Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Stand-up antisemitismus

Francouzský ministr vnitra Manuel Valls se nechal slyšet, že využije všech dostupných legálních možností, aby zabránil veřejným vystoupením kontroverzního komika. V době rozmachu francouzské ultrapravice se tak zrodila „kauza Dieudonné“. Kdo je Dieudonné M’bala M’bala a čím se proslavil? „Lze si jen těžko představit, že by se před několika desetiletími francouzská buržoazie tak bezostyšně bavila vtipy o jarmulkách, […]

Francouzský ministr vnitra Manuel Valls se nechal slyšet, že využije všech dostupných legálních možností, aby zabránil veřejným vystoupením kontroverzního komika. V době rozmachu francouzské ultrapravice se tak zrodila „kauza Dieudonné“. Kdo je Dieudonné M’bala M’bala a čím se proslavil?

„Lze si jen těžko představit, že by se před několika desetiletími francouzská buržoazie tak bezostyšně bavila vtipy o jarmulkách, pejzech a křivých nosech.“

Vyjádření ministra Vallse rozvířilo debatu nejen o limitech svobody slova, nýbrž i o francouzském antisemitismu a snaze části francouzské ultrapravice budovat kulturní hegemonii. „Dieudo“ mezitím zahájil protiofenzívu na sociálních sítích a rok 2014 prohlásil „rokem quenelle“, což je gesto, za jehož propagátora bývá komik považován. Základní význam posunku spočívajícího v mírném předpažení jedné ruky a chycení se za její rameno rukou druhou, je zhruba obdobný jako význam vztyčeného prostředníku. Sám Dieudonné toto gesto vykládá jako znamení antisystémového postoje, podle jeho kritiků však jde o alternativu hajlování. Tomu nasvědčuje také to, že se mnozí s tímto gestem fotografují na místech upomínajících na holocaust – například u pařížského Památníku šoa. Klíčovou ingrediencí Dieudonného protisystémového postoje jsou totiž konspirační teorie o vlivu židovského kapitálu a médií na francouzskou společnost.

Komu patří quenelle?

Ministr vnitra se přitom už loni v létě při návštěvě jihofrancouzského Millau nechal vyfotografovat se skupinou mládežníků, z nichž někteří quenelle předváděli. Tehdy zůstala fotografie nepovšimnutá a objevil ji až začátkem ledna The Guardian. Viralitu quenelle v závěru loňského roku ještě podpořil fotbalista Nicolas Anelka, hrající za britský klub West Bromwich Albion, který gesto použil po úspěšném gólu a vzbudil tím opovržení tisku na obou březích Lamanšského kanálu. Pozoruhodné je, že o práva k užívání quenelle při sebepropagaci se mezitím stihla pohádat komikova žena Noémie Montagnová s Alainem Soralem, prezidentem ultrapravicové skupiny Egalité & Réconciliation, přičemž jej nařkla z toho, že quenelle používá pro reklamu své skupiny. Blog JSS News, editovaný izraelským novinářem s vazbami na Francii Jonathanem­ Simonem Sellemem, citlivě zrekonstruoval výměnu mailů mezi Soralem a Montagnovou, v níž si ani jeden z nich nebral servítky. Korunu všemu nasadil Soral, když se v závěru výměny obořil na Montagnovou: „Doufám, že od zítřka vám nebudu muset platit za práva k tomu, abych byl antisemitou!“

Mezitím žurnalista Rémi Noyon na webovém portálu Rue 89, který o celé „kauze Dieudonné“ podrobně referoval, přinesl příběh šestadvacetiletého vychovatele, který kvůli fotografii uveřejněné na Instagramu, na níž předvádí quenelle při dozoru nad skupinou dětí, ztratil práci. Noyon tlumočí vychovatelovy politické představy, které by ale jen těžko šlo označit za neonacistické nebo ultrapravicové. Bývalý vychovatel je nicméně „proti systému“ a izraelské ultrapravici, která má podle něj v celé kauze prsty. Takový postoj může být společný mnoha spíše mladším Francouzům, z nichž někteří prošli myšlenkovým vývojem od antiimperialismu až ke kritice politické korektnosti francouzského establishmentu a morální panice nad činností romských kapsářů v pařížském metru.

I Dieudonné prošel myšlenkovým vývojem, v němž je patrná na první pohled nepříliš koherentní dráha od antirasismu přes antisionismus až k antisemitismu. Dieudonné je míšenec francouzsko­kamerunského původu. Má sice na první pohled patrné africké rysy, ale jeho humor a vůbec celý jeho myšlenkový svět je specifický spíše pro určitou část „bílé francouzské společnosti“. Dieudonné tak v rabínském hábitu zvedá pravici se slovy „Isra­heil!“, přičemž denunciuje „židovskou lobby“ v médiích, přezpívá skladbu Cho-Ka-Ka-O zpěvačky Annie Cordyové na „Šoa­nanas“ a připomíná syčení plynu z osvětimských komor žurnalistovi Patricku Cohenovi. Vtipné? Spíše ne. Kontroverzní? Určitě.

Dieudonné na sociálních sítích vyhlásil „rok quenelle“
Dieudonné na sociálních sítích letošní rok prohlásil „rokem quenelle“

Konec komplexů

Dieudonné se navíc obklopoval poměrně nevybranou společností, která sahala od popíračů holocaustu typu Roberta Faurissona a Bruna Gollnische přes už zmíněného indentitáře Alaina Sorala až k neonacistickému undergroundu zosobněnému Peterem Rushtonem a Sergem „Batskinem“ Ayoubem. Nepřekvapí, že kmotrem jeho dcery Plume se stal Jean­-Marie Le Pen, zakladatel francouzské ultrapravicové Národní fronty. Zdokumentována byla komikova cesta do Libye na jaře 2011 na podporu plukovníka Kaddáfího a spekuluje se o jeho kontaktech s íránskými službami. V komikově společnosti tak chybějí snad už jen Bášír al­-Asad a Kim Čong Un.

Jeden můj známý, komunistický militant, mi kauzu vysvětlil takto: „Dieudonné má jako člověk s africkými kořeny a vazbami na pařížská předměstí možnost ukazovat, že král je nahý, že tedy s francouzskou společností a jejím povrchním antirasismem je něco v nepořádku. Místo toho se ale stává dvorním šaškem nové a stále bezostyšnější ultrapravice.“

Svých komplexů se francouzská ultrapravice zbavila jednak díky stále rostoucí podpoře Národní fronty a také díky ohlasu svých sociálních hnutí, která rezonovala především v opozici vůči Hollandovu projektu „manželství pro všechny“. Současně si lze jen těžko představit, že by se před několika desetiletími francouzská buržoazie tak bezostyšně bavila vtipy o jarmulkách, pejzech a křivých nosech. Zatímco videa a fotografie s „pozdravem“ quenelle šíří spíše mladí muži, mezi návštěvníky Dieudonného pařížského divadla Théâtre de la main d’or patří především starší diváci z dobře situo­­vaných středních a vyšších vrstev. K takřka povinné výbavě patří fialová barva a velké brože. V publiku najdeme jak antisemity „staré školy“, tak i ty, kteří vyzdvihují komikovu provokativnost a obdivují ho proto, že se stal symbolem boje za svobodu slova proti politické korektnosti a autocenzuře.

Mnozí se s tímto gestem fotografují na místech upomínajících na holocaust
Mnozí se s tímto gestem fotografují na místech upomínajících na holocaust

Proč právě teď?

Publicista Albert Herszkowicz na blogu Memorial 98 shrnuje důvody vedoucí k současné kauze. Dieudonné od roku 2001 neustále přitvrzoval ve svých provokacích. Zatímco ve zmíněném roce se vyznal ze svých sympatií k Bin Ládinovi, v následujícím desetiletí se zaměřil na konspirační teorie vycházející z antisemitismu. Umně využil radikalizace spojené s protesty proti sňatkům homosexuálů. Po roce 2006 se v zásadě stal dvorním bavičem Národní fronty a zjistil, že pro tento typ humoru se najde poměrně početné a současně i movité a vlivné publikum. Herszkowicz správně po­ukazuje na to, že Vallsova snaha zabránit Dieudonnému ve výstupech je v první řadě obrovskou reklamou pro komika. Boj proti rasismu v jeho antisemitské formě by neměl být záležitostí zákonů a vlády, ale různých iniciativ občanské společnosti, která by měla zaručit jeho vykořenění z veřejného prostoru.

Významnou otázkou zůstává, proč k celé kauze dochází právě teď, když víme, že jeho humor pohybující se na hraně vkusu a často i za ní procházel víc než desetiletí bez většího povšimnutí. Jak už bylo řečeno, v souvislosti s protesty proti „manželství pro všechny“ došlo ve Francii k nebývalému posílení role ultrapravice. Navíc je u moci slabý a historicky nejméně oblíbený prezident François Hollande, přičemž ministr vnitra pravděpodobně chce z této situace vytlouci maximum politického kapitálu. Obdobně se to při nepokojích na francouzských předměstích v roce 2005 podařilo někdejšímu ministru vnitra Nicolasu Sarkozymu, který v následujících prezidentských volbách s přehledem vyhrál nad socialistickou kandidátkou Ségolène Royalovou. Příští prezidentské volby budou sice ve Francii až za tři roky, ale vládnoucí Socialistická strana jistě musí nad vhodnými kandidáty přemýšlet už s předstihem.

 

Autor je spoluzakladatel Centra pro studium populární kultury.

 

Text vyšel v A2 č. 2/2014.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image