Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Svět očima laureáta ceny Ferdinanda Peroutky

Bývalý vedoucí zahraniční rubriky MF Dnes a laureát ceny Ferdinanda Peroutky Teodor Marjanovič na fotografii z roku 2007 v úslužném předklonu podává ruku Georgi W. Bushovi. Obrázek působí jako alegorie pejska a páníčka, kteří spolu vytváří obojetné dějiny. Marjanovič nezklamal ani tentokrát, když na stránkách MF Dnes 27. prosince shrnul dění v roce 2013 a představil […]

Marjanovič-G.W.BushBývalý vedoucí zahraniční rubriky MF Dnes a laureát ceny Ferdinanda Peroutky Teodor Marjanovič na fotografii z roku 2007 v úslužném předklonu podává ruku Georgi W. Bushovi. Obrázek působí jako alegorie pejska a páníčka, kteří spolu vytváří obojetné dějiny. Marjanovič nezklamal ani tentokrát, když na stránkách MF Dnes 27. prosince shrnul dění v roce 2013 a představil „vizi“ do roku následujícího v textu nazvaném Svět v roce 2014. A učinil to takovým způsobem, že by mohl aspirovat na Goebbelsovu cenu, kdyby taková existovala.

Marjanovič hned v úvodu vytáhl „apokalyptickou stálici“ v podobě „Izraelců zahnaných nedávnou dohodou Washingtonu a Teheránu do úzkých“. Nevím, jak u Marjanovičů, ale v liberálních kruzích se dnes hovoří o pozitivním posunu v souvislosti s íránským jaderným programem. Íránský prezident Hasan Rúhaní, který ve funkci vystřídal se Západem rozkmotřeného Mahmúda Ahmadínežáda, veřejně odsoudil zločiny holocaustu a chce vyjednávat o jaderném programu se Spojenými státy a dalšími angažovanými zeměmi (5P+1). Rúháního vláda je dokonce ochotna výrazně omezit obohacování uranu a hodlá navázat hlubší spolupráci s inspektory z Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Na oplátku požaduje, aby byl zrušen tvrdý sankční režim, který drasticky doléhá na obyčejné Íránce.

Ačkoli Írán, co se omezení jejich jaderných aktivit týče, vyšel západním zemím vstříc, Spojené státy dosud realistickým požadavkům íránské strany nevyhověly a sankce patřičně nezmírnily. I tak je ale možné považovat dohodu mezi Íránem a státy 5P+1 za úspěch. Podle Teodora Marjanoviče by však Izrael kvůli tomuto racionálnímu kroku, který má podporu i ve Washingtonu, mohl ztratit hlavu a začít bombardovat íránská jaderná zařízení: „případné důsledky by byly nedozírné, neboť by to byl konflikt jako dělaný pro to, aby přerostl ve střet světový“ – s tím, že by „při troše štěstí“ vše mohlo dopadnout „vyřazením íránských instalací z provozu“.

„Marjanovič jednoduše filtruje realitu, a to přesně v intencích propagandy, která zbaběle a cynicky rozděluje oběti na „cenné“ a „bezcenné“.“

Ve zprávě Výzkumné služby amerického kongresu (CRS) stojí: „Takový útok by podle všech okolností mohl mít značné dopady na regionální a globální bezpečnost, dále by měl ekonomické a politické dopady – a to nejen pro Spojené státy, Izrael a jejich bilaterální vztahy. Není jisté, jaký by měl úder účinek na jaderná zařízení a na vývoj samotné jaderné zbraně.“ Podobných zpráv a studií je k dispozici víc než dost, ale spolupracovník MF Dnes by raději upřednostnil vojenský konflikt před diplomatickým řešením.

Cenné a bezcenné oběti

Dalším Marjanovičovým bonmotem je tvrzení, že „v Sýrii nadále vládne brutální diktátor i přesto, že v srpnu ve velkém použil zbraně vůči svému obyvatelstvu“. Ačkoliv je na základě detailní analýzy OSN jisté, že chemické zbraně byly na předměstí Damašku použity, není nevyvratitelně prokázáno, že za tímto zločinem stojí Asadova vláda. Naopak je uvedeno, že na jaře tohoto roku s velkou pravděpodobností rebelové nasadili v boji nervový plyn sarin. Marjanovič tedy bez uzardění čtenářům lže, aniž se pokouší své stanovisko věrohodně zdůvodnit.

O excelentním diplomatickém zásahu ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, jenž de facto zabránil bombardování Sýrie, prosazované americkým ministrem zahraničí Johnem Kerrym, Marjanovič napsal: „Uvolněný prostor náramně diplomaticky využilo Rusko, jehož bezskrupulózním cílem je nadále jistit Bašára Asada, i kdyby se provinil sebevětšími zvěrstvy. Moskva se loni stala jedním z arbitrů konfliktu.“ Ano, Rusko skutečně podporuje brutální Asadův režim jak vojensky, tak diplomaticky, a to i z geopolitických důvodů. Moskva si chce ponechat jedinou námořní základnu v Sýrii. Totéž, nicméně v daleko větším měřítku, provádí Washington po celém světě. Autor také zapomíná, že „arbitry konfliktu“ jsou rovněž Spojené státy a především Saúdská Arábie s Katarem. Tyto státy straní „rebelům“, jejichž zvěrstva pomalu začínají zastiňovat i zločiny syrské vlády.

Marjanovič jednoduše filtruje realitu, a to přesně v intencích propagandy, která zbaběle a cynicky rozděluje oběti na „cenné“ a „bezcenné“. Ti druzí jsou neviditelní, protože jde o oběti našich činů; v Orwellově mluvě jsou považováni za „nelidi“.

Díky odposlechům víme, na čem jsme

Jinou pozoruhodností Marjanovičova uvažování je postoj k odposlechové aféře Národní bezpečnostní agentury (NSA) a whistleblowerovi Edwardu Snowdenovi, jenž odhalil globální program odposlechů a masivního sběru dat v režii Washingtonu. Marjanovič Snowdena, který je mnohými považován za hrdinu, a dokonce byl nominován na Nobelovu cenu míru, pohrdavě nazval „ajťáckým zběhem“. Skutečnost, že vrcholní politikové mají „napíchnuté telefony“, odbude slovy, že „to není zrovna příjemné pomyšlení. Ale aspoň víme, na čem jsme.“ Zatímco na stránkách The New York Times se můžeme dočíst, že šmírovací programy NSA jsou „zločinecké“. Kdyby šlo o odposlechy bývalé východoněmecké tajné policie Stasi, byl by dozajista oheň na střeše. Je ale mezi metodami Stasi a NSA nějaký rozdíl?

nsa-leaker-edward-snowden-leaves-hong-kong-safe-house-for-russia
Edwarda Snowdena Marjanovič pohrdavě nazval „ajťáckým zběhem“

Autor se rovněž pustil do Číny: „Čína si uzurpovala vzdušný prostor ve Východočínském moři. (…) Svět se zprvu zhrozil nad arogantním činem čínských soudruhů. Ale Obamova administrativa brzy vydala pokyn americkým leteckým přepravcům, aby se při letu poslušně nahlašovali Pekingu. Číně to celé zkrátka vyšlo.“ Marjanovičův způsob psaní evokuje přinejmenším styl normalizačních novinářů. Slovem „svět“ měl autor na mysli jistě USA, Izrael a několik další zemí a státečků, jež zrovna nejsou ve sporu s Pentagonem. Přítomnost amerických vojenských sil v blízkosti čínských hranic včetně bombardérů B-52 v rámci Obamovy doktríny Pivot to Asia čínské vládní kruhy jistě také nikterak netěší. A pokud se k témuž kroku odvážila Čína vůči USA, šlo by samozřejmě o agresivní akt, který by destabilizoval celý region.

Marjanovič se nakonec obává nejhoršího, tedy rozpoutání jaderné války a cílí na Írán, v „jehož čele stojí ajatolláhové spřádající sen o zničení Izraele“. Autor opět ukazuje fatální neznalosti. Tento „sen“ byl již dávno několikrát vyvrácen, kupříkladu specialistou na Střední východ Juanem Colem, který ovládá jazyk fársí. Marjanovič také lživě tvrdí, že „svět“ sankce vůči Íránu „zpřísňoval, protože Teherán odmítal v čemkoliv ustoupit“. V Marjanovičově mluvě mají slova zřejmě opačný význam. Teherán se otázku svého jaderného programu snažil řešit několikrát, třeba ve spolupráci s Brazílií a Tureckem, což Obamova vláda nepodpořila. Nakonec ale k dohodě mezi Íránem a zeměmi 5P+1 došlo. To však Marjanovič nijak zvlášť rád nevidí a ptá se: „Co když budou jen potichu dál někde na nějakém dosud tajném místě pokračovat ve svém záměru?“

Sečteno a podtrženo: laureát novinářské ceny Ferdinanda Peroutky Teodor Marjanovič preferuje eskalaci konfliktu, který by mohl zachvátit celý Střední východ, před diplomatickou cestou; nevadí mu, že aktivity NSA ohrožují základní práva a svobody, a Číně vyčítá kroky, jež Spojené státy běžně podnikají; překrucuje fakta i nepokrytě lže. Česká mainstreamová žurnalistika těžko mohla podat výmluvnější důkaz o svém bědném stavu.

 

Autor je překladatel a publicista

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image