V polistopadové době nám bylo masivně vtloukáno do hlav, že kapitalistický systém je jedinou možností, v níž může demokratická společnost fungovat. Neexistuje žádná alternativa, věšela nám bulíky na nos baronka Thatcherová. Socialismus a komunismus se historicky znemožnil pádem Sovětského svazu a chaosem, který je provázel. Jak v publikaci Piráti Karibiku. Osa naděje: Chávez – Castro – Morales – Correa píše britsko-pákistánský autor a novinář Tariq Ali, na začátku deváté dekády minulého století dokonce i řada osobností levice propadla novému kánonu, který ztělesňovala doktrína volného trhu. Ali v knize vzpomíná, jak se řadě levicových prominentů s kolapsem „říše zla“ a jejího hájemství ve východní Evropě zhroutil i svět socialistických idejí, přestože realita Sovětského svazu a jeho satelitů se s těmito idejemi míjela.
Alternativy vůči „novému světovému řádu“ nicméně existovaly, případně teprve začaly vznikat v Evropě, Latinské Americe i na Blízkém východě. Ani Spojené státy nejsou výjimkou, ba naopak. S příchodem ekonomické krize přišla samozřejmě i velká nezaměstnanost, avšak strádání podnítilo vznik četných ostrůvků „pozitivní deviace“.
„Ekonomická krize stmelila příslušníky rozličných komunit a společenství a přiměla je, aby správu veřejných věcí vzali do vlastních rukou.“
Profesor politické ekonomie Gar Alperovitz tvrdí, že pesimistické ovzduší doprovázející ekonomickou krizi paradoxně vytvořilo podhoubí pro zrod stovek příkladů představujících avantgardu nové společnosti. „Lidé po celých Státech se začali zajímat o vytvoření jiné společnosti. Masmédia tomu samozřejmě nevěnují žádnou pozornost, samy přece fungují jako velké korporace. Ve Spojených státech existuje deset tisíc společností a firem různého typu, které řídí sami zaměstnanci. Některým se daří dobře, některým hůře a některým se nedaří vůbec,“ vysvětluje Alperovitz. Seznam těchto společností je inspirativní – jedná se o firmy, jejichž činnost je zaměřena třeba na vědní obory a technologie, maloobchod, potravinářství, dřevařství, logistiku, zdravotnictví apod.
Jestliže nějaké společenství chce na obdobné řízení podniku přejít, musí nejprve dojít ke změně majitele. Existuje vlastně způsob, jak vlastnit kapitál a zároveň budovat odlišný, demokratičtější model společnosti? Řada podniků a továren v USA během krize zkrachovala kvůli neschopným manažerům a špatným rozhodnutím shora. Často docházelo k tomu, že se propuštěným zaměstnancům nebo zaměstnancům „okupujícím“ svá pracoviště podařilo provoz úspěšně obnovit poté, co jej neschopní majitelé a manažeři opustili.
„V různých částech dnešní Ameriky naleznete spoustu firem řízených zaměstnanci. Platí to také pro družstva, neboli kooperativy. Jde o precedent. Hovoříme o činorodých a samostatně fungujících podnicích. Uvedu konkrétní příklad. Až čtvrtinu elektrické energie ve Spojených státech dodávají družstva a městské správy. A funguje to,“ pokračuje Alperovitz. Systém družstevnictví v USA je zcela odlišný od našich představ a zkušeností z dob reálného socialismu. Členství v družstvech (kooperativách) je dobrovolné a jejich členy přitom nemusí být jenom farmáři. Být členem družstva je přitom výhodné a zároveň motivační. Kooperativy mají různé daňové úlevy a pro své členy zajišťují řadu servisních činností, služeb a poradenství. Zásadní je struktura rozdělování zisků. Do dalšího rozvoje družstev jsou znovu investovány dvě třetiny zisků a zbylé peníze se každým rokem jednotlivým členům vyplácí.
Realizace projektů zdola
Ekonomická krize stmelila příslušníky rozličných komunit a společenství a přiměla je, aby správu veřejných věcí vzali do vlastních rukou. Jedním ze způsobů, který Alperovitz uvádí, je tzv. land trust, kdy lidé spravují pozemky ve svých čtvrtích: „Zpočátku šlo o velice radikální myšlenku. Obyvatelé různých lokalit převzali do své správy pozemky, jež patřily městu. Založili neziskovku nebo společnost, která s městem navázala spolupráci. Chtěli zamezit takzvané gentrifikaci. Jinými slovy – chtěli předejít situacím, za nichž si bohatí lidé nakupují nemovitosti v dosud méně prosperujících lokalitách, což většinou, kvůli zvýšení nájemného, vyšším cenám domů a vyšším daním z vlastnictví, vede k vytlačení nízkopříjmových vrstev obyvatelstva. Ve své době to musel být šílený nápad.“ líčí Alperovitz. Nyní jsou však podle něj takových společností po celé zemi stovky. Dochází tak k oné „změně majitele daného majetku“, ale i smysluplnému směřování společnosti jako celku, byť jde o mikroskopickou a sisyfovskou práci.
Je nabíledni, že snahy o budování nové společnosti se nevyrojily zčistajasna a mají v americké společnosti své kořeny. Například zakladatelé webové stránky community-wealth.org se takovým projektům a „inovačním stavebním strategiím“ věnují na bázi lokálních komunit. Přestože mohou probíhat přímo v jejích čtvrti, dozví se o těchto aktivitách vinou mediální blokády pouhá hrstka Američanů. Web představuje škálu „modelů a strategií“, s nimiž neziskové komunitní organizace pracují. Většina z nich se soustředí na znovuoživení společenského života v chudých regionech. Úspěšně se věnují především rozvoji bydlení pro sociálně slabé skupiny, avšak jejich činnost zahrnuje také péči o ekonomický rozvoj podfinancovaných oblastí, sanitační opatření, vzdělávací a zdravotnické programy a sociální služby. V organizacích pracují osoby, jež v dané lokalitě žijí, a mají proto samy zájem na tom, aby se jim a jejich blízkým žilo co nejlépe. Mohou se tak přímo podílet na zvelebování svého bezprostředního okolí a inspirovat ostatní.
Autor je překladatel a publicista.