Španělská obec Marinaleda je od sedmdesátých let mnohými považována za centrum usilovného boje o uskutečnění utopie v praxi. Tamní obyvatelstvo (asi 2700 lidí) na základě vzájemné spolupráce vybudovalo soběstačnou společnost. Zásadním krokem bylo vyvlastnění území, které spisovatel Albert Camus vylíčil jako „domorodou půdu náležející rebelům“, které však ve skutečnosti vlastnili zámožní aristokraté. Marinaleda se nachází uprostřed nehostinné a ekonomickou krizí zmítané Andalusie, přibližně sto kilometrů od Sevilly. O této pozoruhodné utopii napsal britský novinář Dan Hancox knihu Vesnice proti světu, v níž poznamenává: „Ve většině kapitalistického světa slogan ,Jiný svět je možný‘ stmeluje pouze idealistické nářky, zatímco Marinaleda představuje hmatatelnou skutečnost.“
Oáza v poušti beznaděje
Andalusie bývala dlouhé roky rejdištěm banditů, místem anarchistických pranic a centrem nenávisti vůči vládě sídlící v Madridu. V roce 1979 se však starostou v Marinaledě stal Juan Manuel Sánchez Gordillo, charismatický předák radikálních odborů a poslanec andaluského parlamentu. A právě tehdy se ve vyprahlé Andalusii začala pod jeho vedením zhmotňovat „utopie“. Marinaledu v té době sužovala šedesátiprocentní nezaměstnanost, bylo zde společenství farmářů, které nemělo ve vlastnictví žádnou půdu, lidé tu často tvrdě dřeli téměř zadarmo a neměli co jíst. Země trpěla chudobou a beznadějí.
„Obyvatelé Marinaledy společnými silami uvedli v realitu pozoruhodný projekt, jehož smyslem bylo dosažení politické a ekonomické samostatnosti.“
Na Gordillův podnět vzali místní venkované věci do svých rukou a začali vzdorovat establishmentu. Začínali v době, kdy se Španělsko zbavovalo démonů vyvolaných dlouhodobou Frankovou diktaturou a potýkalo se s úskalím demokratizačních snah. Vesničané začali tvrdě bojovat za svá nezcizitelná práva – prostřednictvím okupačních stávek, obsazováním paláců, železničních stanic a letiště, blokádami silnic a protestními pochody. V roce 1980 uspořádali „hladovku proti hladu“, do níž se zapojilo sedm set vesničanů včetně dětí. Marinaleda se díky tomu dostala na mapu světa.
Dekáda odporu zdola se nakonec vyplatila. V roce 1991 andaluská vláda Marinaledě přidělila dvanáct set hektarů zemědělské půdy, která dříve patřila královské rodině. V obci vzniklo zemědělské družstvo Cooperativa Humar – Marinaleda, jež se stalo kolektivním vlastníkem vyvlastněné půdy a zároveň největším zaměstnavatelem ve vesnici. Obyvatelé Marinaledy společnými silami uvedli v realitu pozoruhodný projekt, jehož smyslem bylo dosažení politické a ekonomické samostatnosti. Zdaleka tedy nejde jen o zemědělství a potravinářství, samosprávě podléhají také školství, zdravotnictví nebo bytová politika a na jejich fungování se aktivně podílejí všichni členové obce.
Co nejvíc pracovních míst
V zemědělském družstvu se pěstují vybrané plodiny tak, aby se do práce zapojilo co nejvíce lidí. Kromě proslulých oliv se zde pěstují papričky různých druhů, artyčoky, bob obecný, zelené fazole, rajčata, brokolice – zkrátka plodiny, které se dají dále zpracovávat. Dříve se na zdejších polích pěstovala pšenice a na sklizeň stačilo pár kombajnů a několik zaměstnanců. Řada lidí kvůli tomu byla vyřazena z pracovního procesu a nezaměstnanost se zvýšila. To se ale změnilo. Pěstování plodin, jako jsou artyčoky nebo rajčata, vyžaduje každou volnou ruku. Obec výnosy z pěstování zemědělských plodin nedistribuuje: veškerý přebytek je investován tak, aby byla vytvořena další pracovní místa. Všichni zaměstnanci družstva dostávají stejnou mzdu ve výši 47 eur za šestapůlhodinový pracovní den, což je dvojnásobek minimální mzdy ve Španělsku. Není to moc velký obnos, ale každému zaměstnanci zaručuje důstojné podmínky k životu. Nicméně ani soukromé podnikání není v obci zakázáno, naopak, je do jejího fungování zahrnuto. Existuje zde sedm soukromých barů a kaváren, a kdo by si chtěl otevřít vlastní pizzerii nebo menší rodinný podnik, nebude mít problém. Pro filiálky nadnárodních korporací, jako jsou třeba Carrefour nebo Starbucks, zde však místo není.
Ve vesnici každé čtyři roky probíhají volby – kromě většinové Sjednocené levice je v radě města zastoupena i sociální demokracie. Dvacetkrát až třicetkrát do roka se pak koná lidové shromáždění, kterého se může zúčastnit každý obyvatel vesnice, a tady se rozhoduje o otázkách souvisejících s děním v obci – na spravování věcí veřejných se tedy mohou podílet všichni. Co ovšem Marinaleda postrádá, je místní policie. Ačkoli by podle zákona mělo v obci sloužit čtyři až sedm policistů, obyvatelé se rozhodli policii zrušit.
Socialistické pueblo
Světová finanční krize postihla téměř všechny země, a v Evropě především Španělsko. V Andalusii nezaměstnanost dosáhla až sedmatřiceti procent – krize tedy poskytla Marinaledě příležitost otestovat, zda je její utopie životaschopným projektem. Současná míra nezaměstnanosti v obci se rovná nule. Samozřejmě to ale neznamená, že se dlouhodobě fungující experiment nepotýká s žádnými problémy. Kritické hlasy na chod vesnice zaznívají i ze samotné rady města, dokonce se objevily i výhružky, kvůli nimž byli někteří občané přinuceni obec opustit. Zemědělské družstvo se ocitlo ve finančních nesnázích, které je zapotřebí neprodleně řešit. Vyrojily se dokonce zvěsti o tom, že někteří členové družstva již několik měsíců nedostali mzdu. Kulturní akce, které se nedokázaly zbavit „castrovského“ pelu, bývají často jakousi reminiscencí na reálný socialismus. A navzdory tomu, že je v obci k dispozici wi-fi připojení zdarma, stojí Marinaleda mimo činorodé aktivity světových aktivistických sítí – ať už jde o hnutí Occupy nebo španělské Indignados. Přesto by spolupráce těchto aktivistických těles mohla být vzájemně obohacující – třeba sdílením zkušeností s bojem proti establishmentu ve venkovském prostředí a postřehů týkajících se masových akcí ve městech. To by mohlo vést ke zformování a posílení účinnějších strategií při střetech se systémem.
Také samotný fakt implementace sociálního pokroku v jediném „socialistickém pueblu“ může působit paradoxně. Asi nejzávažnějším problémem „soběstačné obce“ je fakt, že jde o osamělý ostrov pozitivní deviace, jehož základním vkladem je zemědělská produkce. Přesto tento unikátní model, na němž závisí chod celého společenství, už svého imitátora našel. Asi hodinu jízdy autem od Marinaledy se nachází Somonte – družstevní statek, který byl v roce 2012 vybudován na vládní půdě a kde se místním daří. Revolta zapustila kořeny.
Autor je překladatel a publicista.