Zlo z vesmíru


Fanoušci sci-fi to u nás asi nemají úplně jednoduché. Při pročítání recenzí současné české science fiction totiž záhy zjistíme, že se jen stěží najde domácí autor, jehož tvorba by mohla konkurovat titulům překládaným z jiných jazyků. Někteří čtenáři se snaží tuto drobnou vadu na kráse české vědecko-fantastické literatury přehlížet a bouřlivě oslavují vydání kdejaké knižní drobnosti, jiní se s tímto stavem smířili a v českých sci-fi románech si čtou nejspíš jen proto, aby si potvrdili, že na západ (a minimálně v jednom případě na východ) od nás se píšou daleko zajímavější texty. Tento neblahý provozní režim na pár měsíců vychýlil postapokalyptický Mondschein Ondřeje Štindla. Další výchylku představuje pentalogie Mycelium Vilmy Kadlečkové.

„Lidé žijí už pět set let překrásnou demokratickou pohodou, létají do kosmu a tak dále. Liberální selanka by jistě trvala ještě tisíce roků, kdyby z vesmíru nepřišel kdosi zlý, kdosi temný, kdosi věřící a veskrze nehumanistický.“

Když loni v dubnu pod názvem Jantarové oči vyšel první z pěti dílů této ságy, jako když píchne hůlkou do vosího hnízda. Nakladatelství Argo mezi čtenáři, kteří léta museli krotit svůj čtenářský apetýt šedí podprůměrné sci-fi produkce, rozdmýchalo nadšení. Po dlouhých letech mlčení je zde autorka, jejíž jméno vyvolává vzpomínky na dobu heroickou. Pentalogie o dvou tisících stranách navíc není žádné drobátko – českou sci-fi se tedy nepodařilo definitivně umořit! Jantarové oči si vysloužily celou řadu pochvalných recenzí, Kadlečková si našla cestu do rozhlasu i do televize a vydala druhý díl ságy nazvaný Led pod kůží.

Pozemšťané zaostávají

O co tu vlastně běží? Děj ságy se odehrává v druhé polovině třetího tisíciletí, obyvatelé Země vesele expandují do vesmíru, kde se setkávají s mimozemskými civilizacemi. Potíž spočívá v existenci jisté planety Össe, jejíž obyvatelé také chtějí expandovat, kolonizovat a žít si ve vesmíru po svém. Příběh se tedy odvíjí na pozadí civilizačního konkurenčního boje, v němž jsou Pozemšťané tak trochu vydáni napospas Össeanům. Zaostávají jak na úrovni technické, tak i kulturní, od Össeanů musí nakupovat techniku, bez níž by se neobešli, a také jakousi myceliální psychotroniku. A aby toho nebylo málo, zaostávají i v individuálních schopnostech. Mimozemšťané totiž umí působit silou trëighrü, tedy vpalovat se do myšlení lidí, a to na blízko i na dálku. Navíc mají velkou výhodu v tom, že nechtějí a nejspíš ani nepotřebují akceptovat rozvinutou demokracii a liberální doktrínu Pozemšťanů. Naopak, přinášejí si na Zemi jakési „zrůdné“ náboženství, aniž by si lámali hlavu nad tím, co tomu řekne hostitel.

Čím kniha opravdu zaujme? Jantarové oči lze považovat za uměleckou realizaci poučky, podle níž se společenský vývoj lidstva zastavil poté, co byl rozložen Sovětský svaz a zvítězila jediná, skutečně skutečná svoboda pro všechny. Lidé žijí už pět set let překrásnou demokratickou pohodou, létají do kosmu a tak dále. Liberální selanka by jistě trvala ještě tisíce roků, kdyby z vesmíru nepřišel kdosi zlý, kdosi temný, kdosi věřící a veskrze nehumanistický.

Máme zlo a máme hrdinu

Jak takovému zlu čelit? A vůbec, je třeba mu čelit? Na tuto otázku v románu odpovídá nesmiřitelný heroj Lucas, který Össeany dobře zná a který na rozdíl od mírumilovných multikulturalistů pochopil, o jakou dogmatickou špinavost jim na Zemi jde. Vyrostl totiž pod bičem otce, který sestoupil do hlubin össeanského myšlení a svého syna dobře zaučil. Výchozí stav je tedy jasný: Lucas nenávidí Össeany a je rozhodnut se jim vzepřít. Od tohoto bodu nám začíná kniha Vilmy Kadlečkové doslova rozkvétat pod rukama. Máme zlo a máme hrdinu, byť tak trochu rozporuplného, základní schéma je tedy naplněno a jde se do boje. Lucasovi přitom po boku tancuje ženuška Pinkertýnka – naivní, plačtivá a závislá na muži. Co víc si můžeme od sci-fi přát?

Podobně schematický je ideologický rozměr vyprávění. Jantarové oči využívají téma kulturních konfliktů se stejným zaujetím, s jakým oživují stereotypy brakové literatury. Setkání dvou odlišných kultur v této knize odpovídá „střetu civilizací“, podle těch nejpokleslejších současných představ: lidé (vítězný, leč mírumilovný Západ) čelí Össeanům (nábožensky zfanatizovaný Východ), rozum se potýká s mystikou… Není třeba číst mezi řádky, téma je explicitní. Sama autorka v každém rozhovoru připomíná drobnost, kterou po ní s oblibou papouškují její recenzenti: že ji k sepsání Mycelia podnítilo sledování záběrů leteckých atentátů z roku 2001.

Neviditelný pes a pravicová avantgarda

Už delší dobu podvědomě kladu sci-fi do nedalekého sousedství „Prvního ryze internetového deníku“ s názvem Neviditelný pes. Až dosud jsem si myslel, že tuto vazbu zakládá jméno Ondřeje Neffa, který Neviditelného psa vede, a recenze sci-fi, které tam občas bývají publikovány. Kadlečková načrtla jinou možnost – není to náhodou tak, že Neviditelný pes, ona avantgarda Lidových novin, mytický štít proti islamistické záhubě, ventiluje nejenom intelektuální přetlaky Petra Hájka, Ladislava Jakla a Václava Klause, ale i stereotypy pěstované některými autory sci-fi, například Vilmou Kadlečkovou? Neslouží tento portál české sci-fi scéně jako ideové napajedlo?

Rozhodně bychom však neměli s Jantarovýma očima zúčtovat jako s hlásnou troubou pokleslé islamofobie. Sci-fi je žánr, který se nemusí nijak stydět, využívá-li ke své existenci klišé a schémata – a to se netýká pouze stereotypů myšlenkových, ale i uměleckých. Kadlečková dokáže konstruovat kulturní konflikty a komplexní mimozemské světy, ale stejně dobrá je i v béčkovém přepínání scén a intenzivním vylévání emocí z hrdel protagonistů. Některé pasáže jsou skvělou ukázkou žánru pokleslého čtiva, známého například z harlequinek, které Kadlečková překládala a redigovala. Jisté je, že pentalogii potěší každého, kdo se rád nechává unášet proudem banálních dialogů okořeněných lexikálními exotismy, kdo se chce třást nad osudem hrdiny anebo hned celého lidstva, komu se líbí, když se technologie ředí pokleslou esoterikou, a koho vzrušuje vysoká koncentrace spojení „fanatická víra“, „nedotknutelnost Církve“ či „krvavé náboženství“. Naopak ti, kteří kdysi četl Stanislava Lema a musel čelit otázkám, co to „ono“ vlastně je, odkud to „ono“ spadlo, jak se to „ono“ bude chovat, a přitom věřili, že to „ono“ bude dobré, ať se radši Myceliu obloukem vyhnou.

 

Autor je literární kritik a spisovatel.

 

A2LARM