Intelektuálové, kteří se považují za „autonomní ultralevici“, u nás ztratili na významu do té míry, že už jim nikdo ani nenadává. Proto nás s naivitou jim vlastní před několika týdny poprosili, jestli bychom nezastoupili antikomunisty, trochu jim nenaložili a nesepsali Manuál pro ultralevici v útlumu. Chtít si o sobě číst špínu (zn. vtipně a s nadhledem) může jenom humanitně vzdělaný radikální levičák.
V časech svých ultraaktivit si totiž osvojili duševní masochismus, a tak touží po pravidelné dávce nenávisti. Je to pochopitelné, nic jiného ani nezbývá. Solidní česká levice stojí pouze o prověřený fotříky – i sociální demokrati jsou přece jenom hlavně „slušný lidi“. Radikální levici tak trpělivě věnujou pozornost už jen ti, jimž kritikové současného systému připomínají estébáky a veškeré utrpení, které museli snášet za studií na filozofických fakultách v časech brutální normalizace.
Exploze se nekoná
Abychom dostáli zadání, tedy sepsání manuálu s nadhledem, pokusíme se o vtip na druhou a zkusíme naznačit, jak by se česká ultralevice mohla DOOPRAVDY dostat z krize. Kromě vtipu je potřeba mít i nefalšovanou politickou imaginaci, abychom si představili nemožné, tedy situaci, v níž by krajní levice překonala to, co ji charakterizuje nejlépe: permanentní krizi na všech úrovních. Samotná představa, že by se to snad někdy podařilo změnit, je tím největším vtipem.
Přeteče-li dnes pohár trpělivosti kultivovaného ultralevičáka únosnou míru, v záchvatu vzteku doma začíná připravovat smrtící koktejl složený z nově poskládaného mixu Benjamina, Althussera a Žižeka, který vzápětí s veškerou vervou vrhá do veřejného prostoru. Jelikož naprostá většina čtenářů po přečtení těchto jmen znuděně překlikává na stránku hnusodorty.cz, potřebná společenská rozbuška má navlhlý knot. Exploze se nekoná, lajky nepřibývají, proletáři se nudí a dál u televizních zpráv nadávají na parazity.
Slušňáci můžou v časech útlumu ultralevice usilovat o přízeň zavedených levicových stran. Ani horlivá agitace však nemusí přinést ovoce v podobě přijetí do vysněné strany, stejně jako zrádcům ve vykonstruovaných stalinistických procesech pak odmítnutým nezbývá než stranu o to víc milovat, kát se za vlastní chyby a ještě víc agitovat za její dobro.
Co dělat?
Pokud by se do toho parta nadšených levých radikálů chtěla opravdu opřít a rozhodla se navázat na Frakci Rudé armády, zformovala by na sídlišti v Proseku militantní městskou guerillovou skupinu, dopadlo by to asi takto: Ve zbrojnici nastoupená jednotka s úctou a respektem prohlíží arzenál střelných zbraní, ale plamínky v očích revolucionářů zažehnou teprve tehdy, když spatří v koutě pohozený psací stroj. Každý se chce držet toho, co mu jde nejlépe, a tak se o šrajbmašinu strhává soudružská bitka.
Pokud všechny snahy o šíření a reprodukování ideologie selžou, nezbývá než zahájit reprodukci biologickou. Dětské hlavičky jsou vždy připraveny na propracovanou otcovskou propagandu.
Co tedy dělat? Stručně a v bodech:
NĚCO
Dělat aspoň něco by mělo prozatím bohatě stačit, ultralevice na tom ostatně jen těžko může být hůř.
NIC
Protože „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Když se někomu nechce nic dělat, rozhodně mu neuškodí, když se bude řídit radami slovinského divouse Slavoje Žižeka. Ten doporučuje v současné době zalézt a učit se, učit se, učit se. A to je rada nad zlato.
Autoři jsou pro kompromis mezi ničím a něčím.