Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Antikomunismus neskončil, antikomunismus trvá…

Tak nám prý skončil antikomunismus. „Kyvadlo dějin se pohnulo“, ba podle některých se dokonce „změnil režim“. Pravice truchlí a pronáší různé temné věštby, levice nemá daleko k oslavám. Z hlediska politické a mediální moci přitom pravice příliš mnoho neztratila a levice téměř nic nezískala. Něco se jistě změnilo. Desetkrát, stokrát či tisíckrát proprané ideologické triky už nefungují […]

Tak nám prý skončil antikomunismus. „Kyvadlo dějin se pohnulo“, ba podle některých se dokonce „změnil režim“. Pravice truchlí a pronáší různé temné věštby, levice nemá daleko k oslavám. Z hlediska politické a mediální moci přitom pravice příliš mnoho neztratila a levice téměř nic nezískala.

Něco se jistě změnilo. Desetkrát, stokrát či tisíckrát proprané ideologické triky už nefungují jako napoprvé. Skončil postkomunismus: těžko se můžeme definovat svým nedokonalým směřováním k Západu, když jsme jeho součástí a jako jeho součást procházíme krizí. Dokonce i česká média musejí aspoň částečně vidět a reflektovat realitu. Když se na obálkách časopisů, z nichž jsou zvyklá přebírat názory, objevuje Marx, když i bývalý ministr Clintonovy vlády říká, že USA čeká buď radikální reforma, nebo revoluce, a když ani papežovi už nevadí obvinění z marxismu, je jasné, že se místní variace na rétoriku ze západního studenoválečnického ideologického second handu už nemají tolik čeho chytit. Bude jistě třeba určitá obměna šatníku. I čeští novináři musejí chytat trendy a vidět aspoň částečně realitu, i když je ještě štítivě nálepkují (komentář Clintonova ministra označily Hospodářky v perexu za „ostře levicový“; bylo by zajímavé vědět, jak by označily skutečně „ostře levicový“ komentář a jaký text by označily za „ostře pravicový“). V USA i jinde na Západě už je v plném proudu perestrojka, tak holt sem tam napíše něco odvážného i Mladý svět. Ale že by došlo ke změně v poměru sil?

„Na rozdíl od Kohouta a Kundery si generace mládí kapitalismu může dál myslet v zásadě to samé co ve dvaceti letech – a také se stejnou agresivitou jako tehdy. Dějiny přece před pětadvaceti lety skončily, nic nového se nedá vymyslet, a tak vlastně ani nemá smysl na sobě pracovat.“

Za opravdovou bombu, útok na samotné srdce antikomunismu se považuje snaha několika levicových radních, aby Ústav pro studium totalitních režimů fungoval v souladu se (zmatečným a antikomunistickým) zákonem, který jej zřizuje, tedy jako výzkumný ústav, a ne jako chrám státního náboženství. Tato kauza, v níž reálně o mnoho nejde, vystačila pravici i levici jako jeden z klíčových sporů minulého roku, objevovala se na titulních stranách a vedlo se o ni mnoho vzrušených debat. Je třeba říct, že z propagandistického hlediska ji zdánlivě prohrávající pravice zúročila nepoměrně lépe.

Levice se zapletla do naplňování smyslu zákona, proti němuž protestovala, a do obhajování nesrozumitelné pozice ve stylu – chtěli jsme ústav zrušit, a teď vlastně chceme, aby lépe fungoval, protože o minulosti se přece má mluvit vědecky. Pravice pochopila skutečný, v podstatě náboženský smysl ústavu mnohem přesněji. Začala mobilizovat své příznivce pokřikem o znesvěcování svatostánku. Berou nám naši minulost, jež dosud zajišťovala posvátnost naší přítomnosti! Relativizují Palacha a Horákovou! Boří chrám svatého Václava Bendy! Co přijde příště? Seberou nám majetky?

Jistě, většina výtek na adresu ústavu je na místě a šlo by snadno přidávat další. Ústav, v němž byl posmrtně vyznamenán „Hitlerův skopec“, druhorepublikový premiér Rudolf Beran, si opravdu nezaslouží být reformován, ale od základů vyhořet. Ale to je právě to: Proč se vlastně boji o jeho reformu levice tolik věnuje? Proč přistupuje na hru, že chrám je vlastně vědeckým ústavem a snaží se pravici obehrát tak, že z něj vědecký ústav opravdu udělá? Chrám by měl být buď zbořen, anebo respektován. Snažit se ho přestavět, a přitom v něm pobíhat a dupat, urážet city věřících a děsit je, a přitom jim nesebrat modlu, nedává smysl.

Dvojnásobný spasitel pravice

Za další průlomy se pokládá zdrcující porážka pravicových stran a nástup Andreje Babiše, kvůli němuž se kvapně ustoupilo od jednoho z dalších antikomunistických fetišů – lustrací (dávno poté, co od nich ustoupilo Babišovo rodné Slovensko). Jenže porážka pravice se po jejím vládnutí dala čekat ještě drtivější a Babiš posloužil jako její zachránce hned v dvojím smyslu.

Pravice udržuje svou životnost v polistopadovém Česku neustálým přeskupováním – a její část také často předstíráním, že vlastně není pravicí. I dnes se najdou lidé, kteří se domnívají, že ANO nepředstavuje pravicovou stranu či dokonce, že máme „levicovou vládu“. Babiš se přitom v obou klíčových vnitropolitických tématech, která štěpí českou politiku na pravici a levici, přihlásil jasně napravo: Za hlavní cíl své strany prohlásil udržet komunisty stranou politické moci a zabránit progresivnímu zdanění. Babiš se také obklopil představiteli pravice. Roman Joch má pravdu, že se jedná o poněkud paradoxní jev: protestní a přitom „superestablishmentovou“ stranu. Dodejme jen, že „superestablishment“ této země je pochopitelně pravicový.

Babiš umožnil pravici pokračování ve vládě i po drtivé porážce dosavadních pravicových stran. Těm dal zároveň unikátní možnosti – mohou díky němu pokračovat ve své antikomunistické rétorice a zároveň se vymezovat proti moci oligarchů, proti velkému kapitálu, proti vstupu ekonomické moci do světa politiky a médií. Útok na moc velkých peněz je tradičně levicové téma – jenže levice uzavřela s Babišem svatbu z nutnosti, zatímco pravice má volné opoziční ruce.

babiš
Andrej Babiš zachránil českou pravici hned ve dvojím smyslu

Pravda moci

Bývalý estébák a (především) současný oligarcha na ministerstvu financí není vítězstvím nikoho, a rozhodně ne levice. Ani šlapat lidem po něčem, co považují za posvátné a co je pro ně spojené s památkou na něco důležitého, není zrovna povznášející. Proklamace „konce antikomunismu“ neříkají, že se podstatná část veřejnosti chystá změnit své názory. Říkají, že lidé, kteří se dosud cítili „na koni“, najednou začínají pociťovat úzkost, strach. Strach, a to ani strach nepřátel, ale není dobrý spojenec – vede spíš k radikalizaci, větší nesnášenlivosti, nevypočitatelnému chování. Když někdo neustále opakuje, že základ jeho světonázoru ztrácí na síle, je třeba se ptát, proč to dělá. Jistě to může dělat proto, aby se zamyslel, zda to nemá nějaký důvod. V tomto případě se ale zdá, že se spíše chce utvrdit v tom, že jeho myšlenky jsou správné, jen musejí čelit dalším nepřátelům. Kromě komunistů i „moderní levici“, ať už to znamená cokoli. Antikomunisté si neopakují, že končí jejich hegemonie, proto, aby se reflektovali, ale proto, aby vyjádřili znepokojení a úzkost, aby mobilizovali šiky svých věrných.

Na jejich moci se přitom příliš mnoho nezměnilo. V oblasti médií je to extrémně viditelné. Máme tři velké pravicové deníky a jeden, s výhradami, levicový. Máme tři velké pravicové týdeníky (liberální Respekt nesoucí dál odkaz Václava Havla včetně toho, že se tu pravicové postoje vlastně ani neberou jako pravicové, agresivní, někdy až polofašistický Reflex a Týden, který působí otevřeněji, ale Jaroslav Plesl na místě zástupce šéfredaktora tu je asi nejvýstižnějším symbolem ideové orientace listu). Okrajové levicové časopisy, které už sem tam berou tato velká média vážně, vycházejí za zlomky jejich rozpočtů, nebo možná spíš za zlomky platů jednotlivých manažerů těchto médií. Žádné z těchto okrajových médií nemá prostředky na investigativní reportáže. Něco lze dohnat nápady a nasazením (které se také může ukázat jako zrádné, pokud se s ním nadlouho počítá jako s normou), něco ne.

Jaromír Volek a Jan Jirák udělali svého času výzkum, který tuto nerovnováhu popisuje řečí čísel: 56 % novinářů se jim přihlásilo k pravici a dalších 12 % k pravému středu, 15 % k levici a 17 % k levému středu. Nezdá se, že by se tato čísla změnila. Reprezentativnost výzkumu (zahrnoval i regionální média) zde navíc patrně zkresluje: ve vlivnějších médiích a vlivnějších, například komentátorských postech je poměr mezi pravicí a levicí zřejmě ještě drtivější. Z komentátorů velkých deníků a týdeníků můžeme jmenovat asi jen tři autory, u nichž nemusíme váhat, zda nepatří spíš do levého středu: Martina Hekrdlu, Jana Kellera a Petra Uhla (posledně jmenovaný navíc nedávno pravidelně komentovat přestal a Jan Keller odchází do politiky). Oproti každému z nich můžeme postavit desítky jmen, která bez váhání patří napravo.

Na těchto třech autorech je příznačné nejen to, jak moc první dva z nich pravicová novinářská šlechta nenávidí a jak těžce nese, že si třetího z nich musí aspoň trochu vážit (to bylo dobře patrné na nedávných recenzích na Uhlovy paměti). Příznačné také je, že ani jeden z nich není původní profesí novinář a na jejich komentářích to bylo znát. Jejich texty z posledních dvou dekád jsou dobrá škola. Aby učinili svou pozici dokonce i pro levicové čtenáře ne snad přesvědčivou, ale často i prostě jen srozumitelnou, nemohli pouze komentovat, přesněji formulovat, co si už čtenář na základě dosud zveřejněných informací tak nějak myslel. Jejich komentáře často těžkly tím, jak je museli v nesrovnatelné míře sami doplňovat řadou informací a souvislostí. Skoro se zdá, jako by se na českém mediálním trhu prosadili se svými postoji právě jen proto, že většinu ostatních převyšovali o několik hlav. Kdyby byli prostě „jenom dobří“, případně jenom tak dobří jako jejich pravicoví a levostředoví protivníci, ani by si neškrtli. V kontextu, do nějž mluvili, by jim prostě nebylo rozumět.

Generace mládí kapitalismu

Kdo tvoří mainstream? Kdo dnes truchlí po konci antikomunismu? Petr Uhl si ve svých pamětech povšiml zajímavého jevu – nejzuřivějšími antikomunisty jsou často lidé, kterým v roce 1989 bylo dvacet až pětadvacet let. Někdy ještě stihli být ve Svazu socialistické mládeže nebo se zúčastnit Palachova týdne, vesměs ale nejsou z těch, kteří by mohli říct, že jim minulý režim zkazil život. Dodejme, že v tom je jistá logika, a to zejména v mediální sféře.

Tuto generaci, kterou dnes v médiích najdeme výrazně nadreprezentovanou, listopad 1989 nejen osvobodil, ale dal jí také ohromné možnosti. Mnohé se dělalo odznovu a mnozí z předchozí generace byli diskreditováni. Leželo před nimi ohromné pole, které mohli zaplnit.

Nepotřebovali, na rozdíl od generace svých otců, kompromisy s režimem. Nepotřebovali, na rozdíl od generace svých dětí, náročné kvalifikační předpoklady, často ani ukončené formální vzdělání, a nemuseli se protloukat dlouhým a marným získáváním zkušeností a hledáním místa. Dosáhli na pozice, k nimž by jindy byla třeba léta stoupání. Stali se předními novináři rychle – možná až příliš rychle. Někteří se pak, už v roli předních novinářů, leccos naučili, ale mnozí stále umějí především ideologii. Dlouho to nevadilo.

Jejich možnosti rychle vyrůst lze srovnat snad jen s jinou generací velkého převratu: s lidmi, kterým bylo dvacet až pětadvacet roku 1948, s vrstevníky Pavla Kohouta a Milana Kundery, s tím, co popsal Miloš Havelka jako generaci mládí komunismu. Ideologie byla v obou případech (jednou jako ideologie komunismu, podruhé jako ideologie antikomunismu) pojítkem a svědectvím vzestupu, právě ta odsuzovala starý svět k zániku a bezcennosti a tím také dávala ohromnou hodnotu „nepoznamenanému“ mládí.

Nezáviďme generaci mládí kapitalismu její velké možnosti. Bývají to možnosti draze zaplacené.

Generace mládí komunismu se musela během následujících dvou dekád postupně vyrovnávat s tím, že pozadí jejího vzestupu tvořila diktatura s pracovními lágry. Musela se vypořádat s tím, že ve jménu a často s aktivním souhlasem jejich generace byly prováděny politické vraždy. Museli se podívat do tváře lidem, kteří v době jejich radostného mládí končili ve vězeňských táborech. Zkusme si představit, jak těžké muselo takové vyrovnávání být. Někteří ho nezvládli. Osobně považuji za příklad takového nezvládnutí Pavla Kohouta, který jako by si myslel, že dokáže lidskou hloupost projektovat na nějaký vnějšek, ať už na svou minulost, nebo někoho jiného, a tak si střídavě rituálně sype popel na hlavu (nebo spíš jako by sám sebe neustále udával) a střídavě pokřikuje na alterglobalisty: podívejte se na ně, jsou stejně hloupí a nebezpeční, jako jsme byli my. Někteří to dokázali a v jejich díle je stopa takového bolestného zápasu s vlastní hloupostí výrazně přítomná. Silným příkladem tu je Milan Kundera (to možná vysvětluje část onoho zadostiučinění, s nímž ho antikomunisté ulovili).

Generace mládí komunismu se musela vypořádat s tím, že se jejím jménem spáchaly zločiny. Největší zločin spáchaný na generaci mládí kapitalismu spočívá naopak v tom, že jejím jménem žádný pořádný zločin spáchán nebyl. Zločinné privatizace nebo války v zahraničí jsou přece jen zločiny jiného typu a řádu než politicky motivované justiční vraždy. Lišila se navíc role novinářů: ti z generace mládí kapitalismu mohli tyto zločiny kritizovat, a často také kritizovali, zároveň ovšem svým psaním spoluvytvářeli svět, jenž nenabízel jinou cestu. Proč by dnes reflektovali své chyby? Jaké chyby vlastně? Systém byl přece nastavený dobře, možná ho někteří lidé trochu kazili… Ale lidskou tvář jsme tu měli od začátku a právě té musíme zůstat věrní!

Nebylo třeba dívat se do očí lůzrům, těm tisícům (možná už statisícům) lidí, kteří přišli o práci a někdy také o bydlení, kteří spadli do exekučních pastí na lidi, stali se oběťmi rasismu, bezdomovci. Jejich utrpení jistě není tak jednoznačné jako utrpení lidí ze stalinistických lágrů a mnohý (ač jistě ne každý) pravicový novinář by v konfrontaci s nimi byl spíše v pokušení říct: Je to váš problém, měli jste se víc snažit a líp učit, všichni jsme přece měli stejnou šanci… Ale i ti novináři, kteří problémy vidí a upozorňují na ně, jim odmítají přiznat systémovou povahu, která by vrhala stín na naši svobodu a dobrý pocit. Zejména Respekt, ale nejen on, někdy vydává důležité „opožděné reportáže“, v nichž si všímá různých lůzrů transformace a sociálních témat – nerámuje je ale jako systémovou kritiku současného režimu. Dnešním Mňačkům možná ani nepřijde, že ty reportáže jsou opožděné.

Na rozdíl od Kohouta a Kundery si generace mládí kapitalismu může dál myslet v zásadě to samé co ve dvaceti letech – a také se stejnou agresivitou jako tehdy. Dějiny přece před pětadvaceti lety skončily, nic nového se nedá vymyslet, a tak vlastně ani nemá smysl na sobě pracovat. Generace mládí kapitalismu může setrvat v hlouposti svého mládí, vždyť odrážela pravdu a vyústění historie. Je to smutný osud, když je vám dvacet a zrovna skončí dějiny. A je ještě smutnější, když je vám pětačtyřicet a ony se zase ozvou.

04
Museli se podívat do tváře lidem, kteří v době jejich radostného mládí končili ve vězeňských táborech

Pravda úzkosti

Když pravicoví novináři volají „konec antikomunismu“, neříkají, že se chtějí zbavit své ideologické povýšenosti (hezky je mimoděk popsaná třeba tady) a otevřít se zkušenostem jiných částí společnosti. Říkají místo toho: Někdo ohrožuje náš totem, ničí to, co bylo jedním z hlavních ospravedlnění pro náš vzestup. Popisují ohrožení, ba ponížení a mobilizují.

Připomínají zároveň mimoděk euforii počátku devadesátých let, dobu, kdy byl kapitalismus v souladu (přinejmenším, ale nejen pro ně) se svobodou a ohromnými možnostmi. A skrývají, že jejich dnešní noční můrou není návrat komunismu, ale to, že kapitalismus i pro ně zcela hmatatelně přestal být v souladu se svobodou. Masivní propouštění v médiích je něčím, co je bezprostředně ohrožuje a co zároveň ve svých důsledcích nejen omezuje, ale přímo devastuje jejich svobodu. Převzetí většiny českých médií českými oligarchy představuje zničující útok na svobodu a kvalitu veřejné diskuse. Pro řadu novinářů patrně představuje také devastující útok na pocit, že mohou dobře a poctivě dělat svoji práci.

Zároveň je ale tento útok zcela v logice kapitalismu, kterou tak dlouho obhajovali a kterou jim antikomunismus brání pojmenovat. Pravicoví novináři se dívají do tváře bestii, jíž pomohli na svět, a doufají, že když budou dostatečně snaživě odříkávat to, co vždycky, nechá je na pokoji.

Antikomunismus nemá k takové situaci co říct (pokud se tedy náhodou nezjistí, že některý z oněch oligarchů je estébák – i pak ale to, co říká, odvádí pozornost od podstaty věci). Je však pojítkem s minulostí, kdy údajně „bylo líp“. Tak jako Marx chápal náboženství jako zoufalý výkřik utlačované tvora, měli bychom vnímat slova o „konci antikomunismu“ jako vyjádření defenzivní pozice a pocitu porážky – kterou ovšem českým novinářům neuštědřili levičáci v radě Ústavu pro studium totalitních režimů ani jinde, ale majitelé jejich listů. O zoufalství zde přitom mluví někdo, kdo má stále velkou moc.

Chceme lepší nepřátele

Učit se můžeme jenom tak, že něco pokazíme, nebo že s někým prohrajeme. „Selži znovu, selži lépe,“ říká Slavoj Žižek. Zdá se mi, že předchozí generace dominující médiím nadefinovala realitu tak, že nemůže prohrát, neboť sebe samotnou ztotožnila s vítězstvím svobody a demokracie a koncem dějin. Právě proto opakuje v zásadě pořád to samé.

Neudělali jsme stejnou chybu? Nejsme až příliš fixovaní na kritiku pravicových médií, která jsme si popsali tak, že s nimi nemůžeme prohrát – protože si jich prostě nedokážeme za nic vážit? Můžeme se pak z polemiky s nimi cokoli nového dozvědět? Může dojít k onomu otřásajícímu momentu, jehož možnost je skryta v každém silném dialogu a který popsal Lubor Kasal: „slovo k slovu přileze – hra, při níž poražený vyřízne srdce z vítěze“?

Levice ztratila až příliš času v nutných, ale často sebeuspokojujících soubojích s „pravicovou hegemonií“, již navíc neporazila. Opravdu důležité otázky pro ni leží jinde. Hlavní z nich je jasná: Dokážeme přetavit bezmoc obětí současných „příběhů bezpráví“ v účinný odpor, který by zlepšil jejich situaci a přispěl k tomu, aby zakusili pocit svobody podobný tomu, který zná generace mládí kapitalismu i mnozí další z let 1989 a 1990? Jiné podstatné otázky pojmenoval Robin Ujfaluši ve své nedávné recenzi Stropnického Myslet socialismus bez tanků: Chceme opravdu nahradit kapitalismus socialismem? A co ta slova znamenají, jaký mají konkrétní obsah? Nebo je socialismus vyčerpaný termín, který pro nás představuje podobný pomyslný chrám jako pro pravici ÚSTR? A o jaké změny v tom případě usilujeme? Dovedeme si prakticky představit alternativu a co pro nás znamená? To je debata, kterou potřebujeme vést. Bez ní budou naše myšlenkové stavby stejně prázdné a na vratkých základech jako myšlenkové stavby předchozí generace.

 

* * *

Aniž křičte, že vám stavbu bořím,
jenž by sama v krátkém padla čase;
neb kdy základ krysy rozlézají,
celý dům se větrem již kolíbá,
jehož krov se k zemi skoupě shýbá,
jakou schránu střechy jeho dají? –
A kdy nové stavení má státi,
zdaliž rádno stavbu zase jinou
na základu u vysokost hnáti,
předešlé který byl pádu vinou?
Protož buď i základ vyvržený,
nový základ vložte v zemi plodnou;
na něm nový dům buď založený,
jehož střechy přede bouří škodnou
i před parnem denním vás uchrání. –
Kdyby však před stavby ukončením
konec vzala stavba s mojím bděním
(spaní člověk mdlý se neubrání):
pak na místo mistra zesnulého
některý z učenců jeho vstane,
ten přikročí v dráze znamenané
k ukončení stavení nového.

(Karel Hynek Mácha)

 

Autor je politolog.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image