Série víkendových gastronomických článků je založena na myšlence, že jídlo není pouze jednou z nejdůležitějších lidských potřeb, ale i významným společenským činitelem a politickým nástrojem. Tentokrát uvádíme rozhovor s Dagmar Milerovou Práškovou, analytičkou potravinové bezpečnosti organizace Glopolis – Pražského institutu pro globální politiku. Mluvili jsme o potravinové soběstačnosti a udržitelných i neudržitelných modelech zemědělství ve světě i u nás.
Jste analytičkou potravinové bezpečnosti. Co to znamená? Jak se to liší od potravinové soběstačnosti? Jde o dva výrazy pro jedno a totéž?
Nejde. Potravinová bezpečnost je termín, který používá běžně Food and Agriculture Organization (FAO) a má čtyři aspekty: přístup, dostupnost, stálost přístupu a využití. Člověk musí mít stálý přístup k potravinám, musí být finančně dostupné a musí tu být i dostatečná nabídka. Jedná se také o různorodost. Máte-li deset kilo rýže, neumřete asi hlady, ale budete mít nedostatek komplexních nutričních hodnot. Jinými slovy, musíte mít přístup k potravinám v dostatečném množství a dostatečné kvalitě a musíte na ně mít finanční prostředky.
Co potom znamená potravinová soběstačnost?
Znamená to, že každý stát nebo jedinec by měl mít možnost vybrat si, co bude pěstovat a jakým způsobem. Potraviny by měly být vyrobené udržitelnou cestou bez použití geneticky modifikovaných organismů (GMO). Vezměte si produkci kávy. Lidé v Etiopii, Keni nebo Tanzanii, kteří ji pěstují, jsou často pod hranicí chudoby a nemají základní potraviny. Produkuje se to, po čem je poptávka u nás, tedy exotické plody, káva a tak dále. Je ale nutné, aby stát nejprve zabezpečil své vlastní obyvatelstvo. Teprve potom by měl přemýšlet o obchodní soutěži s ostatními zeměmi. Tomuto principu říkáme potravinová soběstačnost či suverenita.
FAO uvádí, že asi polovina drobných farmářů patří mezi miliardu hladovějících. Ale právě na tyto drobné farmáře se sází v boji proti hladu. Můžete vysvětlit tuto paradoxní situaci?
Drobným farmářem se myslí jedinec, který obhospodařuje asi dva hektary půdy. Podle FAO tvoří až osmdesát procent hladovějících osoby nějak spojené s produkcí potravin. Jsou to právě drobní farmáři, zbytek tvoří rybáři a lidé pracující v zemědělství, kteří nemají vlastní půdu. Vlivem neoliberální politiky přestalo být totiž zemědělství dotované, většina zemí se začala soustředit například na průmysl a zemědělství začalo upadat. Liberalizace obchodu navíc farmářům v rozvojových zemích nijak nepomáhá. Nemohou konkurovat evropským takzvaným drobným farmářům, kteří mají dotace a padesát až sto hektarů půdy. Lidé v rozvojových zemích, kteří hladovějí a jsou nějakým způsobem spjati se zemědělstvím, se ve vesnicích neudrží. Odcházejí tedy do měst, kde žijí ve slumech a dál živoří v chudobě. Je to nebezpečný trend. FAO přitom zdůrazňuje, že drobní zemědělci jsou schopni uživit svět i do budoucna. Už nyní reálně krmí svět. Pomoci drobným zemědělcům by mohly směrnice pro zodpovědnou spotřebu a zemědělství, které propaguje Výbor pro světovou potravinovou bezpečnost při FAO. Ačkoli to budou dobrovolné směrnice, upínají se k nim zraky nejen rozvojových zemí, které je začleňují do své národní legislativy.
Jak jsou na tom naši farmáři? S jakými výzvami se potýkají?
Měli jsme na jedné konferenci zástupce distributorů na farmářských trzích. Největším problémem je podle něho skutečnost, že farmáři sice produkují potraviny, ale nemají odbyt. Supermarkety se snaží tlačit výkupní ceny velice nízko a neberou velký ohled na kvalitu. Raději budou kupovat brambory, které dovezou stovky kilometrů z Polska, než aby koupili o trochu dražší, ale kvalitnější, které se pěstují za Prahou.
Jak průmyslové zemědělství ohrožuje drobné farmáře?
Existují studie o tom, že i organické zemědělství, které nepoužívá umělá hnojiva a geneticky modifikované organismy, by uživilo současnou planetu. Svět nemá problém s nedostatkem jídla, potíž je v tom, jak se s jídlem zachází. FAO uvádí, že třetina potravin skončí v popelnici. Spousta jídla se vyhodí i v průběhu produkce, protože například v rozvojových zemích nemají skladovací zařízení a úroda obilí připravená k distribuci zmokne a shnije. Je potřeba investovat do skladovacích zařízení, sušáren a podobně. Na té třetině má podíl celý svět. Nyní se hodně mluví o tom, že zemědělství se může vydat dvěma cestami. Jednu představuje velký agrobyznys, průmyslové zemědělství, které většinou tlačí na velkou monokulturní produkci. Přitom každý zemědělec nebo biolog vám řekne, že se tímto postupem vyčerpává půda a že je nutné plodiny střídat nebo zároveň pěstovat aspoň dvě, přičemž jedna z nich by měla dodávat půdě potřebný dusík. S tím se ztotožňuji. Pokud nechceme vyčerpat zdroje a nechceme, aby po nás přišla potopa, měli bychom se vydat tímto směrem. Jiní ale tvrdí, že jediný způsob zemědělství, který nakrmí celý svět, je průmyslové zemědělství. Existuje jeden zajímavý film k tomuto tématu o farmářích v Indii. Jmenuje se Bitter Seeds. Mezi malé farmáře v Indii přijede velká nadnárodní korporace Monsanto. Řekne jim: Tady máte semínka bavlny, a když bude používat toto a polijete to tímto, získáte obrovský výnos. Dodané osivo je ale pouze jednoleté a nelze část schovat na další rok, jak se to dělalo od nepaměti. Jenže co když přijde sucho nebo to sežerou kobylky? Drobní rolníci musí neustále kupovat osiva od nadnárodních korporací, které na tom vydělávají. Mají pod kontrolou jak osiva, tak chemikálie, hnojiva a postřiky a nakonec i dumpingové výkupní ceny. Rolníci se na nich stávají závislí, protože jde o monopoly a protože každou sezónu musí používat stále silnější hnojiva, aby kompenzovali neúrodnost půdy, kterou ničí. Trpí nejen půda, ale i lidé – dělají se neoprávněné zábory půdy a zemědělci jsou z ní vyháněni. V Africe je často vlastníkem půdy stát nebo prezident a dochází k porušování lidských práv. Lidé nemají prostředky se proti tomu bránit. A proto vznikají hnutí jako La Via Campesina, která se starají o práva drobných rolníků.
Mluvila jste o Indii. Zdá se však, že v Česku existuje podobná situace, jen v menším. Jak se díváte na současnou vládu a bod koaliční smlouvy týkající se potravinové soběstačnosti a podpory lokálních producentů?
Jsem určitě pro podporu lokálních, menších producentů a produkci potravin udržitelným způsobem. To ale Andrej Babiš se svým Agrofertem není. Cílem je poptávka po kvalitním lokálním jídle, které bude vyrobeno co nejudržitelnějším způsobem. Není to černobílé, i v biopotravinách se najdou pesticidy nebo plísně (které ale mohou pocházet od konvenčního zemědělce, který má pole hned vedle). V Česku farmáři většinu půdy, kterou využívají, nevlastní. To je problém. K vlastní půdě se budu chovat mnohem lépe, než když si ji na nějaký čas pronajmu a pak za dvacet let na ní nepůjde nic pěstovat.
Jak by se měl vztahovat stát k alternativním zemědělským projektům, jaké se například vyrojily během krize v Řecku a pod termínem KPZ (komunitou podporované zemědělství) zapustily kořeny i v Česku?
Měl by zasahovat co nejméně. Měl by podporovat rozvoj infrastruktury a investic. Nesmí se ale stát, že přijede nějaká například americká korporace, investuje do infrastruktury, postaví silnice, ale potom obhospodařuje miliony hektarů půdy na plodiny, ze kterých se vyrábí biopaliva. To není ta správná investice. Bylo by rovněž vhodné, aby byl povolen výměnný, barterový obchod, který je u nás zakázaný.
Modely KPZ jsou zajímavé i z toho důvodu, že přirozeně sdružují lidi z různých sociálních vrstev, různých politických názorů. Idea soběstačnosti v jistém smyslu překonává politické rozdíly…
Mělo by to tak být. Například Earth Policy Institute tvrdí, že produktivita trojlístku největších producentů potravin Evropy, Německa, Francie a Velké Británie, dosáhla svého maxima. Už nemohou vyrábět více. Ukazuje se, že zelená témata, včetně produkce potravin a udržitelného růstu, by se měla stát klíčovými pro všechny politické strany. Drobný farmář by měl být na prvním místě. Je klíčovou figurou a všechno by se mělo točit okolo něj. Měl by si říct, jaké jsou jeho potřeby, jak a co chce pěstovat. Průmyslové zemědělství zastupují bohaté západní země G8 a G20, které propagují vlastní iniciativy. Tyto organizace jsou velkými hráči, mají rozvojové projekty, do kterých jsou schopné nalít spoustu peněz. V důsledku ale propagují průmyslové zemědělství, posilují soukromý sektor a těch několik málo největších nadnárodních korporací. Schovávají to za rétoriku rozvojových iniciativ. Kupodivu například Obama to propaguje, a to samé platí pro Evropskou unii. Ale jak to ovlivní drobné farmáře? Existuje například široce využívané smluvní zemědělství (contract farming). Funguje tak, že za zemědělcem přijde firma, poskytne mu osiva, veškerou chemii a techniku, dostane za to určitou cenu, ale potom už zemědělci nezbývá žádný manévrovací prostor. Množství farmářů, včetně těch českých, pak končí jako otroci na své vlastní půdě. Pro budoucnost zemědělství jsou přitom drobní farmáři zásadní. Pokud se budou muset podřídit průmyslovým modelům, moc si tím nepomůžeme.
Patří mezi takové organizace i nadace Billa and Melindy Gatesových?
Určitě. Gates dá sice většinu svého majetku na charitu, ale jemu se to nějak vrátí, protože ty peníze nemusí danit. Stejně tak Bob Geldoff. Má obrovské lány v Malawi, ale lokálním producentům to v ničem nepomáhá. Tito lidé musí přece vědět o důsledcích a vedlejších efektech svých aktivit. Bohužel zrovna nadace Billa and Melindy Gatesových pod rouškou rétoriky zelené revoluce propaguje a platí zavádění chemikálií, tvrdých průmyslových metod, GMO a agrobyznysu.
V Německu, Francii nebo i ve Španělsku již několik desetiletí fungují různé modely založené na družstevnictví. Tyto udržitelné formy potravinové soběstačnosti se těší velkému zájmu společnosti. Když se podíváme k nám, nalezneme družstva v ruinách a žádné alternativy k nim. Ty, co se ještě zcela nerozpadly a nezkrachovaly, skupuje Andrej Babiš a začleňuje je do holdingu Agrofert. Jak si vysvětlujete tuto situaci?
Je to pozůstatek komunismu. V roce 2013 pořádalo FAO mezinárodním den věnovaný družstevnictví. Řešili jsme, jak to překládat. Když se řekne družstvo, každý si u nás představí JZD. Je to téměř sprosté slovo. Prošli jsme úplně jiným vývojem, o družstevnictví nemáme zájem. Je to ale velká škoda.
Co mohou dělat spotřebitelé? Jak se mohou zapojit do rozvoje potravinové soběstačnosti?
Naše největší téma je zodpovědná spotřeba – způsob nakupování potravin, jejich skladování. Lidé by měli přemýšlet o tom, co jí, snižovat spotřebu masa, protože jeho produkce je neudržitelná. Neměli by chodit do supermarketů a raději vyhledávat a podporovat lokální producenty. Nejsem si ale jistá, zda takzvané farmářské obchody v Praze skutečně zastupují malé farmáře, kteří pěstují pomocí udržitelných metod. Obecně bychom měli více přemýšlet o tom, jakým způsobem žijeme. Někdy si to člověk ani neuvědomuje. Například si uděláte kávu, spotřebujete na ni spoustu vody a pak ji vylijete.