Na Ukrajině názorně vidíme rozdíl mezi tím, zda místní detaily tahů na „velké šachovnici“ dolaďuje absurdní dramatik nebo boxer.
„Denně myslím na pozůstalé lidských obětí v Kyjevě,“ prohlásil Miroslav Kalousek. Dokonce i srdce a mysl tak otrlého střelce – nedejme se mýlit, ani on není právě vysoká figura – se ustrnuly. Aby ne. Jak asi vypadají kohoutky na jeho toaletách?
Když máte tu smolnou odpovědnost, a místo abyste jen poslušně skákali, sami figurkami tak trochu hýbete, zjistíte při jinak nudném dobývání renty z líné místní oligarchie, že se vám v dole hromadí zbídačelé vrstvy. Někdy máte dokonce takovou smůlu, že si jistá podvrstva těch vrstev – říkejme jí třeba patologická sedlina – ještě pamatuje, co jste jí kdysi naslibovali. Pravda sice není měřítkem svaté lži, což teprve když jde o zničení samotné sovětské Říše zla, ale vykládejte to patologické sedlině věčných kverulantů.
Ordo ab chao
Uplácat z bláta prekariátu rozzuřený dav a vyztužit jej „tekutým“ hněvem není žádné umění. Hlavně, když to dobře umíte s Twitterem a F-bookem a máte dolary. A mnohaleté zkušenosti z jiných zemí. Něco jiného pak je kanalizovat neřešenou (a k řešení nikdy nezamýšlenou) sociální frustraci žádoucím směrem. Tak aby to modeláře moc nepostříkalo.
V narkotickém českém šapitó se s oblibou mudruje nad prvovoliči, kteří mají při každých volbách projít jakýmsi „demokratickým“ zasvěcením, jakousi politickou obřízkou. Poprvé pocítí, jaké to je, když je jejich hlas splachován do záchodu. Ovšem zakarpatští vrstevníci se právě naučili, že politika se účinně dělá zápalnými lahvemi a dolary. Zapomenou na svoji iniciační zkušenost, až investor zažádá o právoplatné mocenské dividendy?
Nácek udělal černou práci, nácek může jít. Ale kam by vlastně šel? A co když s ním půjdou i prostí kolemjdoucí, které si nácek stihl zavázat společně prolitou krví? Co s nimi investoři počnou? Světové turné cirkusu Ordo ab chao vstupuje do Evropy. Bude to celé vypadat třeba jako nehoda. Dost hromadná nehoda.
Pro dluh by i umřeli
Směs existenčního stresu a vzteku na zkorumpovanou „elitu“ dobře oblečených gangsterů je poněkud těkavá. Existuje ovšem osvědčený recept, jak ji kanalizovat žádoucím směrem. Poštvat jedny proti druhým a jednu frakci gangu obětovat druhé. Předhodit ji davu k sežrání. I s dvorními pštrosy. Stačí pomyslný společný třídní zájem včas od podlahy remixovat a to, co z něj zbude, přezpívat do roviny nacionální mytologie. Rádi zatančí i domácí mistři mediální narkózy. Cíle, v jejichž prospěch bylo vynaloženo pět miliard USD, aby přiměly povstat Ukrajinu, jsou analogické cílům, s nimiž jsou naopak uspáváni Češi.
Země musí dlužit evropské bankovní pavučině, v žádném případě ne Rusku. Již citovaný nejlepší čaroděj financí druhé kategorie to vyjádřil jasně: „Pokud budeme váhaví a Ukrajině nezbude nic jiného než přijmout pomoc od Ruska, budou lidské oběti na Majdanu marné.“ Ještě že jim to neřekl, když byli živí. Někteří by umírali tím radostněji.
Váhavá by však nemusela být prekarizovaná občanská většina v České republice. Také jí plyne z ukrajinské lekce poznatek do budoucna. Sice ten, že geopolitičtí investoři vskutku nemají svázané ruce ohledně politické barvy historických bubáků, jimž udělí koncesi, je-li třeba přeformátovat mapu místních gangů. Nenechme se zmást, že v první fázi stačí několik ambiciózních, správně vyškolených státních zástupců. Už v příštím kole se může hodit, že s dostatečným zahraničním krytím lze revidovat cokoliv a kohokoliv.
Není podstatné, zda portrét se sedmdesátiletou tradicí a nápisem Gitler vizvolitěl na kyjevské radnici vskutku je, nebo není produktem šedé kremelské propagandy. Je účinný právě proto, že v každém případě vystihuje reálný sémantický posun v tom, co je dovoleno a čemu jsou liberální zesilovači atlantických větrů schopni, když ne nadšeně tleskat, pak alespoň ohlušujícím způsobem mlčet.
Co je proti takovým hvězdám jako John McCain, Benny-Henri Lévy, Michael Kocáb nebo Karel Schwarzenberg, jezdícím roztleskávat Majdan, nějaká Semelová. Co je proti revizi krví zaplaceného vítězství nad fašismem takové malé přehodnocení posledního řekněme čtvrtstoletí.
Od Zaorálka k DSSS
Ve hře o přístup k surovinovým zásobám pro přežití v 21. století, o produktovody a o vojenský vliv v Evropě se přeskupily zájmy tak, že jejich ideový výraz připomíná Rorschachovy obrazce. Nikoli „od ProAltu po Respekt“, jak při jiné příležitosti snil Jakub Patočka, ale od Respektu přes ProtiAlt k Dělnické straně. To je prozatímní platforma, na níž s nenuceností sobě vlastní spočinul také Luboš Zaorálek, jeden z osmadvaceti nejcharakternějších ministrů zahraničí v Evropské unii.
A je to též platforma historického kompromisu ve věci násilné revolty vůči režimu, ve věci ideologických servítků a – pardon my French – ve věcech morálky. Kompromisu mezi kapitálem, jeho geopolitickými zájmy dnes a zítřejším odporem proti němu.
Boj za evropské hodnoty totiž není žádný výlet. Ne jak Slánský s Gottwaldem, kteří se klepali, aby ta jejich revoluce byla skrz naskrz nekrvavá.
Autor je spisovatel.