Svět podle spekulanta


sleep-computer1Koloritem posledních měsíců se staly zprávy o tom, jak policie vyklidila opět nějaký ten squat a ve spravedlivém hněvu při tom někoho přetáhla obuchem. Tu tahá verbež z domu miliardáře Radovana Vítka na Pohořelci, tu zase z baráku v Neklanově ulici, patřícího italskému podnikateli s nemovitostmi Stefanu Camnesiovi. Pod články pak dostávají slovo čtenáři: „Squattery pozavírat, pořád se s těmi lumpy jedná v rukavičkách.“

Představuji si, jak asi vypadá takový čtenář, který by chtěl odkládat rukavičky. Tak třeba Jarda Macurů… S hypotékou na krku touží mít příštích třicet let klid a dostatek peněz na měsíční splátku. Buzeraci z práce odreagovává večerní půlhodinkou u internetových diskusí a ordinuje gumoléčbu pendrekem. A protože si nikdo neváží vlastního majetku tolik, jako ten, komu „vlastní majetek“ nepatří, je pochopitelné, že se děsí představy, v níž mu do třípokojového bytu v novostavbě vlítne parta squatterů.

Marek Partner přispěchal s jiným doporučením: „Pendrekem jim vymlátit z hlavy chuť si přivlastňovat cizí majetek, na který nepřispěli ani prací, ani financemi. Bydlet zadarmo v cizím domě??? ZMLÁTIT JE DO BEZVĚDOMÍ A NECHAT DOPLATIT NÁJEMNÉ!!!“ Restituent tří domů v centru Prahy po pratetě z Ameriky má asi zajímavější program než hájit soukromé vlastnictví na internetu. Spíš se tedy bude jednat o majitele malého penzionu, který se dnem i nocí strachuje, že mu někdo vezme roha bez placení.

Jirka Plavský nechodí kolem horké kaše a moc se s tím nepárá – čas a slova jsou peníze. Jeho vysvětlení jsou strohá, ale jasná. Popisuje svět, ve kterém „o využití LIBOVOLNÉHO majetku rozhoduje VÝHRADNĚ majitel, a pokud se vám na výše uvedeném něco nelíbí, pak vám nic nebrání stát se tím majitelem a pak o využití takového majetku rozhodovat sám“. Tomu už rozumím. To je přeci neoliberální svět, kde žiju, kde je každý strůjcem svého štěstí, bohatí jsou schopní a chudí neschopní, prostě svět, v němž všichni dostali svou šanci. „Na spekulaci NENÍ nic špatného, je to naprosto přirozené a racionální jednání, obvykle provozované za účelem nějakého toho zisku, soukromý majetek opravdu není určen k tomu, aby ‚sloužil lidu‘, ale aby přinášel prospěch svému majiteli.“ Ano, díky Jirko, teď je mi to jasnější. U sto padesátého příspěvku usínám.

Zdá se mi sen. Jsem ještě bohatší než Radovan Vítek, protože jsem pracoval více, lépe a poctivěji. Kupuji si dům na Pohořelci, a pak ještě taky ten v Neklance. A pak si koupím ještě Miladu a Ladronku. A Žižkov a Karlín. A Staré Město a taky Nové Město a pro zpestření i celý Černý Most. Rozhodl jsem se vystěhovat všechny nájemníky. Bude to celé moje, budu to mít, vlastnit, bude to v mém soukromém vlastnictví. Půlka Prahy prázdná. Největší spekulace všech dob, a když se to někomu nebude líbit a bude mi tvrdit, že všechny ty domy nechávám zbytečně chátrat, pošlu na něj policajty. To budou všichni čumět a budou si říkat: Novák… Ale proč bych to dělal? Ježíš, co je to za otázku? Je to přeci mé soukromé vlastnictví a můžu si s ním dělat, co chci. Je to přirozené a má to tak být! A navíc každý utrácí peníze podle svého: někdo rád ruský kaviár, jiný zbožňuje zlaté hodinky s řemínkem z krokodýlí kůže, další se může utlouct po soukromých tryskáčích a soukromých ostrovech… Tak proč k tomu nepřihodit půlku města?

Crrr… Co to? Aha, usnul jsem a zvoní mi budík do práce. Tak honem, honem, ať nemám pozdní příchod, nebo mě šéf zjebe a strhne mi to ze mzdy. Cestou v tramvaji čtu pánovi přes rameno. Podle nejnovějších informací vlastní osmdesát pět nejbohatších lidí tolik jako polovina lidstva. Ještě, že většina bohatých své nemovitosti aspoň pronajímá…

 

Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.

 

A2LARM