„Drahá Evropská unie a Spojené státy americké, o vaši morální podporu už nestojíme. Udělejte něco, nebo jděte do hajzlu!“ Tento příspěvek neputuje Facebookem dlouho (v době psaní tohoto textu měl 1859 sdílení, 353 lajků), ale zřejmě vypovídá o pocitech čím dál většího počtu Ukrajinců, kteří již několik týdnů – ať už nepřetržitě nebo s přestávkamí – brání kyjevský Majdan, anebo s protesty na náměstí aspoň sympatizují.
„Ukrajinci bojují v první řadě o demokracii ve své zemi, a ne o změnu geopolitického směřování. O budoucnosti Ukrajiny se rozhodne v Kyjevě, ne v Bruselu.“
Hlasy ze zahraničí, které opakovaně vyjadřují „obavy z vývoje situace“ nebo „největší míru politování nad páchaným násilím“, nemohou u těch, kteří jsou biti, unášeni z nemocnic, mučeni v lesích a na policejních stanicích, ohrožováni ostřelovači a bombardováni děsivými sms zprávami, vyvolat nic jiného než rozhořčení. Ti, kteří se bojí, aby je žádná z uvedených represí nepostihla, se raději zdrží jakéhokoli angažmá.
Co může Evropská unie?
Dokázala by v současnosti Evropská unie vývoj událostí na Ukrajině reálně ovlivnit? Dokázala by zabránit ukrajinským představitelům, aby zabíjeli své vlastní občany? Dovedla by na vládu Viktora Janukovyče vyvinout takový tlak, aby rezignoval nebo aspoň uvedl své vztahy s opozicí a demonstranty na nějakou civilizovanou úroveň? Zvládla by donutit oligarchy, třeba i vydíráním, aby se postavili proti jednání vlády? Dosáhla by změny geopolitického směřování „východního partnera“ (jak je Ukrajina vznosně nazývána v jednom z nejdůležitějších unijních programů spolupráce)? Dokázala by navrhnout plán pomoci, který by umožnil Kyjevu osvobodit se z energetické a finanční závislosti na Kremlu a magnátech z moskevské Namjotkinovy ulice? Mohou potenciální ekonomické a personální sankce, případně návrhy podpory, půjček a tržních pobídek něčemu pomoci? Odpovědi na tyto otázky neznám, rád bych je našel a přál bych si, aby je našlo i Polsko, Ukrajina a celá Evropská unie. Rozumné předpovědi nemohou být v této chvíli právě optimistické. Co tedy zbývá?
Jestli přehnaně vzletná vyjádření v politice aspoň někdy nepůsobí směšně, je to právě v podobných situacích. Neodhodlá-li se nikdo k žádnému rozhodnému činu, bude to pro Evropskou unii znamenat – anebo by to aspoň znamenat mělo – obrovskou morální katastrofu. Pevná a jasná rozhodnutí v důsledku samozřejmě mohou vést i ke špatným koncům. Jenže tady jde o víc než o mediální obraz Evropy. Následující dny mohou rozhodnout o osudu Ukrajiny na mnoho let dopředu. Možná to nedopadne tak, jak si představují vedoucí osobnosti Majdanu (i když si jejich úspěch z celého srdce přeji), a už vůbec ne tak, jak si to představují excitovaná média, která každou chvíli ohlašují další „zvrat“ a blížící se „rozhodující střety“.
Proti pasivitě
Janukovyč nakonec zřejmě zůstane aspoň na nějaký čas u moci a bude manévrovat mezi Putinovým nátlakem a odporem občanské společnosti. Absence alternativ se stane jeho největším spojencem. Je pravda, že Ukrajinci bojují v první řadě o demokracii ve své zemi, a ne o změnu geopolitického směřování. O budoucnosti Ukrajiny se rozhodne v Kyjevě, ne v Bruselu. To ale nic nemění na tom, že budou-li se Ukrajinci cítit Západem opuštěni, budou-li si nést v paměti pasivitu politických elit a veřejného mínění v Evropské unii, nepovede to k ničemu jinému než ke společenskému konformismu a rezignaci. Naděje a vyhlídky na budoucnost Ukrajiny v Evropské unii a víra v odhodlanost Evropy podpořit ukrajinskou společnost naopak posilují opoziční postoje napříč celou společností, a nikoli pouze u několika nejodvážnějších desperátů. Reálná politická rozhodnutí Evropské unie – i kdyby zcela neuspěla – určí v představách Ukrajinců symbolický status Unie na řadu let dopředu.
V příštích několika dnech ukrajinské úsilí o demokratičtější společnost zřejmě svého naplnění nedosáhne. Pokud má ovšem pokračovat ještě několik let, a ne několik desítek let, pak si Evropská unie nemůže dovolit ztratit své dobré jméno, nemůže jen „přijmout skutečnost“. Naši ukrajinští přátelé možná omluví politické selhání, ale nemůžeme po nich chtít, aby odpustili naši lhostejnost.
Autor je redaktorem polského serveru Dziennik Opinii.
Z anglického překladu Ukrainians Won’t Forgive Our Indifference publikovaného na serveru Political Critique přeložila Tereza Stejskalová.