Vítězný únor v Bosně a Hercegovině?


Balkán nás okouzluje, elektrizuje, hlavně když je naservírovaný jako úhledně zabalené zboží – hudba, jídlo nebo prázdninová exotika. Kdo z nás by nepodlehl „balkánské divokosti“ nesoucí razítko Goran Bregović? Balkán nás zároveň tím vším děsí. Okouzlení se lehce mění v odpor k nacionalistickému nebo náboženskému tmářství, vibrace ve zvednutý žaludek z válečných masakrů. Stereotypy, které se v nás hluboko uhnízdily, nám připomínají, že „my“ přece jen nejsme jako „oni“.

„Rozhořčení demonstranti pálili a vyhazovali šanony s výkazy, kancelářské stoly a křesla, počítačové monitory: nástroje moci zkorumpovaných manažerů státu.“

Před několika dny nás česká mainstreamová média začala informovat o rozsáhlých protestech v Bosně a Hercegovině. Dozvěděli jsme o „vlně násilí“, „desítkách zraněných“, „ohni v ulicích“, „hořících vládních budovách“ – zkrátka, viděli jsme „nejhorší nepokoje od konce občanské války“. Namísto možných souvislostí s arabským jarem, Occupy Wall Street, situací v Řecku a dalšími vlnami protestů v evropských zemích se tedy na scéně objevila stará dobrá občanská válka z devadesátých let, která kdysi zvyšovala sledovanost západním médiím a pomohla zformovat humanitární étos našich nedávných a současných operací v Iráku a Afghánistánu. Vše bylo navíc okořeněno o současné odstrašující mediální figury „radikálů“, kteří buší do policejních kordonů nebo je zasypávají kameny, a „chuligánů“, kteří zapalují auta a rozbíjejí sklo všeho druhu. Takové zobecňování nám ovšem k pochopení současného dění v Bosně a Hercegovině příliš nepomůže.

Zástupy se spojily

I přes výše uvedené stereotypy se nicméně z mainstreamových médií dozvídáme, že důvodem protestů, které začaly ve městě Tuzla na severovýchodě Federace Bosny a Hercegoviny, byla neúnosná životní situace dělníků z místních továren a průmyslových závodů zruinovaných nebo zlikvidovaných privatizací, která naplnila kapsy místních bossů a pohlavárů. Během několika hodin od začátku protestů se k dělníkům přidali další lidé nejen v Tuzle, ale i v ostatní městech po celé Federaci. Po několika dnech demonstrace přerostly ve vzpouru bosenských zbídačených mas proti legitimitě státních institucí a autoritě volených politiků. Povstání již padlo za oběť několik provinčních vlád a vyděsilo i Valentina Inzka, protektora a vysokého představitele mezinárodního společenství pro Bosnu a Hercegovinu, jenž se nechal slyšet, že by v případě „eskalace“ uvažoval o vyslání dalších vojáků Evropské unie do země. Dokázalo tedy několik stovek tuzlanských dělníků zažehnout celonárodní vzpouru? Ano i ne.

Někteří moji tuzlanští přátelé by odpověděli kladně. Jsou na své město a jeho obyvatele z mnoha důvodů pyšní. Je pro ně mikrokosmem férové a progresivní Bosny a Hercegoviny, takové, jakou by ji chtěli mít. Vzpomenou si na povstání horníků z dvacátých let minulého století, kteří se postavili na odpor vykořisťování a nelidským podmínkám, za nichž museli pracovat. Vzpomenou si na rok 1943, kdy společně s ostatními jugoslávskými partyzány z města vyhnali Hitlerovy vojáky a jejich místní přisluhovače. Vzpomenou si na Titův socialismus, kdy z města vzniklo průmyslové a správní centrum severovýchodní Bosny s bohatými fabrikami, moderními nemocnicemi a zaplněnými univerzitními fakultami. Vzpomenou si na rok 1990 a na první „svobodné volby“, ve kterých jako jedni z mála v Bosně a Hercegovině nenechali zvítězit nacionalistické strany. A vzpomenou si i na válku v letech 1992 až 1995, kdy pro mnoho z nich bylo důležitější být Tuzlanem než Bosňákem, Chorvatem nebo Srbem. Tuzla je pro ně autentickým zřídlem bosenského odporu proti bezpráví a útlaku – nicméně musí vždy počkat, než to dojde i hlavnímu městu Sarajevu.

Existují ovšem také důvody k negativní odpovědi. Popravdě, dělníci protestovali v ulicích Tuzly minimálně od roku 1998, kdy začala takzvaná velká privatizace, popostrkovaná Světovou bankou, Mezinárodním měnovým fondem a úřadem Vysokého představitele. To ovšem není nic ojedinělého. Podíváme-li se na historii Bosny a Hercegoviny od Daytonské mírové dohody z roku 1995, vidíme nekonečné zástupy lidí všemožných sociálních skupin bouřící se na ulicích proti nekompetentnosti státních institucí a bezohlednosti politické moci. Tyto zástupy se ovšem nikdy nespojily.

Bebolucija se svým heslem „týká se to nás všech“ přišla s něčím do té doby v Bosně a Hercegovině nevídaným

Bebolucija se svým heslem „týká se to nás všech“ přišla s něčím do té doby v Bosně a Hercegovině nevídaným

Revoluce dětí

Příčiny současné bosenské vlny odporu je třeba hledat někde jinde než v rozhodnosti tuzlanských dělníků. Mohou tkvít v takzvané beboluciji, tedy „revoluci dětí“ či „protestech za rodná čísla“. Bebolucija se odehrála v létě minulého roku. V únoru 2013 rozhodl ústavní soud Bosny a Hercegoviny, že zákon o rodném číslu je protiústavní a musí být změněn. Nicméně státní poslanci a vláda ve stanovené lhůtě nebyli schopni nový zákon připravit, což mělo za následek, že děti narozené v období bez platného zákona nebylo možné evidovat, a tím pádem přestaly pro stát existovat. Tak přestala existovat i malá Belmina Ibrišević, které lékaři diagnostikovali závažnou nemoc a život jí mohla zachránit jen transplantace kostní dřeně v zahraničí. Jenže bez rodného čísla ji nemohl být vystaven pas a bez pasu se nikdo z Bosny a Hercegoviny do Německa nedostane. Tato absurdní situace přivedla několik lidí v Sarajevu k tomu, aby prostřednictvím Facebooku zorganizovali blokádu budovy státního parlamentu a úřadu vlády s tím, že z ní poslance nepustí do doby, než nový zákon schválí.

V následujících dnech se k protestům přidaly tisíce lidí v Sarajevu a následně i v dalších městech celé Bosny a Hercegoviny. Bebolucija se svým heslem „týká se to nás všech“ přišla s něčím do té doby v Bosně a Hercegovině nevídaným – pokusila se politické reprezentaci vyvlastnit biopolitiku (zásahy moci do holého života obyvatel), zformovala společenskou jednotu odmítající chrastění bosňáckými, chorvatskými a srbskými kostmi a namísto toho požadovala politickou zodpovědnost za budoucí životy občanů. Dnešní vlna protestů v sobě nese identické motivy – odmítnutí sociálních a etnických partikularismů a odmítnutí politiky strachu založené na „vyrovnávání se s minulostí“.

Protesty veteránů

Co ale násilní „radikálové“, „chuligáni“ a vypálené budovy? Lze souhlasit s Florianem Bieberem, že vypálení části archívu v Sarajevu je sice tragické, ale srovnávat to s vypálením Národní knihovny v Sarajevu v roce 1992 bosensko-srbskými granáty je nesmyslné. A lze si s ním položit otázku, proč se vůbec část archívu historických dokumentů nachází kdesi v budově prezidentského úřadu, na nějž demonstranti zaútočili. (Mimochodem, slavné Zemské muzeum v Sarajevu muselo být před několika lety zavřeno, neboť fungování jeho archívů nebylo v zájmu politických autorit.) To, co charakterizovalo první hodiny a dny protestů v Tuzle, Sarajevu, Mostaru, Brčku a dalších místech, nebylo vandalství či rabování, ale útok na centra politické moci, počínaje magistráty a konče prezidentským úřadem. Ať se nám to líbí nebo ne, útok na vládní budovy mělo pro zúčastněné svou jasnou logiku.

Když jsem byl v Tuzle v roce 2010 mezi válečnými veterány, s nimiž jsem v předešlých letech pracoval, bylo to jen několik měsíců po mohutných veteránských protestech, které vyústily útokem na budovu federální vlády v Sarajevu. Zpočátku všechny debaty o demonstracích končily jejich bagatelizací. Protesty se prostě zvrtly, když se mezi veterány zamíchali náctiletí rowdies fotbalového klubu SK Sarajevo. Ti rozbili budovu. Jenže po několika dnech už moji přátelé mluvili jinak. Veteráni na svých tělech mezi stopami válečných zranění hrdě ukazovali nové šrámy a jizvy, které jim způsobil zásah policie. A vyjadřovali zadostiučinění nad tím, že se jim podařilo na několik měsíců vyřadit z provozu Ministerstvo pro válečné veterány, jehož kanceláře, počítače a dokumenty lehly v popelem. Přerušení chodu ministerstva, zničení jeho materiálního zázemí, bylo pro veterány formou krajního odporu proti zakoušené nespravedlnosti, ponižování a politické manipulaci, kterých se jim ze strany této instituce dostávalo desítky let. Jelikož šlo ale o protesty veteránské, a nikoli občanské, pro federální autority nebylo příliš složité je odsoudit jako útok proti zbytku společnosti.

Budova symbolizuje přítomnost zkorumpované a korumpující moci, která rozhoduje o osudech obyvatel Tuzly a regionu

Budova symbolizuje přítomnost zkorumpované a korumpující moci, která rozhoduje o osudech obyvatel

Útok na šanony

Podobnou logiku můžeme nalézt i v současných protestech, jejichž součástí byl útok na vládní budovy a jejich poničení. Není ale tak partikularistická. Eric Gordy mluví o smyslu útoků na sídlo regionální vlády v Tuzle: vláda kantonu sídlí v budově kdysi vystavěné firmou SODASO, která za socialismu produkovala většinu soli v Jugoslávii. V roce 2002 byla firma zprivatizována, výroba výrazně poklesla a stovky zaměstnanců byly propuštěny. Podle Gordyho pro nezaměstnané budova symbolizuje přítomnost zkorumpované a korumpující moci, která rozhoduje o osudech obyvatel Tuzly a regionu. Moci, která obývá vládní budovy a jejich kanceláře, kartotéky, telefonní ústředny, tiskárny a počítače. Rozhořčení demonstranti pálili a vyhazovali šanony s výkazy, kancelářské stoly a křesla, počítačové monitory: nástroje moci zkorumpovaných manažerů státu.

Pálit a vyhazovat z oken vlajky, bysty a obrazy krutých vladařů, by možná bylo žánrovější. Ale přiznejme si – kdy jsme něco takového viděli naposled? V Iráku v roce 2003 pod pečlivým dohledem amerických vojáků?

Až budeme sledovat další informace o vzpouře bosenských obyvatel proti politikům, divokému kapitalismu a neokolonialismu, zkusme si u toho namísto Bregoviće poslechnout třeba Frenkieho, zkusme se oprostit od reminiscencí na válkou nasáklou minulost i na náboženský fundamentalismus a nepřeceňujme tak podbízivé figury maskovaných chuligánů. Protestující obyvatelé Bosny a Hercegoviny, kteří se chtějí dívat spíše do budoucnosti než do minulosti, si to zaslouží.

Autor je sociální antropolog.

A2LARM