Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Americká zima za oknem

Na filmovém festivalu Jeden svět byl uveden loňský dokument amerických filmařů Harryho a Joea Gantzových s názvem American Winter. Film sleduje příběhy osmi rodin z Portlandu v době ekonomické krize. Přitom se ukazují limity amerického systému sociální bezpečnosti a také rozporuplnost takzvaného amerického snu, podle něhož může každý vlastní pílí a tvrdou prací dosáhnout spokojeného a důstojného […]

Na filmovém festivalu Jeden svět byl uveden loňský dokument amerických filmařů Harryho a Joea Gantzových s názvem American Winter. Film sleduje příběhy osmi rodin z Portlandu v době ekonomické krize. Přitom se ukazují limity amerického systému sociální bezpečnosti a také rozporuplnost takzvaného amerického snu, podle něhož může každý vlastní pílí a tvrdou prací dosáhnout spokojeného a důstojného života.

„Film Americká zima nám kromě neutěšeného obrazu Spojených států ukazuje – zřejmě mimoděk – také limity myšlení o možných alternativách.“

Dokument zachycuje odvrácenou tvář Spojených států, o níž se sice ví, ale stále se o ní příliš nemluví. Za povšimnutí přitom stojí, že protagonisté jsou typičtí středostavovští Američané. Mnozí z nich vystudovali některou z vysokých škol, oženili se, nastoupili do relativně dobře placené práce, zplodili pár děti, pořídili si dům na hypotéku a auto. Pak zčistajasna ztratili práci a teď nejsou s to zaplatit účty za elektřinu, topení, nájem. Nemají za co nakoupit jídlo. Elektřina i voda jim byly odpojeny, mrznou a nevědí kudy kam.

Ve společnosti Rwandy, Ugandy a Ekvádoru

Takřka polovina obyvatel Spojených států se ocitla v chudobě nebo na její hranici. Chudých obyvatel nejmocnější země světa je dnes zdaleka nejvíce za dobu, po kterou se taková statistika vede. Sociální nerovnost je nejvyšší za posledních pětatřicet let. Platy vrcholných byznysmenů vzrostly o 750 procent, kdežto ostatní pracující si polepšili o pouhých pět procent. Podle Giniho indexu, kterým se obvykle měří nerovnost příjmů ve společnosti, se Amerika ocitla v nelichotivé společnosti Rwandy, Ugandy a Ekvádoru.

„Jak je možné, že téměř polovina země žije v tak strašných podmínkách, a přesto zdejší politici osekávají výdaje ze státního rozpočtu na sociální zabezpečení nejradikálněji za posledních osmdesát let?“ ptají se filmaři. Podobně jako v Česku jsou na vině všudypřítomné stereotypy a mýty o sociálně slabých, kteří jsou líčeni jako neschopní lidé odpovědní za svůj životní neúspěch. Sociální deprivace celých skupin společnosti není interpretována jako chyba systému, ale pouze a výlučně jako osobní selhání. Ve zpochybnění této představy je zřejmě smysl filmu. „Rodiny, které jsme během natáčení sledovali, těmto zjednodušeným popisům neodpovídají. Snaží se ze všech sil postavit na vlastní nohy. Bojují. Jsou stejní jako naši přátelé, sousedé, naše rodina,“ říkají bratři Gantzové.

Ztratili práci a teď nejsou s to zaplatit účty za elektřinu, topení, nájem

To je socialismus, to nechceme!

Sledované rodiny hovoří o svých problémech, snaží se sehnat práci a stále věří v americký sen. Sociální realita ani dopad krize nevedou k odmítnutí liberální, kapitalistické ideologie. Žádný z protagonistů není schopen artikulovat skutečné důvody své bezútěšné situace. Britský historik Tony Judt při jedné z přednášek na Newyorské univerzitě v roce 2009 poznamenal, že podle výzkumů veřejného mínění z posledních několika let by si všichni Američané přáli, aby jejich děti měli lepší životní šance. Chtěli by, aby jejich manželky a dcery měly stejnou pravděpodobnost, že přežijí porod, jako ženy v ostatních rozvinutých zemích. Ocenili by plné zdravotní pojištění za nižší cenu, vyšší pravděpodobnou délku života, lepší veřejné služby a nižší míru zločinnosti. Jakmile však dojde na srovnání s Evropou, kde stále ještě přežívají relikty sociálního státu, zvolají: „Ale to je socialismus, to nechceme!“

Na jedné straně tedy stojí individuální ztotožnění se „socialistickými“ ideály, na straně druhé odpor vůči jejich institucionálnímu uplatnění. Vidíme bezdomovce, chudé, dlouhodobě nezaměstnané, občas soucítíme, cítíme se nepříjemně, a zároveň si říkáme: nesnažili se, jejich chyba, měli se ve škole lépe učit. Stejně jako v Americe ani u nás dlouhodobě neumíme pojmenovat problémy, jimž čelíme. Konsensus mezi prací a kapitálem nastolený v padesátých letech se fakticky rozpadl, ale v rovině sdílených představ stále žije. Výroky jako: „Kapitalismus ze své podstaty plodí cyklické ekonomické krize a uvrhá obyvatele zemí, kde panuje, do nesvobody,“ znějí mnohým stále málem jako rouhání, ale jiným, bohužel, jako banalita, neboť to už dávno vědí.

Film Americká zima nám tedy kromě neutěšeného obrazu Spojených států ukazuje – byť zřejmě mimoděk – také limity myšlení o možných alternativách. Chudí se dále oddávají představám o světlých zítřcích, kterých se ovšem těžko dočkají. Lidé sedí v kupé za zataženými záclonkami, klimbají a představují si, že se blíží ke sluncem prozářené budoucnosti. Za oknem je ovšem zima.

 

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image