Anketa: Považujete se za feministu?


Pro některé muže je feminismus zcela samozřejmým životním postojem, dalším může zavánět aktivistickou hysterií, pro jiné naopak někdy není dost radikální. Alespoň to vyplynulo z naší ankety věnované feminismu u mužů. Naše otázky zněly: Považujete se za feministu? Pokud ano, co to pro vás jako pro muže znamená? Pokud ne, proč?

 

Matěj Hollan (aktivista, Žít Brno)

Nevím, co se pod pojmem feminista skrývá, jaká kritéria rozhodují o tom, zda člověk je, či není feminista. Za člověka mluví jeho skutky a vzhledem k tomu, že se v genderových tématech nijak neangažuji, tak patrně feministou nejsem a stejně tak nejsem ani antifeministou. Jako aktivista respektuji a podporuji právo kohokoliv na své sebeurčení a na prosazování svých zájmů, zvlášť pokud jde o narovnání platů a rovný přístup. Vyhrocený feminismus mě ale stejně jako jiný vyhrocený aktivismus nebaví.

 

Kamil Fila (filmový kritik, Respekt)

Pokládám se za feministu a považuji to za samozřejmost, podobně jako být humanistou. Rozhodně to ale není vlastnost nebo stav, s nímž se člověk rodí. Je to spíš závazek nebýt pohodlný a nechovat se tak, jako by mi – mladému bílému heterosexuálnímu muži z velkoměsta – patřil svět, i když je mi to současným statem quo vlastně všemožně naznačováno a ulehčováno. Znamená to potlačovat v sobě pocity nadřazenosti a umět přiznat maximální míru svobody ženám, i když to pro mě bude méně pohodlné. Dostávat tomuhle niternému závazku ale není žádná speciální strategie, jak „skórovat“ u žen, které feminismem „načichly“. Kupodivu naopak se tím vytrácí, ona jinak téměř všudypřítomná sexuální tenze, která v komunikaci mužů a žen bývá přítomná, ať už jako případné namlouvání („co kdyby mi z těch lichotek něco káplo“) nebo vymezování společenské pozice („patříš do kuchyně, k dětem, ne do politiky, médií“ apod.).

 

Jiří David (umělec, Vysoká škola uměleckoprůmyslová)

Vždy se zastávám žen, pouštím je dříve do dveří, dávám jim přednost v nástupu do tramvaje, metra i letadel. Pravděpodobně bych za to byl radikálním křídlem feministického hnutí  osmdesátých let v USA odsouzen za diskriminaci?! Věřím, že však v dobách postinternetové generace či metamoderny tyto bolestivé praktiky vymizely.

Co se týká mé profese umělce, odmítám (nemachisticky!) na ženy umělkyně vznášet jiná hodnotová kritéria, než na sebe sama jakožto muže. Respektuji tak zároveň i takové umělkyně, kurátorky, teoretičky, které to samé činí (negenderově) ve vztahu k oběma pohlavím.

Nejširší empatii proto chápu jako transpersonální kontakt, porozumění tomu, čemu sami nevládneme, ale přitom navzájem sdílíme jako lidé.

Nesnášel jsem už jako starší dítě spartakiády a i jakákoliv kategorizace mi je z duše odporná.

 

Ondřej Slačálek (politolog, Filozofická fakulta UK)

Z Badiouvých slov, že pravda je „věrnost události“, se stalo častým omíláním už trochu klišé, možná ale také kvůli jejich výstižnosti. Kdybych měl zdůvodnit, proč se cítím být feministou, uvedl bych svou věrnost události, která proběhla 8. března 2001. Tento den se stal příležitostí pro nezapomenutelné vystoupení skvělých žen (ale i mužů), které už měli dost hloupých stereotypů o feministkách a „bolševickém MDŽ“. Do ulic (nebo přesněji na pražské náměstí Míru) tehdy vyšla nová generace feministek. Už žádné „nejsem feministka, ale…“.

Anarchofeministky dokázaly to, co mnoha levičákům chybí – mluvit o sobě a za sebe. Stáhly naše ideje, které se hodně týkaly debat Bakunina a Marxe v 19. století, hladovějících v třetím světě nebo osvobozeného lidstva po anarchokomunistické revoluci, k realitě a mocenským vztahům teď a tady, mezi námi samotnými. Mnohým z nás daly lekci, včetně mě – a jsem jim za to dodnes vděčný.

Jejich anarchofeminismus byl a je trochu jiný než nejklasičtější podoba feminismu, kterou známe dnes a která až příliš často začíná a končí u toho, že by mělo být vyrovnané množství manažerů a manažerek, politiků a političek, že by ženy měly mít stejné kariéry jako muži. Anarchofeminismus se místo toho ptal po smyslu manažerů, politiků a kariér… Genderová spravedlnost neměla být doplňkem „nejlepšího z možných světů“, jaký dnes zažíváme, ale součástí jeho přeměny.

Anarchofeministických aktivit se, byť jako menšina, zcela samozřejmě účastnili i muži. Samozřejmě se zdůrazňovaly různé podoby útlaku žen, ale dodávalo se také, že genderový řád zpotvořuje život i mužům, že i oni potřebují osvobodit od mnohých nesmyslných společenských předsudků a očekávání. Dnes si myslím, že krize maskulinity je – právě proto, že ji muži příliš nereflektují – snad ještě hlubší. Pro ilustraci si stačí srovnat, jak se někteří přední čeští rappeři popasovávají s vlastní  maskulinitou (viz třeba tuto ódu na vlastní uvíznutí v pubertě) a jak se svou feminitou zacházejí anarchofeministické hiphoperky z Fakné.

 

Adam Gebrian (kritik architektury, Radio Wave, Respekt)

Neumím odpovědět. Nicméně, pokud by ano znamenalo například to, že si myslím, že by u nás měly mít ženy stejné příležitosti jako muži, že by měly být za svou práci oceňovány jako muži za stejný výkon a že tomu tak rozhodně stále není, tak potom ano.

Před pár lety jsem se jako jeden z konzultantů podílel na nominacích pro složení tzv. Ozvučné desky, poradního orgánu Rady hl. města Prahy. Mým osobním cílem byla profesní a generační pestrost a rovnocenné zastoupení mužů a žen. Tak jsem se dnes podíval na aktuální složení a vidím, že poměr je 56:14 ve prospěch mužů. Je vidět, že nás čeká ještě spousta práce.

 

A2LARM