Dětské skupiny jsou jedněmi vyzdvihovány jako cesta z krize způsobené nedostatkem míst v mateřských školách a druhými zatracovány jako nedostatečná a nekvalitní náhrada. Upřímně řečeno, nejde ani o jedno. Dětské skupiny české rodiče a především české matky nespasí a k žádným hygienickým ani vzdělávacím propadům v systému předškolní péče nedojde. Problém nespočívá ani tak v tom, co s nimi přichází a co přinesou, ale spíš v tom, co neřeší a ze své podstaty ani vyřešit nemohou.
„Největší potíží dětských skupin je, že zas a znovu odsouvají do pozadí to, čemu bychom se měli věnovat přednostně – finančně i místně dostupným veřejným zařízením péče o děti.“
Není od věci si připomenout, kde se myšlenka dětských skupin vzala. Právě to je důležité pro jejich pochopení. Dětské skupiny spatřily světlo světa za ministrování Petra Nečase, který byl a stále je bytostně proti kolektivním zařízením péče o děti, jako jsou školky a jesle, a celou svou politikou usiloval o co největší narušení systému předškolní péče jako něčeho nefunkčního a patologického. Vedle dětské skupiny byla ve hře ještě vzájemná sousedská výpomoc, která se už ze zákona vytratila. Fakt, že u zrodu dětských skupin stála nedůvěra k předškolním zařízením, je na nich to nejproblematičtější a nejrizikovější.
Nepomůžou ani neuškodí
Dětské skupiny, pokud projdou parlamentem, téměř nic zásadního nepřinesou. Pozitivem je, že usnadní situaci zaměstnavatelům, kteří se rozhodnou podpořit své zaměstnance a zaměstnankyně a zřídit firemní školku. Stanoví jim jasná kritéria, jež musí splňovat, a vůbec jasný legislativní rámec, který v případě potřeby podobných neziskových zařízení doposud scházel. Na druhou stranu nijak neřeší financování, takže stále bude záležet na tom, zda tuto formu péče bude financovat zaměstnavatel, nebo sami zaměstnanci. Náklady na zřízení i provoz jsou stále poměrně vysoké, takže s cenami srovnatelnými s těmi ve veřejných mateřských školách se bez dotace určitě nedá počítat. Osobně se domnívám, že bez státních dotací přibude díky tomuto novému opatření pouze nepatrné množství (v řádu několika set) finančně dostupných míst v předškolním vzdělávání. Nakolik budou tuto formu upřednostňovat soukromí zřizovatelé je otázkou budoucnosti, velkou bariérou jistě bude dodržování hygienických pravidel, která jsou – naštěstí – velmi přísná.
Je pravda, že dětské skupiny příliš neřeší úroveň vzdělávání, ale současné zkušenosti ukazují, že i „školky“, provozované mateřskými centry nebo podnikateli, mají celkem kvalitní vzdělávací programy, ačkoli to po nich stát nechce. Rodiče totiž nejsou tak mimo, aby si nechali děti jenom hlídat. To jim za ty peníze nestojí. Navíc některé z těchto školek mohou v určitých ohledech být i inspirací pro klasické veřejné školky – svou flexibilitou, vzdělávacími programy nebo třeba mícháním věkových skupin.
Problém je jinde…
Největší potíží dětských skupin je, že zas a znovu odsouvají do pozadí to, čemu bychom se měli věnovat přednostně – finančně i místně dostupným veřejným zařízením péče o děti. Je nutné na nic nečekat a co nejdříve investovat do jejich rozvoje i rozvoje pedagožek a pedagogů, kteří v nich působí. A nebát se mluvit ani o tom, co proces zlepšování brzdí. Veřejné školky fungují stále víceméně dobře, ale často záleží na osobnostech ředitelek a vyučujících. I systém vzdělávání ve veřejných mateřských školách by měl jít s dobou a rozvíjet se. Bohužel dnes k tomu příliš předpoklady nejsou. Prostor ke změnám tu přitom je.
Dá se očekávat, že ministerstvo práce bude mít v úmyslu finančně podporovat dětské skupiny v různých dotačních programech – jak se děje vlastně i v současnosti. Soukromé „školky“ (a nejen firemní) mohly dosáhnout na finanční prostředky z Evropského sociálního fondu. A stejně se tak bude dít i do budoucna. Bohužel veřejné mateřské školky tuto možnost doposud neměly. Objevila se ministerská prohlášení, že by se to mělo změnit. Jak to bude ve skutečnosti, zatím nevíme. Pokud nedojde k narovnání systému a zvýhodňování neveřejných zařízení péče o děti bude i nadále přetrvávat, jsou slova ministryně práce Michaely Marksové a ministra školství Marcela Chládka jen populistickými řečmi bez obsahu. A bohužel velkým problémem pro české rodiče a společnost vůbec.
Autorka je socioložka.