Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Fotbalový prekariát

Ať už máte, nebo nemáte rádi fotbal, musíte uznat, že neexistuje mnoho jiných příležitostí, kdy byste mohli vidět několik milionářů, jak se zarputile potí při honbě za kulatým nesmyslem. Blažený pocit, že můžete pravidelně zanadávat oněm bohatším členům společnosti a aspoň na chvíli ulevit své každodenní frustraci, je vskutku k nezaplacení. Jenže stejně jako členům prekariátu […]

Ať už máte, nebo nemáte rádi fotbal, musíte uznat, že neexistuje mnoho jiných příležitostí, kdy byste mohli vidět několik milionářů, jak se zarputile potí při honbě za kulatým nesmyslem. Blažený pocit, že můžete pravidelně zanadávat oněm bohatším členům společnosti a aspoň na chvíli ulevit své každodenní frustraci, je vskutku k nezaplacení. Jenže stejně jako členům prekariátu samo vykonávání práce ještě nezajišťuje bezstarostný život, tak ani všichni profesionální fotbalisté nemají na zlaťácích ustláno.

„Tolerovaný švarcsystém umožňuje vtisknout hráčům povahu komodit volně směnitelných na fotbalovém trhu.“

Třímilionový týdenní výdělek Petra Čecha představuje spíše ojedinělý vrchol hráčské pyramidy, která v podstatě opisuje obecnou hierarchii pracujících ve společnosti. Ocitnout se v jejích nižších patrech pro jedince neznamená pouze pobírání nízké mzdy, ale také celkově mizerné pracovní podmínky. Když v roce 2012 provedla Fotbalová unie UEFA výzkumné šetření hráčů střední a východní Evropy, svou zprávu výstižně pojmenovala Černá kniha. Zjištěné údaje nejsou příliš povzbuzující. Téměř polovina dotazovaných uvedla, že nedostává výplatu včas, nemluvě o neproplácených bonusech. V Řecku čeká celá třetina profesionálů na mzdu déle než půl roku.

V defenzivě

„Když jsem hrál v Kazachstánu, vůbec nic mi nechybělo. Krásné stadióny, prostředí, super fotbal, byl jsem tam šťastný. Dostal jsem ale výplatu jenom za první měsíc. Tak jsem s nimi pořád v arbitráži a s těmi penězi už raději ani nepočítám,“ prohlásil v roce 2008 bývalý profesionální fotbalista Jaroslav Švach, který velkou část své kariéry odehrál za někdejší Tescomu Zlín. Oblíbenou praktikou klubů je také vynucování předčasného ukončení smluv spojeného s vyřazením hráče z kolektivních tréninků. Čtvrtina z takto postižených byla dokonce vystavena fyzickému násilí. Na našich trávnících vynikáme především v rasismu či jiném typu diskriminace – to se podle zmíněného výzkumu týkala celé třetiny dotázaných.

Nejvíce biti bývají fotbalisté během svých zahraničních angažmá. Vytrženi z přirozeného prostředí, obvykle navíc bez znalosti místní řeči, jsou při nutnosti řešit nedostatečné pracovní podmínky odsouzeni k nekonečnému volání svým agentům, pro které výraznější aktivita často končí přebráním bonusu za domluvení kontraktu. V lepších případech jim aspoň neseberou pas.

Co se defenzívy postižených hráčů týče, ti vynalézavější se uchylují k alternativním metodám zisku peněz prostřednictvím sázení na fixované zápasy, případně jejich prodejem soupeři. Jedná se o nelegální prostředek výdělku, ovšem v reakci proti nelegálním postupům zaměstnavatele. Legitimnější formu obrany představují hráčské odbory, které se těší stále rostoucí popularitě už i v postsocialistických státech, kde byla tato instituce historicky zdiskreditována. Pod vedením Markéty Heindlové fungují k nelibosti většiny českých klubů a svazového předsedy fotbalové odbory už i u nás. Prozatím se snaží varovat hráče, aby nepřistupovali na klubové pokuty, kterými jsou trestáni za špatné výsledky.

Chiméra přestupu do solventnějšího klubu žene hráče za kulatým nesmyslem
Chiméra přestupu do solventnějšího klubu žene hráče za kulatým nesmyslem

Zaměstnání fotbalista

Hlavním českým problémem je ale především zvláštní zaměstnanecký status fotbalistů, kteří pracují jako osoby samostatně výdělečně činné na živnostenský list, i když podléhají normálním smlouvám zaručujícím pravidelné měsíční výplaty. Tento tolerovaný švarcsystém totiž umožňuje vtisknout hráčům povahu komodit volně směnitelných na fotbalovém trhu, což klubovým majitelům a „bafuňářům“ přináší nezdolný pocit bohorovné manipulovatelnosti s jejich podřízenými, jako by šlo prostě o jejich majetek.

Proč má vůbec fotbalový hráč zapotřebí podstupovat takové martýrium pracovního útlaku a šikany? Prostě proto, že pokud mládí obětoval své sportovní kariéře, nemá tento pedálně pracující kromě své fotbalové kvalifikace pracovnímu trhu co nabídnout. A tak podobně jako další na výplatu čekající prekarizovaní pokračuje v již načatém díle a občas urguje zaměstnavatele, aby mu konečně proplatili mzdu, na niž má nárok. Výsledek může být absurdní – tak jako v případě Viktorie Žižkov, kde v roce 2012 celý tým přistoupil na podpis smlouvy o bezdlužnosti klubu hráčům za příslib vyplacení celoročně zadržovaných mezd. Z právního hlediska ale nárok výplatu tímto krokem ztratili.

Chiméra přestupu do solventnějšího a stabilizovaného klubu západního ražení žene hráče s děravou kapsou, pocitem nejistoty a zkušeností potupného vykořisťování za kulatým nesmyslem. Třeba během toho sportování hodí každodenní problémy za hlavu. Až přijde jednou ta rozhodující chvíle a budete dávat své dítě na fotbal, dejte pozor, aby vám namísto děkovných řečí při přebírání zlatého míče v budoucnu spíše neadresovalo žádosti o příspěvek na bydlení a stravu.

 

Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image