Na konci roku 2009 vydalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví publikaci Co jsme si zbořili, která připomněla 131 industriálních staveb a areálů zlikvidovaných během uplynulých deseti let. Tento přehled potvrdil alarmující rozsah demolic leckdy architektonicky a historicky cenných staveb. Zdálo se, že hlavní problém spočívá v nedostatečném všeobecném povědomí o hodnotách průmyslového dědictví, byť se na ně u nás poukazovalo již od osmdesátých let.
„Jádro problému leží někde mezi nevyjasněnými majetkoprávními vztahy, jejichž začátky se táhnou k nezdařeným privatizacím v devadesátých letech, a bezohledností developerů a investorů, kterým města ochotně a někdy za podivných okolností poskytují stavební parcely.“
Po vlně krachujících podniků zůstaly po roce 1989 stovky opuštěných továren, které se záhy staly nedobrovolnými a nechtěnými rukojmími při obchodování s lukrativními parcelami, na nichž stály. Zdaleka nejčastěji na uvolněných plochách vznikala obchodní centra a supermarkety, které zprvu radnice prosazovaly a místní obyvatelé vítali. Tato situace se začala pozvolna proměňovat vlivem klesající poptávky po dotyčných pozemcích, díky odborným debatám a stále četnějšímu upozorňování na nezpochybnitelné kvality industriálních staveb a možnosti jejich nového využití, a ovšem také zásluhou řady jednotlivců a občanských sdružení. Přispěla i finanční krize, kvůli které se do problémů dostala většina developerských společností a stavebních firem. Před pěti lety se tedy mohlo zdát, že se leccos změní.
Demolice hrazené z veřejných dotací
Zmíněná publikace ve svém závěru představila deset bezprostředně ohrožených unikátních areálů a staveb. Za dva měsíce od jejího vydání z nich byla zbořena cihelna Josefa Hrubého v Červených Pečkách a strojírna Franz Eisenschimmel a spol. v Roudnici nad Labem. Jiné objekty dále chátrají bez údržby a vize do budoucna. Demolici pivovaru v Buštěhradě se podařilo na poslední chvíli zabránit díky soutěži studentů českých i slovenských škol architektury, jež nabídla alternativy nového využití. Zbourání Nákladového nádraží Žižkov zastavilo až třetí prohlášení za kulturní památku v březnu 2013. Asi není třeba dodávat, že mezitím byla zbořena celá řada dalších cenných továren, jejichž ohrožení se tehdy nepodařilo ani odhadnout (například montážní budova loděnice v pražské Libni nebo tkalcovna a přádelna bavlny Adolf Mandl jun. v Mostku).
V uplynulých necelých pěti letech tedy nelze pozorovat téměř žádný pokles v rozsahu devastace průmyslového dědictví. Naopak se v poslední době objevil nový fenomén – demolice hrazené z veřejných dotací. Patrně nejabsurdnější ukázkou je situace kolem bývalého městského pivovaru v Chrudimi, který majitel od roku 2010 postupně zboural v rámci projektu Rekonstrukce pivovaru na školící centrum a lůžkové sociální centrum pro seniory, financovaného z programu ROP NUTS II Severovýchod. Podobný příklad představovala v roce 2012 demolice třídírny dolu Prokop ve Vilémově-Zahořanech, hrazená dotací ministerstva financí.
Bourání vrcholí
I přes tuto neveselou bilanci však události posledních týdnů působí téměř neuvěřitelně. Secesní přádelnu bavlny firmy Bratři Grohmannové v Bystřanech u Teplic, dochovanou v původním stavu a uvedenou ve zmiňovaném seznamu deseti ohrožených objektů, zbořil majitel na konci letošního února. O pár dní později začala demolice kotelny karlínské Rustonky z poloviny 19. století. Developerská společnost J&T Real Estate přitom původně s kotelnou počítala jako s ústředním motivem plánovaného administrativního komplexu. Demolice nevelké stavby znamená především vymazání jedné z posledních stop počátků moderní průmyslové éry na našem území. Na konci ledna koupila areál OP Prostějov za finanční pomoci podnikatele Miroslava Barneta firma Astria Group, jejíž majitelé rovněž vykupují kovy. Přes sliby o novém využití se již rozebírá unikátní hliníková fasáda jedné z architektonicky nejkvalitnějších poválečných průmyslových staveb.
V současné době se ve Frýdku-Místku připravuje likvidace první mechanické Landsbergerovy přádelny bavlny v rakouské části Slezska, postavené roku 1884. Přádelna je nejstarší ze vzácně dochovaného souboru textilních továren v okolí místního nádraží. V roce 2002 podalo ostravské odborné pracoviště Národního památkového ústavu návrh na zapsání šesti z nich na seznam kulturních památek a po deseti letech ministerstvo kultury rozhodlo – o jejich neprohlášení, což v těchto případech většinou znamená nevyřčené povolení k demolici. Zpráva o chystaném bourání přádelny vyvolala mezi místními obyvateli vlnu nesouhlasu, jež vyústila v sepsání petice na obnovení prohlašovacího řízení výše uvedeného souboru za kulturní památky.
Rychlé peníze
Zanedlouho přijdou o své symboly průmyslové minulosti také Pardubice a Hradec Králové. Představitelé Pardubic již vypsali výběrové řízení na demolici areálu Telegrafie, čsl. továrny na telegrafy a telefony, a.s. (pozdější Tesly Pardubice), postavené v roce 1922. Nahradit by ji mělo parkoviště pro nedalekou nemocnici. V Hradci Králové se v uplynulém měsíci zase začalo připravovat zbourání bývalé továrny na usně v Kuklenách. Na místě autenticky dochovaných budov by měl vzniknout domov důchodců.
Po této krátké rekapitulaci se logicky nabízí otázka: kde je chyba? Odpověď není jednoduchá, každý případ je třeba řešit individuálně, s přihlédnutím ke všem kontextům. Jádro problému leží někde mezi nevyjasněnými majetkoprávními vztahy, jejichž začátky se táhnou k nezdařeným privatizacím v devadesátých letech, a bezohledností developerů a investorů, kterým města ochotně a někdy za podivných okolností poskytují stavební parcely. To vše se odehrává v nekultivovaném prostředí, kde se preferují rychlé peníze před pomalejším procesem návratnosti s přidanou hodnotou.
Autor je historik architektury.