O čem vlastně vypovídají výsledky prvního kola slovenských prezidentských voleb? Předně o tom, že 56 procent voličů zůstalo doma. To není až tak velké překvapení, když uvážíme, že se kampaň nesla ve znamení témat, jako je vyznání jednotlivých kandidátů, uznání Kosova, údajné nebezpečí „vlády jedné strany“ nebo přetahování o to, zda je ten který kandidát lichvář či nikoli.
Dobrý anjel
Jaká jsou tedy opravdová překvapení prvního kola? Dosavadní suverén slovenské politiky, premiér Robert Fico, se nakonec dočkal ne pouze jednoho, ale hned dvou protikandidátů, kteří jej v prvním kole skoro dotáhli. S Andrejem Kiskou se za dva týdny utká v druhém kole. Kiska v řadě ohledů připomíná jinou středoevropskou politickou hvězdu s křestním jménem Andrej. Je to úspěšný podnikatel, zaštiťující se tím, že má za sebou výsledky, že je kompetentní, že „ví, o čem mluví“ a je tedy nositelem kýžené změny. Na rozdíl od Andreje Babiše navíc neskromně tvrdí, že „ekonomice rozumí“. A stejně jako on se prakticky v každé větě vymezuje proti „tradičním politikům“, kteří běžné lidi nechápou a nezajímají se o ně. Zatímco Babiš své porozumění obyčejným lidem dokládá pracovními místy, které vygeneroval Agrofert, Kiska je poetičtější. Honosí se svým dlouholetým charitativním projektem – nadačním fondem Dobrý anjel. Fico tuto lidumilnost problematizuje tím, že Kiska údajně zbohatl na lichvě, na což mu osočený odpověděl trestním oznámením. Podobně jako Babiš ani Kiska příliš neužívá pojmy pravice a levice, ale i za ním se shlukla převážná část slovenských pravicových voličů. Dokládá to i pohled na volební mapu – volily ho tradiční pravicové bašty jako západ Slovenska a okolí Popradu a Košic.
„Nejenže i my máme ‚svého Andreje‘, máme také přímou volbu prezidenta a spolu s ní i semiprezidencialismus. Díky Slovensku snad konečně začneme chápat, jak takový typ režimu funguje.“
Větším překvapením než Kiskův výsledek je ale úspěch třetího v pořadí: Radoslava Procházky, nejmladšího z kandidátů a bývalého poslance KDH. Se ziskem 21 procent je na dvojnásobku toho, co mu přisuzovala většina předvolebních výzkumů. S 13 procenty následuje další víceméně pravicový kandidát, symbol listopadu 1989 ale i počátků mečiarovské éry, herec Milan Kňažko, který překvapivě dokázal vyhrát v Bratislavě. Pětici nejúspěšnějších se svými pěti procenty uzavírá kandidát Strany maďarské komunity (SMK) Gyula Bádros. Příznačný je tříprocentní výsledek jediného stranického pravicového kandidáta, Pavla Hrušovského, kterého kromě jeho domovského KDH podpořily i další dvě strany takzvané Lidové platformy (Slovenská demokratická a kresťanská únia a Most-Híd). Ukazuje to, v jakých troskách se nachází pravá polovina slovenského stranického spektra. Některá média však již vyvozují dalekosáhlejší závěry a ohlašují soumrak klasických stranických politiků obecně. Faktem je, že kandidáti mimo etablované politické strany získali v součtu hodně přes polovinu platných hlasů.
Všichni proti jednomu?
Jak tedy vypadá situace před druhým kolem? Robert Fico je se svými 28 procenty zhruba na polovině někdejšího parlamentního triumfu své sociálnědemokratické strany Smer. Proti němu stojí hned celý shluk pravicových kandidátů, kteří dohromady získali více než polovinu hlasů. Už před volbami se takřka všichni z nich zavázali, že se před druhým kolem proti nynějšímu premiérovi navzájem podpoří, ať už do druhého kola postoupí kdokoli. Volební aritmetika ovšem takto jednoduše nefunguje, oficiální doporučení vyřazených kandidátů většinou ještě nepadla, procenta z prvního kola nelze jednoduše sčítat a předpokládaná vyšší účast za dva týdny může s výsledkem zamíchat. I tak se ale premiér a někdejší jasný favorit o své zvolení musí obávat. Druhé kolo se má stát referendem o Ficovi, jeho vládě a koncentraci moci v rukou „jedné strany“.
Hrozba poloprezidentského režimu
Ať už konečný výsledek bude jakýkoli, nervy, které si u něj Fico prožije, budou zaslouženým trestem za jeho neuváženou „semiprezidencializaci“ slovenské politiky. Fico udělal přesný opak toho, co před časem učinil jeho polský kolega Donald Tusk. Ten je premiérem země, která má za sebou slušnou tradici poloprezidentské politiky i typických konfliktů s tím spojených. Přesto se jako úřadující premiér v roce 2010 rozhodl na prezidenta nekandidovat, byť byl dlouhá léta považován za přirozeného adepta i favorita. Odměnou mu bylo, že se v prezidentských volbách podařilo prosadit jemu blízkého politika a on sám následující rok obhájil úřad v parlamentních volbách.
Slovensko je naopak zemí, která navzdory přímé volbě až dosud fungovala převážně parlamentně, s jasnou převahou premiéra, se spíše řídkými konflikty mezi oběma hlavami výkonné moci. Fico svou kandidaturou dal tuto nespornou devízu všanc. Pokud zvítězí, přesune se faktické těžiště uvnitř exekutivy do prezidentského paláce (aniž by se měnily formální pravomoci hlavy státu, které jsou slabé). Pokud prohraje, nastane klasická situace kohabitace. Vždyť podstatná část Kiskovy kampaně je založena na příslibu prezidenta jako účinné protiváhy premiérovi.
Může být toto dění zajímavé pro Česko? Paralel je tu více, včetně rozvratu a přeskupování pravice v obou zemích. Nejenže i my máme „svého Andreje“, máme také přímou volbu prezidenta a spolu s ní i semiprezidencialismus (jakkoli se politologické definice tohoto pojmu liší). Díky Slovensku snad konečně začneme chápat, jak takový typ režimu funguje. Že opravdu zdaleka nezáleží jen na formálních pravomocích napsaných v ústavě. Zásadní je také to, jaký typ kandidátů se o úřad hlavy státu uchází. A především: logika fungování režimu není nikdy dána jednou pro vždy.
Autor je politolog.