Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jeden svět, anebo ostrovy třetího světa?

Filmový festival o lidských právech Jeden svět se letos zaměřil na téma práce. Organizátoři měli nepochybně správnou intuici. Vyrovnat se s palčivým a celosvětovým problémem, který určuje charakter doby, však není snadné. Nehodnotíme zde programovou vyváženost akce – uvedení se jistě dočkala řada pozoruhodných snímků. Jmenujme aspoň Horníky pod palbou režiséra Rahada Desaie, snímek o […]

Filmový festival o lidských právech Jeden svět se letos zaměřil na téma práce. Organizátoři měli nepochybně správnou intuici. Vyrovnat se s palčivým a celosvětovým problémem, který určuje charakter doby, však není snadné. Nehodnotíme zde programovou vyváženost akce – uvedení se jistě dočkala řada pozoruhodných snímků. Jmenujme aspoň Horníky pod palbou režiséra Rahada Desaie, snímek o zmasakrování stávky horníků v Jihoafrické republice. Pravidelně ovšem zaznívají výhrady, že některým citlivým tématům festival nevěnuje patřičnou pozornost.

Práce a apartheid

Práce je pojmovým středobodem, určujícím směr, kterým se ubírala moderní společnost, a právě v oblasti práce pravděpodobně v budoucích letech dojde k vývoji, jenž ovlivní další podobu společnosti. Jisté je, že protestantská představa o práci jako klíčové cestě k lidskému štěstí dnes naráží na směřování samotného kapitalismu. Pozdní kapitalismus, který v rámci své legitimizace stále operuje s prací, avšak zároveň není schopen práci nabídnout, se ocitá v rozporu. Reakcí na tuto krizovou situaci může být nějaká nová varianta fašismu. Jistě, dějiny se sice neopakují v kruzích, přesto však nelze vyloučit, že se v podobných podmínkách projeví podobné tendence. Něco takového ukázal právě případ brutálního potlačení hornické stávky v Jihoafrické republice, jemuž se věnoval zmíněný dokument. Nicméně i v zemích globálního severu začíná masová nezaměstnanost vytvářet něco, co bychom rádi nazvali „ostrovy třetího světa“. V důsledku pokračujícího demaskování iluze liberální demokracie jsou tyto ostrovy sociálního vyloučení stále viditelnější.

„Jeden svět globálního kapitalismu je na festivalu nahlížen především skrze zkušenost člověka té části střední třídy, která dosud neprošla strmým pádem na úroveň prekarizovaných, anebo která si tento pád nechce připustit.“

Festival každoročně přináší snímky zejména o porušování lidských práv, k němuž dochází mimo Česko. Název Jeden svět divákům sugeruje představu, že co se děje na jedné straně zeměkoule, se týká či by se mělo týkat i druhé polokoule. Představa jednoho světa nikdy nebyla blíže skutečnosti než za globálního kapitalismu. Ale představa pro koho? A čeho vlastně? Svět globálního kapitálu je především světem, v němž různé společenské vrstvy obývají často zcela odlišné sociální prostory, občas dokonce fyzicky oddělené. Například v jednom nejmenovaném českém městě byla přijata vyhláška zakazující trávení času na veřejném prostranství a, shodou okolností, se přitom venku setkávali nejčastěji Romové. Apartheid je vyhrocenou podobou tendence, která je kapitalismu vlastní – je to tendence rozdělující populaci.

Našel jsem ji

Pořadatelé svůj pohled na práci očividně uplatnili i při spolupráci s jedním z podporovatelů festivalu – jistou firmou vyrábějící bagety. Zatímco v loňském roce každý návštěvník mohl sníst tolik baget, kolik viděl filmů, letos sponzorská firma změnila strategii. Loňská PR strategie zřejmě nebyla rentabilní. Letos dostal návštěvník ke každému lístku takzvanou Knížku pracovní příležitosti. Po vyplnění asi patnácti kolonek a potom, co s dotyčným papírem dobrovolník navštívil centrálu firmy, měl dostat práci na měsíc a navíc v případě „oboustranné spokojenosti je zde možnost práce na plný úvazek“.

Bylo by to celé žertovné, kdyby to nebylo ve skutečnosti dost nebezpečné. Obáváme se, že Knížka pracovní příležitosti bezděčně ilustruje náhled organizátorů festivalu na problém mizející práce. Je totiž zjevné, že prekarizaci práce, zhoršující se podmínky pracujících, snižující se či stagnující mzdy, zhoršení postavení pracujících a podobně, nevidí organizátoři festivalu jako problém struktury, potažmo systému, ale jako problém, který je řešitelný – v souladu s politikou charity – v zásadě na úrovni jedince. Koneckonců leták hlásí již na titulce: „Našel jsem ji.“ V narážce na sérii plakátů avizujících Jeden svět je tím pochopitelně myšlena práce. Jako by práce byla někde kolem nás a my ji pouze nebyli schopni vidět a najít. Mizení práce je ovšem podmíněno fungováním celého systému – jenže tomu festival nevěnuje pozornost.

Jeden z českých ostrovů třetího světa
Jeden z českých ostrovů třetího světa

Česko mimo jeden svět

Jeden svět globálního kapitalismu je na festivalu nahlížen především skrze zkušenost člověka té části střední třídy, která dosud neprošla strmým pádem na úroveň prekarizovaných, anebo která si tento pád, způsobený neoliberalismem, nechce připustit. Takový modelový divák přesto empaticky a se vskutku nefalšovaným pohoršením sleduje filmová svědectví o porušování lidských práv, jež si nedokáže představit ve své vlastní zemi, nicméně je připraven v rámci svých možností přispět obětem bezpráví. Potom se ovšem zdá, že místem, které leží mimo „jeden svět“, je Česká republika.

Při sledování některého z filmů by si přitom člověk mohl vybavit jeden z českých ostrovů třetího světa – ústeckou ubytovnu v Krásném Březně. Sociálně vyloučeným a povětšinou nezaměstnaným nájemníkům zdejší ubytovny hrozilo loni v zimě vystěhování, aniž by měli vyhlídku na nové bydlení, natožpak na slušné zaměstnání. Jejich příspěvky na bydlení zcela pohlcovala výše nájmu odpovídající bydlení v Praze, a protože majitel neinvestoval ani zlomek z výnosu do objektu, kvůli dezolátnímu stavu už nebylo možné ubytovnu dále obývat. Noviny přičítaly stav domu na vrub rodinám s odlišnou barvou kůže, i když existovala fotodokumentace stavu bytů před nastěhováním dotčených nájemníků, jež to vyvracela. Inkriminované rodiny byly klienty lidskoprávní organizace Člověk v tísni. Tedy té organizace, která pořádá festival Jeden svět. Ta se svými klienty rozvázala smlouvy pár dní před datem, kdy měli ubytovnu opustit a kdy jim byla odpojena voda, topení a elektřina. Den před tím organizace vydala tiskovou zprávu, ve které uvedla, že „některé z rodin bohužel vyhledané byty bez udání důvodu odmítly, a to i opakovaně“, a zveřejnila „seznam nabízených bytů“. Rodiny a aktivisté, kteří bránili ubytovnu jako provizorní bydlení, byt po bytu prověřili, aby se ujistili o tom, že jsou nedostupné. Vyjádření lidskoprávní organizace tedy utvrzovalo společnost v tom nejhorším stereotypu, který pak zopakovala i ústecká radní za sociální demokracii. Rodiny prý nevyvinuly žádnou činnost, mohly si tedy za svou situaci samy.

Kde je člověk v tísni?

Jistě, příběhu ústecké ubytovny nemusíme věřit. Přece není možné, že by se něco takového dělo u nás. Přece není možné, aby lidskoprávní organizace takto selhala. Proč potom ale věříme filmům vyprávějícím příběhy, které se odehrály ve vzdálenosti tisíce kilometrů od Česka? Jak případ ústecké ubytovny, tak střelba do horníků v Jihoafrické republice odkazují k jádru téhož problému – kapitalistickému společenskému řádu, který vytváří výrazné nerovnosti a různé sociální světy. Vždyť podmínky života na ostrovech třetího světa, které si i svou nečinností a nevědomostí udržujeme doma za humny, si v některých ohledech opravdu nezadají s podmínkami života v zemích třetího světa. Potom se nabízí otázka, zda navštěvování filmů a diskuzí Jednoho světa a podobných festivalů není jednou z forem ideologického „vykoupení“ našeho svědomí.

Právě nezaměstnanost či nedostatečně oceněná práce je to, co dostalo třeba zmiňované rodiny z Ústí do tísně. Práce je v tomto světě, jenž se jako neporušený celek jeví snad jen středostavovským šosákům a létajícím programovým ředitelům festivalů, oříškem. Rozlousknout ho je možné jen s pomocí analýzy třídní struktury a vztahů, na základě zkoumání konkrétních sociálních bojů, které analyzuje i film Horníci pod palbou. Tyto sociální boje se odehrávají v reálném čase a většinou mnohem blíže sálům kin, než si většina z nás dokáže vůbec představit.

 

Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image