Filmový kritik Tomáš Baldýnský se v jednom starším fejetonu pro Lidové noviny svěřil se svou noční můrou, která ho pronásleduje v souvislosti s jeho působením v radě Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Před komisi přichází František Vláčil žádat peníze na Markétu Lazarovou a – jako správný rozervaný auteur – zoufale selhává v důvěryhodném představení své vize. Noční můra se Baldýnskému vrací ve dvou verzích, vždy ale se špatným koncem. V jedné se Vláčilovi peníze přislíbí a on následně mnohonásobně překročí rozpočet i časový plán. V druhé mu komise peníze nepřidělí, zachrání miliony z veřejných rozpočtů, ale nevznikne velké dílo.
Samotné vyznění fejetonu je zde podružné, protože zajímavá je právě ona „lose-lose situation“, kterou vlastně před každou takovou komisi Baldýnský staví: velké umění často vyžaduje pomatené blázny, kteří jdou umanutě za svou vizí, ale také velké peníze. Společnost, jejíž zdroje umělec potřebuje a která v důsledku z jeho plodů těží, však nastavuje kontrolní procedury, které budou vždy naprosto neadekvátní potřebám velkého umění, ať už budou vycházet ze vkusových nároků „odborníků“, měšťácké morálky nebo oficiální ideologie. Je to taková zvulgarizovaná verze Nietzscheho představy, že na rovnostářství založená společnost zákonitě dusí své velké syny a dcery. Podle této logiky je pak vlastně jedno, jaká kritéria se na umění kladou, důležité je, že jsou vůči intencím velkého umění arbitrární. Génius je jim vystaven, protože prostě peníze potřebuje. Pro jeho integritu je však důležité, aby ve své umělecké vizi neustoupil ani o píď. Když tuto podmínku dodrží, je jedno, zda peníze přitečou z veřejných nebo soukromých zdrojů, a je také jedno, na základě jakých vnějších kritérií se tak stalo, hlavně že umělec neohnul hřbet a jako Baldýnského Vláčil neustoupil, řekl prostě NE.
„Snadnost, s jakou si pivní značka přivlastňuje hodnotu kreativního individualismu a nonkonformity, ukazuje na limity oné pseudopankáčské ideologie: umanutost a silná vůle nestačí, kontext hraje roli.“
Když tedy rapper a grafik Vladimír 518 (který se dlouhodobě prezentuje jako umanutý vizionář, který nespí a nejí, jen aby naplnil své umělecké představy) obhajuje svou spolupráci s Budvarem oboustranným pragmatismem, vyjadřuje se přesně v duchu této ideologie. Přišel se svými autentickými vizemi, sháněl na ně peníze a jeho cesty se náhodou protnuly s Budvarem. Neuhnul přitom ani o píď ze své vize (není důvod mu nevěřit). V pozadí je možné rozpoznat zdánlivě pankáčskou logiku, podle které peníze smrdí, ať jdou od kohokoli; jestli přímo ze státní kasy, nebo jako součást marketingové strategie firmy, je v posledku jedno. Když chce umělec realizovat svou vizi, nic jiného než takový pragmatismus mu nezbývá, v případě sponzoringu to má dokonce své výhody: člověk nemusí před žádnou rejpavou komisi. Tato ideologie se naplno projeví, když Vladimír 518 obviní A2 z pokrytectví, protože přece sama na své financování potřebuje peníze odjinud.
Komu říkáš NE?
Jak už to s ideologiemi bývá, skřípají nejvíc tam, kde se tváří, že je vše v pořádku. Podle Vladimíra 518 je logické, že Budvar nechce jen tak rozhazovat peníze. Srovnává přitom národní podnik, který se ovšem chová jako každý jiný koncern a jehož cílem je především upevňovat nebo zvyšovat podíl na trhu, a veřejné zdroje přerozdělované skrze grantové systémy. Vladimír 518 tuší, že nejde o „naprosto to samé“, jak přiznává, ač to není „fatální rozdíl“. Jenomže fatální rozdíl to, darmo platné, prostě je. Společnost, která se chová tržně, investuje své peníze do kultury, slovy Vladimíra 518, „jako určitou strategii“, totiž s cílem dostat se do podvědomí cílové skupiny konzumentů více méně nezávislé kultury jako cool produkt. Veřejná kontrola nad marketingovou strategií je skoro nulová (snad kromě státních regulací reklamy). Jiné to je s veřejnými rozpočty. Jak víme, grantové systémy mají (a vždy asi budou mít) daleko k dokonalosti. Proti jejich fungování se demonstruje a sepisují se petice, ale to právě proto, že nakládají s veřejnými, tedy našimi penězi, mají zastupovat celou společnost a jejich procedury mají být co nejtransparentnější. Debaty o hodnotících měřítkách a nebezpečí hájení parciálních zájmů jsou proto naprosto na místě. Naopak to, že podnikatelský subjekt bude investovat své peníze ve prospěch svých parciálních zájmů, sotva někoho překvapí.
Vladimíra 518 podle všeho nezaráží, že se v cestě za realizací svých uměleckých projektů setkal s pivovarnickou korporací. Budvar ve své marketingové strategii spojuje příběh o rapperovi, který „nemá zájem kopat za váš tým“, herci, který podepsal Dva tisíce slov, nebo ženě, která řekla „nepadnoucím podprsenkám ne“ s českým pivovarem, vedoucím právní bitvu s americkým koncernem. Vyprazdňuje se obsah a zůstává jednoduché schéma, podle něhož jsou lidi podílející se na podpořených projektech ostrovy silné vůle, vedle nichž se rozléhá jen oceán průměrnosti těch ostatních (jinou, na národní notu hrající verzi schématu ostatně Budvar už rozehrál také). Snadnost, s jakou si pivní značka přivlastňuje hodnotu kreativního individualismu a nonkonformity, ukazuje na limity oné pseudopankáčské ideologie: umanutost a silná vůle nestačí, kontext hraje roli.
Je možné souhlasit s Vladimírem 518, že rozhodování o tom, kde nastavit hranici přijetí finanční podpory, není věcí odhalení univerzálního pravidla. On si však toto rozhodování usnadnil ideologickou slepotou vůči kontextu, kterou názorně prozrazuje jeho tvrzení, že peníze Budvaru jsou stejné jako ty čerpané z grantů. Mluvčí Budvaru má totiž jiný názor: „Veškeré prostředky, kterými disponujeme, získáváme výhradně vlastní podnikatelskou činností. Z těchto důvodů není budějovický Budvar veřejnou institucí.“ Vladimírovi 518 možná nevadí, že takto posloužil zájmům Budvaru, možná by souhlasil, že jeho životní pouť je skutečně podobná osudu Budvaru a že v tomto smyslu nebyl nijak manipulován, ať ale nestrká hlavu do písku před faktem, že některé peníze prostě smrdí víc.
Autor je estetik.