Po americkém internetu koluje video amerického rappera Puffa Daddyho, v němž trochu pateticky prosí své fanoušky, aby se určitě šli podívat na film 12 let v řetězech: „Ten film konečně říká pravdu. Je krutý, ale upřímný, jde o součást terapeutického procesu.“ Afroamerické celebrity ale nejsou jediní, které film tak silně oslovil. Snímek Stevea McQueena přesvědčil i filmové kritiky a vyhrál letošní cenu Americké filmové akademie za nejlepší film.
Je to trochu neobvyklý výherce. Za prvé se jedná o divácky celkem náročný film, který se dívá na instituci otroctví, jedno z největších traumat amerických dějin, nezvykle nesmlouvavým pohledem. Za druhé není jeho autorem profesionální filmař, nýbrž tvůrce pocházející z oblasti výtvarného umění a za třetí v hlavní ani větších vedlejších rolích nevystupují žádné hvězdy.
„Průvodcem příběhu je sice muž, hrdiny filmu jsou ale především ženy – jelikož na tom zkrátka byly nejhůř.“
Téma jistě není nové, americký filmový průmysl se příběhy otroků již několikrát zabýval. Vzpomeňme například televizní seriál Roots (Kořeny, 1977), filmy Mandingo (1975) nebo Amistad (1997). Ale na to, jak velké trauma otroctví pro Američany představuje, toho nebylo zas tak mnoho a nutno říct, že v syrovosti a vizuální síle se McQueenovu snímku zmíněná díla zdaleka nevyrovnají. Zapomeňte na v jádru spravedlivé jižanské gentlemany, rozšafné paní domu i okouzlující Scarlett O’Harovou. 12 let v řetězech nepřináší vůbec žádná rozhřešení lidem, kteří se na otroctví jakkoliv podíleli, a nesmlouvavě vykresluje obrovské utrpení těch, které postihlo. Otrokáři jsou tu vesměs vykresleni jako pokrytečtí křesťané, kteří – ať už se chovají ke svým otrokům zdánlivě humánně (William Ford) nebo nehumánně (Edwin Epps) – s lidmi zachází jako s majetkem, a tedy nelidsky a krutě.
Prostředník mezi dvěma světy
Příběh je inspirován skutečnými událostmi, lépe řečeno memoáry Solomona Northupa, syna osvobozeného otroka, na svou dobu vzdělaného farmáře a hudebníka, který byl unesen a prodán do otroctví. Ve filmu ale hraje především roli prostředníka mezi dvěma světy, jež se jinak vzájemně vylučují. Není jen obyčejným otrokem, neboť ví, co znamená být svobodným Američanem. Ty, kteří strávili v otroctví celý svůj život, vázaly často k jejich pánům těsné, perverzní vztahy. Solomon se na dění okolo dívá jakoby zpovzdálí, z hlediska svého předchozího života. Jistě, aby přežil, musí tuto svou svobodnou existenci vytěsnit, předstírat, že se nikdy neučil číst a psát. V rozhodujících okamžicích se – většinou ke své škodě – chová jako hrdá a svéprávná lidská bytost a z celého společenství chtě nechtě vyčnívá. To umožňuje McQueenovi vyjevit absurditu a nepřirozenost otroctví a především trvalou osobnostní újmu, kterou způsobuje svým obětem.
Průvodcem příběhu je sice muž, hrdiny filmu jsou ale především ženy – jelikož na tom zkrátka byly nejhůř. Ať už proto, že jim byly běžně odebírány jejich děti nebo kvůli sexuálnímu násilí. V tomto smyslu je hlavní aktérkou mladá, velice výkonná otrokyně Patsey (skvělý debut herečky keňského původu Lupity Nyong’o, jež za svůj výkon získala Oscara), kterou otrokář sexuálně zneužívá. „Náklonnost“ pána navíc vyvolala nenávist jeho ženy, která proto Patsey permanentně terorizuje. V jednom okamžiku prosí Solomona, aby ji zabil, protože na to sama nemá sílu. Na konci filmu je Solomon z otroctví vysvobozen svými přáteli ze Severu. Když ale odjíždí z plantáže, jeho souputnice Patsey ze zoufalství padá na zem. Happy end má tak i svou odvrácenou stranu: za hrdinou, kterého známe jménem, se skrývá nespočet anonymních obětí, které prostě neměly to štěstí. Solomon tak v lecčems připomíná přeživší vězně z koncentračních táborů, kteří v sobě jako svědkové celý život nesou hrůzné příběhy těch, jež nepřežili, protože se dotkli skutečného dna lidského utrpení a poznali to nejhorší zlo, které je schopen člověk druhému způsobit.
Obamův film
Steve McQueen je Brit a je možné, že tak upřímný pohled na dějiny nějakého národa si může dovolit jen cizinec, jenže i zisk Oscara o něčem vypovídá – přece jenom drtivá většina členů akademie jsou bílí Američané. Pokud lze mluvit o některých filmech jako o dílech nové epochy amerických dějin – Obamovy éry –, které odkazují k tradici sociálních hnutí a zabývají se příběhy utlačovaných a znevýhodněných, pak je 12 let v řetězech jedním z nich. V tomto trendu se prý odráží masivní nástup představitelů etnických menšin na mocenské pozice v americké společnosti a sám Obama je toho příkladem. Je však na místě uvažovat, nakolik tento sociální výtah zastírá fakt obrovské sociální nerovnosti, která zasahuje celou americkou společnost.
Tato otázka přivádí ke klíčovému tématu celého filmu. V jedné scéně mluví otrokář Epps s tesařem Bassem, kterého si najal na stavbu domu a jenž se projeví jako odpůrce otrokářství. Na námitky, že otroci i podle zákona představují v první řadě soukromé vlastnictví, Bass klidným hlasem odpoví, že lidské zákony se mohou mýlit, ale že existují určité univerzálně platné pravdy, jež zákony přesahují – například že všichni lidé jsou si rovni. Kromě toho, že bychom se mohli zamyslet nad tím, proč se dnes u nás žádné hrané snímky, jež by se zabývaly vytěsněnými traumaty našich dějin, netočí, měli bychom si vzít k srdci i toto poselství. Platí totiž i pro nás, Středoevropany 21. století, kteří tak rádi a za vydatné pomoci svých zákonodárců dělíme lidské bytosti na občany první a druhé kategorie.
Autorka je redaktorka A2.