Jestliže někdo ještě pochybuje o faktu, že si stále žijeme nad poměry, patrně nesleduje Českou televizi. Médium veřejné služby se stává baštou subverze, plíživě nahlodávající křehký demokratický konsensus v české společnosti. Zvláště v době zvýšeného ohrožení výdobytků liberálních svobod by neměl zapadnout skandální výrok sociálnědemokratického poslance Jaroslava Foldyny. Aby se jako zbloudilá kulka nezavrtal do trénovaného těla naší demokracie a nezačal hnisat.
„Vyzývám vás, pane poslanče: nezahrávejte si s nejnižšími pudy voličů, jako jsou hlad a paměť. Nehlaďte už láhev s džinem populismu!“
„Nezvonili jsme klíči, aby děti neměly na svačiny,“ prohlásil tento muž v pořadu Máte slovo. Nelze ani vyjádřit naše znepokojení. Ano, zvonili jsme klíči, poslanče Foldyno, a byly to jmenovitě klíče od bytu, od chaty, od auta a od garáže. Co s tím mají co dělat svačiny dětí, které tehdy vůbec nebyly na světě? Kdo vás pověřil, abyste šířil revizionismus a demagogii? Tato akce je tím zákeřnější, že proběhla v pozdním vysílacím čase, kdy slušné děti už šly spát, a tak se nemohou samy bránit.
Česká rodina si trpělivě utahuje opasky, kšandy a někdy i tkaničky od tenisek; utrhuje si od úst, aby odlehčila nákladnému provozu demokracie, nejlepšího ze všech strašných systémů vlády, a aby odlehčila jeho kormidelníkům – a tu si přijde nějaký Foldyna a vráží celonárodnímu úsilí pověstnou dýku do zad. Místo, aby byl rád, že máme demokracii, vede v televizi takové řeči, a ještě za naše peníze. A bere si děti za rukojmí. Komu to slouží?
Být sám sobě problémem
Přeje si snad poslanec Foldyna odstavit děti, za něž se domnívá hovořit (Kdo to vůbec je – „děti“? Proč konkrétně nejmenuje?), od jediného zřídla pravé svobody – tržního principu, který možná není tu a tam nejvlídnější, rozhodně však je spravedlivý? Filosof Václav Bělohradský to přece vysvětluje docela srozumitelně: „Trh je nelidský v tom smyslu, že člověka nelítostně nutí k tomu, aby se přizpůsobil negativnosti skutečnosti a odřekl se toho, co je pro něho příliš nákladné. Zlidštíme-li trh, pak tuto funkci bude muset přebrat politika nebo kultura, která ji bude vykonávat hůře a často i násilněji než trh.“ Co jsou svačiny pana Foldyny proti neoddiskutovatelné negativnosti skutečnosti?
Poslanec Foldyna by patrně nejradši zavřel naše děti do jakéhosi skleníku nebo karantény, kde by byly odděleny od světa dospělých neprůstřelným sklem a pod umělým osvětlením vyčkávaly zletilosti. Co by asi řekly tyto oběti sociálního inženýrství, až by z foldynovských jesliček – řekněme spíše gulagu – vyšly do krutého světa tržních pravidel? To by vám pěkně poděkovaly, poslanče Foldyno! Svoboda je především možnost být sám sobě problémem; a je úkolem demokracie, aby tuto svobodu umožnila všem občanům bez rozdílu.
Kdo seje vítr…
Poslancovo veřejnoprávní extempore však nastoluje obecnější otázku – otázku, zda si vůbec můžeme dovolit takovéto veřejné zpochybňování, ba relativizaci tržního charakteru Sametové revoluce. Někteří lidé jsou ohledně historického významu této události stále poněkud zmateni. Vystavovat je podobné demagogii znamená ohrožení už tak dost nelehkého procesu vyrovnávání se s minulostí, v hlubším důsledku pak i potenciální bezpečnostní riziko pro celý stát. Zvlášť, když máme každou chvíli nějaké volby.
Vyzývám vás, pane poslanče: nezahrávejte si s nejnižšími pudy voličů, jako jsou hlad a paměť. Nehlaďte už láhev s džinem populismu! Již Václav Havel, poslanče Foldyno, blahé paměti varoval: „Kdo seje vítr, sklízí bouři.“ A pan president tuze dobře věděl, o čem hovoří. Řekněme to na rovinu. Tržní charakter a humanistický odkaz sametové revoluce by měly být chráněny zákonem, podobně jako je před revizionismem legislativně zabezpečen holocaust. Význam obou událostí ostatně není zcela nesrovnatelný. Žerty stranou, poslanče Foldyno!
Kdybyste totiž četl noviny, nebo aspoň filosofické eseje, a zejména profesora Bělohradského, nemohl byste se ohánět falešnou solidaritou. „Smrtelnost, kterou sdílíme se vším živým, nás zavazuje. Tato solidarita se životem na Zemi je obecně sdíleným životním pocitem postmoderní mládeže.“ Ano, to byste věděl, kdybyste četl Bělohradského Kapitalismus a občanské ctnosti. Potom byste též dobře věděl, že není, nebyl a nebude skutečně solidárním nikdo, kdo neuznává svobodu svobody. Také vy, pane poslanče, si dejte pozor, abyste nebyl té svobody zbaven. Možná byste potom poznal, zač stojí ta vaše solidarita. Solidarita hrstky jedinců, kteří sami sebe vyloučili z celonárodního úsilí. V nezkrotné pýše, nebo snad za mrzký peníz, páni Foldynové?
Vzdělávat lid
Ale svobodný tisk tu není od toho, aby vzdělával volené zástupce lidu. Svobodný tisk má především vzdělávat lid, aby si odpovědněji volil lepší poslance, pane poslanče. Ptejme se důsledně, jak dlouho ještě bude občanská společnost přihlížet zneužívání svobodné diskuse k revizionistickým rejdům pana Foldyny a jemu podobných? A ptejme se tak dlouho a tak důsledně, dokud i poslední z nás nepochopí, proč zvonil klíči.
Závěrem dopisu bych chtěl zdůraznit, že skandální výrok poslance Foldyny jsem zaznamenal až s odstupem, a to právě díky svobodnému tisku, neboť jsem nedávno musel prodat televizor.
Autor je spisovatel.