Co je úkolem dokumentárních filmů? Mají pouze vyvolávat celospolečenské diskuse nebo mají být jednoznačným vyjádřením názoru tvůrců? A je vůbec možné pouze vyvolat debatu a nevyslovit svůj názor, víme-li, že nic takového jako neutrální pohled neexistuje ani v dokumentárním filmu? Ivo Bystřičan ve svém novém filmu Dál nic, jenž popisuje spory o výstavbu dálnice D8, usiluje o poskytnutí stejného prostoru k vyjádření všem třem přímo zúčastněným stranám – místním obyvatelům, aktivistům z organizace Děti Země i stavařům.
„Nejproblematičtějším aspektem je, že film svým vyzněním podporuje výstavbu dálnic. Divák se dozví, že Děti Země vlastně nikdy proti výstavbě dálnice nebyly, že samotní tvůrci se považují za automobilisty a že si dálnici samozřejmě přejí jak místní obyvatelé, tak stavaři.“
Film vypráví o tom, jak místní obyvatelé trpí kamionovou dopravou, kterou měla dálnice už dávno odklonit. Ekologové podle nich stavbu zbytečně zdržují. Také stavařům působí Děti Země problémy – svým údajně veskrze nekonstruktivním přístupem jenom zdržují stavbu. Miroslav Patrik, reprezentující ekologickou organizaci Děti Země, naopak dokazuje oprávněnost svého postoje několikerým vítězstvím u českých soudů. Tyto parciální úspěchy však otevření dálnice pouze oddalují.
Stavět ano, ale jinudy
Film se bohužel zabývá především postoji jednotlivých aktérů a nezkoumá do hloubky opakované porušování zákona, takže divák nemůže posoudit, jak závažné soudní pře ve skutečnosti jsou, či jak velký je rozdíl mezi tím, když je někde zbudován most se stavebním povolením, anebo je postaven o pár set metrů vedle, ale bez povolení (kromě toho, že byl porušen zákon). Nakonec se ukazuje, že místním obyvatelům zjevně záleží pouze na tom, aby dálnice odklonila dopravu především z jejich vesnic.
A jaký je, v konečném důsledku, záměr Dětí Země? Jde především o využití samotné možnosti připomínkovat veřejnou stavbu. Aktivista Patrik doufá, že tím povzbudí místní sdružení, která rovněž mohou zezdola tlačit na stát, aby dálnici vedl jinudy, nejlépe přes drahé, ale pro životní prostředí méně škodlivé, tunely. Nezbytnost takovéto veřejné kontroly se ukazuje v závěru filmu. Zasypání dálnice sesuvem půdy ekologům hraje do karet. Ostatně geologové už na počátku devadesátých let varovali, že celá oblast je nestabilní a dálnice by měla vést jinudy i z hlediska bezpečnosti. V tomto smyslu je film důležitým příspěvkem do veřejné diskuse. Ukazuje, že nezákonný přístup státu k výstavbě dálnic neporušuje pouze nějaká „zbytečná“ stavební povolení, ale ohrožuje i životy svých občanů.
Ideologie růstu
Hlavní nedostatek filmu plného krásných záběrů na České středohoří však nespočívá ve způsobu, jakým zobrazuje pochybení úřadů při veřejné výstavbě, ale spíše v tom, co naopak nezobrazuje. Nejproblematičtějším aspektem je, že film svým vyzněním podporuje výstavbu dálnic. Divák se dozví, že Děti Země vlastně nikdy proti výstavbě dálnice nebyly, že samotní tvůrci se považují za automobilisty a že si dálnici samozřejmě přejí jak místní obyvatelé, tak stavaři. Za jistý náznak kritiky může být brán snad jen úvodní záběr na kamion přijíždějící do areálu Tesca, přemítání místních, jestli je člověk víc než žába, a závěrečná řeč ředitele stavby na téma „v budoucnu budeme jezdit méně, protože budeme propojeni elektronicky“. Ovšem zpráva o tom, že dálnice je potřeba, zaznívá ve filmu mnohem silněji. Protože se ale o samotné podstatě této potřeby ve filmu nehovoří, zbývá prostor pouze pro diskusi o způsobu stavění, a ne, zda vůbec stavět. V tomto smyslu film politicky selhává a stává se součásti ideologie růstu, z níž zastánci dálnic vycházejí.
Dalším politickým problémem filmu Dál nic je jeho postoj ke komunismu. V kontextu existujícího českého antikomunismu je totiž promluva ekologa Patrika o jeho negativní zkušenosti s bývalým režimem něčím víc než jen ozřejměním jeho současné motivace využít všemožné legální možnosti nesouhlasu se stavbou. Dochází tím k potvrzení kvalitativního odlišení komunismu od současného režimu, což nakonec slouží k nasvícení liberální demokracie jako jediného správného společenského uspořádání. Kritika, kterou film jako celek nastoluje, je samozřejmě vítána, ale explicitní vymezení se vůči bývalému režimu je neméně silné a přispívá k antikomunistické ideologické sedimentaci.
Rozvinutý kapitalismus
Dle filmového narativu bývalý režim stavěl dálnice, jak se mu chtělo, což sice dělá i ten současný, ale nyní už máme svobodu se proti tomuto trendu vymezit či proti němu bojovat. Když tedy tuto svobodu máme, jak to, že ji nevyužíváme mnohem více? Není naše pasivita součástí systému liberální demokracie, ve kterém žijeme, stejně jako byl zákaz veřejně vystupovat proti režimu před rokem 1989 součástí minulé formy vlády? A naopak, pokud si lid dálnici přeje, nejsou aktivity Dětí Země nedemokratické? Je ostré odlišení od komunismu vyslovené Patrikem skutečně namístě? Možná bylo cílem autorů vyvolat podobné otázky. Ale budou si je klást diváci, anebo film pouze posilní jejich antikomunistický postoj?
Dle historika Michala Pullmana, se v období normalizace „prostor pro pluralitu hodnot a zájmů výrazně rozšířil, pokud lidé pro podpoření svých požadavků a názorů použili ideologický slovník (ideologii rozvinutého socialismu)“. Stejně jako „rozvinutý socialismus“, také „rozvinutý kapitalismus“, nezpochybňuje potřebu stavět dálnice. Ivo Bystřičan se sice dostal do Otázek Václava Moravce, ale jenom díky tomu, že jeho film nezpochybnil to, na čem se shodli jak moderátor, tak bývalý a současný ministr dopravy, aniž by tento souhlas musel být vysloven nahlas – tedy že dálnice jsou žádoucí.
Politickým dopadem filmu Dál nic je – navzdory pokusům vyvolat diskusi – spíše další vytlačení skutečné alternativy ke konzumní společnosti z veřejného diskursu. Toto vytlačení je o to problematičtější, o co více je Ivo Bystřičan vnímán jako alternativní umělec. Nezbývá než jen doufat, že na každém promítání bude režisér (tak jak to udělal na festivalu Jeden svět) nebo například pedagog představovat kamionovou dopravu nikoli pouze jako lokální problém vesnic v Českém středohoří, ale jako globální hrozbu životnímu prostředí, která je spojená s kapitalistickým výrobním způsobem a konzumním životním stylem české společnosti.
Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů.