Není „změna režimu“ na Ukrajině příliš ambiciózním cílem neokonzervativních „měničů režimu“ z Washingtonu a jejich spojenců v Obamově vládě, kteří se odvolávají na „odpovědnost chránit“? Nepřehnali to, když naléhali na převrat, při němž byl svržen prezident Janukovyč?
Ruský prezident Vladimir Putin na tyto otázky odpověděl jednoznačným „ano“, a to prostřednictvím činů, nikoli slov. Jeho vzkaz zní jasně: „Stáhněte se z blízkého sousedství našich hranic!“
Moskva nejprve 1. března oznámila, že ruský parlament schválil použití ozbrojených sil „na území Ukrajiny kvůli normalizaci tamní společenské a politické situace“. Podle Putina byl tento krok nutný kvůli ochraně ruského etnika a vojenského personálu na Krymu, kde se nachází černomořská flotila a další důležitá vojenská zařízení. Není však jisté, že ruský parlament omezí použití ozbrojených sil pouze na Krym.
„Obama se svým typicky právnickým způsobem pokusil nakreslit kulatý čtverec. Jalovým výrokem podpořil novou ukrajinskou vládu, kterou schválila Nulandová, a zároveň provedl úlitbu svým neokonzervativním funkcionářům a dvořanům, odvolávajícím se na ‚odpovědnost chránit‘.“
Pokud Obamovi ještě zbyli poradci, kteří vědí něco o Rusku, ruská reakce na svržení Janukovyče pro ně měla být „známým známem“ (promiňte mi ten rumsfeldovský obrat). Člověk nemusí být zrovna génius, aby ho napadlo, že Rusové použijí v případě nutnosti vojenskou sílu k odvrácení ekonomických lákadel a zbrklých pokusů o subverzi, které mají přitáhnout Ukrajinu do sféry vlivu Západu, případně NATO.
Tohle všechno bylo ještě předvídatelnější právě na Ukrajině, kde Putin drží karty s vysokou geografickou, vojenskou, ekonomickou i politickou hodnotou – třebaže je západním korporátním médiím trnem v oku.
Není to jako Pražské jaro
Během krátkého Pražského jara v roce 1968, kdy ve Washingtonu i západoevropských metropolích panovala bezmezná euforie, nebyla převaha Moskvy ani zdaleka tak jasná. Většina západních expertů si tehdy samolibě myslela, že reformátor Alexander Dubček může vytrhnout Československo ze spárů SSSR a přitom si udržet ruského medvěda od těla.
Pracoval jsem tehdy jako analytik u CIA a zabýval se sovětskou politikou ve východní Evropě. Byl jsem ohromen, když jsem viděl, jak experty na východoevropskou politiku ovládlo nadšení, které obvykle končilo větou: „A Sověti s tím nemůžou udělat vůbec nic!“
Toho léta jsem byl přeřazen na pozici poradce ředitele rádia Svobodná Evropa Ralpha Waltera, který se – podobně jako já – domníval, že ruské tanky nevyhnutelně vjedou na pražské Václavské náměstí. S tímto názorem byl ale mezi svými nadšenými kolegy prakticky jediný.
Historie se sice neopakuje doslova, přesto si dovedu snadno představit, jak dnes kartografické oddělení ruské armády připravuje pro své tanky mapy nejlepších tras vedoucích na náměstí Svobody v Kyjevě. Jestliže zajdou příliš daleko ti, kteří přilévají benzín do ohně spolu s násilnou částí opozice na západě Ukrajiny, nemusí trvat dlouho, a ruští velitelé dostanou rozkaz k invazi.
Zatím je jasné to, že Putin má v rukávu mnoho dalších karet a také spoustu času. Může jen tak sedět, nic nedělat, přerušit ruské dotace směřující na Ukrajinu a tím ještě zhoršit již tak dost těžkou situaci Janukovyčových nástupců. Moskva má navíc nástroje, jimiž může připomenout zbytku Evropy její závislost na ruské ropě a plynu.
Další vměšování
Mezi Pražským jarem 1968 a Kyjevem 2014 je ovšem jeden velký rozdíl. Pražské jaro vedené Dubčekem mělo tak širokou a spontánní lidovou podporu, že sovětští vůdci Leonid Brežněv a Alexej Kosygin mohli sotva věrohodně argumentovat tím, že bylo uspíšeno nějakou „subverzí ze Západu“.
Avšak zkraje letošního února, tedy v době, kdy v Kyjevě propukly násilné protesty a Bílý dům vyhlásil neutralitu, zaměstnanci amerického ministerstva zahraničí, slovy emeritního profesora z New York University Stephena Cohena, „chystali převrat proti zvolenému ukrajinskému prezidentovi“.
Víme to díky první dámě amerických neokonzervativců, Victorii Nulandové, která působí na ministerstvu zahraničí jako náměstkyně pro evropské záležitosti. Vypadá to, že Nulandová má zájem na posílení úlohy amerických diplomatů coby „rozdavačů cukrovinek“. Ostatně možná si vybavíte fotografii, na níž je zachycena, jak vytahuje z igelitové tašky koláčky pro ukrajinské demonstranty.
Mnohem důležitější je připomenout si její amatérský a neurvalý telefonát, v němž se domlouvá s americkým velvyslancem na Ukrajině Geoffrey Pyattem na tajné změně režimu. Neohrabané vměšování Spojených států do ukrajinských záležitostí můžete shlédnout (nebo lépe řečeno slyšet) v odposlechnutém telefonátu ze 4. února, dostupném na YouTube.
„Bude to Jaceňuk…“
Nulandová byla nahrána, jak říká: „Myslím, že Jaceňuk je náš člověk. Má zkušenosti s ekonomikou i vládnutím.“ Prý potřebuje veškerou možnou podporu, aby odvrátil kolaps této bývalé sovětské republiky. Sám navíc upozornil, že je urgentně potřeba provést nepopulární škrty v dotacích a sociálním zabezpečení, aby se Ukrajina „zotavila“.
A hádejte, co následovalo. Prozatímní vláda jmenovala chlapíka, o němž hovořila Nulandová, tedy Arsenije Jaceňuka, premiérem. Jaceňukovi je devětatřicet a sloužil jako šéf centrální banky, ministr zahraničí a ministr hospodářství. A jako dosazený premiér už hovořil o prioritní potřebě „odpovědné vlády“, tedy té, která spáchá pomyslnou politickou sebevraždu zaváděním nepopulárních sociálních škrtů.
Americké vměšování do ukrajinských záležitostí je tak očividné, že i na tiskové konferenci, narychlo svolané v pátek 28. února, se Jaceňukovo jméno Obamovi zadrhlo v krku. Když prezident na konci četl z papíru své prohlášení, řekl: „Viceprezident Biden právě mluvil s premiérem [pauza] – premiérem Ukrajiny, aby ho ujistil, že v této těžké chvíli USA podporují snahy jeho vlády, stejně jako svrchovanost, územní celistvost a demokratickou budoucnost Ukrajiny.“
Obama se takových zaškobrtnutí obvykle nedopouští, obzvlášť ne při předem připravených, čtených projevech, a při vyslovování cizích jmen si dává vždy dobrý pozor. Možná se bál, že by některý ze zapisovatelů přítomných v Bílém domě mohl vykřiknout: „Myslel jste ‚našeho člověka‘, Jaceňuka?“ Obama zmizel ihned po přečtení svých poznámek, aniž by dal k podobnému skandálu příležitost.
Západní média mezitím řešila klíčovou otázku: Použijí Rusové vojenskou sílu? Odpověď přišla rychle, třebaže prezident Obama ve svém projevu k ruské intervenci zvolil podmiňovací způsob.
Hozená rukavice
Prohlášení, které Obama učinil několik hodin poté, co ruské (a proruské) jednotky převzaly kontrolu nad klíčovými letišti a dalšími komunikačními body na Krymu, znělo bizarně. Odkazoval pouze na „zprávy o vojenských manévrech, které Ruská federace podniká na území Ukrajiny“ a naprázdno varoval, že „jakékoli narušení ukrajinské svrchovanosti a územní celistvosti by způsobilo hlubokou destabilizaci“.
To, že Obama ve své řeči zvolil podmiňovací způsob, ačkoli na místě byl způsob oznamovací, Rusové nezapomenou. Obama se svým typicky právnickým způsobem pokusil nakreslit kulatý čtverec. Jalovým výrokem podpořil novou ukrajinskou vládu, kterou schválila Nulandová, a zároveň provedl úlitbu svým neokonzervativním funkcionářům a dvořanům, odvolávajícím se na ‚odpovědnost chránit‘.“
A zatímco Obama uvíznul v podmiňovacím způsobu, premiér Jaceňuk apeloval na Rusy, aby odvolali své jednotky a „zastavili provokace, které na Ukrajině vyvolávají civilní a vojenský odpor“.
Skoro se zdá, jako by Obamovy komentáře byly navrženy tak, aby byly k Rusům bohorovné, případně rovnou paternalistické. Prezident zvolil už v druhém odstavci svého prohlášení tón, který Moskva zřejmě může pokládat za urážku:
„Dali jsme jasně najevo, že [ruští zástupci] se mohou přidat ke snahám mezinárodního společenství zajistit stabilitu sjednocené Ukrajiny, což je nejen v zájmu ukrajinského lidu a mezinárodního společenství, ale i v zájmu samotného Ruska.“
Vladimir Putin si nyní zvyká, že Obama, ministr zahraničí John Kerry, poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Susan Riceová a další mu vysvětlují, co je ve skutečnosti v jeho zájmu, a jsem si jistý, že je jim za to náležitě vděčný. Větší význam pro něj ale zřejmě mají tato Obamova slova: „USA spolu s mezinárodním společenstvím stojí pevně za tím, že jakákoli vojenská intervence na Ukrajině bude agresora něco stát (…) a naše kroky budeme nadále koordinovat s evropskými spojenci.“
Trhliny v NATO
Ohledně toho, zda jsou na Ukrajině další provokace vhodné, však v NATO panují neshody. Řada zemí může utrpět ztráty, pokud Moskva použije svoje výrazné ekonomické páky například v dodávkách zemního plynu.
A i když je Victoria Nulandová ambiciózní diplomatka, zřejmě nezíská oblibu v Evropské unii, pokud její přístup vyjadřuje heslo „Do prdele s EU!“ Ponecháme-li stranou ty nejservilnější spojence USA, může se vytvořit uskupení evropských států, kteří Nulandové rádi její poklonu vrátí. Koneckonců, myslí si snad někdo kromě těch nejextrémnějších neokonzervativních ideologů, že podpora občanské války na hranicích Ruska, které má jaderné zbraně, je dobrý nápad? Nebo že dává smysl hodit na práh EU další ekonomiku na odpis, jíž Ukrajina nepochybně je, v době, kdy má Evropa sama co dělat, aby dala své hospodářství do pořádku?
Evropa má další důvody ke znepokojení z přehnaných mocenských ambicí a arogance USA. Patří k nim vyzvědačství, jež provádí Národní bezpečnostní agentura (NSA) – přičemž odhalování jejích odposlechů i samotné špehování pokračují dál. Zdá se, že to ve vtazích Evropy a Ameriky způsobilo nenapravitelnou škodu.
Obama v každém případě ví, že svým stanoviskem k ruské intervenci nepotěšil nikoho. Čím dřív si uvědomí, že nemůže ukonejšit americké neokonzervativce ani své kolegy věrné „odpovědnosti chránit“ (jakkoli můžou být jejich snahy dobře míněny), aniž by tím podnikl hloupé a nebezpečné kroky, tím lépe pro všechny.
Shrneme-li to, lidé jako Nulandová si vzali příliš velké sousto. Je třeba vykázat je do patřičných mezí dříve, než způsobí větší škody. V sázce je totiž mnohem víc než Ukrajina. Ať už se nám to líbí nebo ne, USA mohou mít ze vztahu s Putinovým Ruskem užitek – přesně z toho typu spolupráce, která například přiměla Putina, aby za Obamu tahal horké kaštany z ohně v Sýrii nebo aby mu pomohl řešit ožehavé diplomatické záležitosti s Íránem.
Autor je bývalý analytik CIA.
Z anglického originálu Ukraine: One „Regime Change“ Too Many?, publikovaného na webu consortiumnews.com, přeložil Jaroslav Fiala.