Pakliže víte aspoň něco málo o Krymu, čtení angloamerického tisku pro vás musí být utrpením. Mark Ames se před časem pokusil vyvrátit některé nepravdy ve svém článku Všechno, co víte o Ukrajině, je špatně. Mohu vás ujistit, že všechno, co víte o Krymu, je ještě více špatně. Rád bych v následujícím textu vyjasnil některé nesmysly ohledně krymského referenda a spojení Krymu s Ruskem, jež je podle všeho na spadnutí.
Skutečnou vinu nesou amatéři z Washingtonu D. C., kteří si dovolují morálně soudit jednu nebo druhou stranu ukrajinské debaty.
Není lehké stanovit přesnou diagnózu psychotického záchvatu západních médií, který spustila situace na Krymu. Protiruská stanoviska prosazují dvě vzájemně si protiřečící teze. Jedna zní, že se Putin úplně zbláznil – z Ruska se stal jakýsi vtip o „čerpací stanici, která se tváří jako stát“ a která za svou okupaci Krymského poloostrova „draze zaplatí“. Pak je tu neokonzervativní verze rusofobie, kterou se ohání někdejší stoupenci invaze Iráku, kupříkladu Eli Lake, podle něhož se jedná o skrytou ruskou invazi na Ukrajinu. Jaké pro to má důkazy? Žádné nepotřebuje.
Miliardy pump a žádné čekání
Tyto dva příběhy o Rusku – McCainova „čerpací stanice“ a Lakeův hrůzostrašný dobyvatel – se zakládají na hořkém poznání, které by senátor McCain ani publicista Lake nikdy veřejně nepřiznali. Jednoduše řečeno: Rusko si přisvojí Krym, draze za to nezaplatí a není tu nic, co by se proti tomu dalo dělat. Oba dobře vědí, že Rusko má na Krymu volnou ruku. Vezměme si McCainův bonmot. Proč mluví o čerpací stanici? Rusko je v současnosti největším vývozcem ropy, předběhlo i Saúdskou Arábii, věrného amerického spojence a výspu demokracie, o více než milion barelů denně. S odhadovanými rezervami osmdesáti miliard barelů vydrží Rusku zásoby všemi žádané suroviny ještě velmi, velmi dlouho.
Je to tak – je to svého druhu velká čerpací stanice. Miliardy pump a žádné čekání! Ruská benzínka nebude nikdy trpět nedostatkem zákazníků. Obchod s ropou se podobá obchodu s lehkými drogami. Komentátoři si mohou vymýšlet své příběhy o dealerech, ale pravdou je, že je vždy více poptávky, než může nabídka uspokojit. Nikdo nemusí nikomu podobné zboží vnucovat, prodává se samo a lidé by zaplatili cokoli, jenom aby ho měli. To znamená, že ti, kteří vlastní největší „benzínku“ na světě, si mohou dělat, co chtějí. Ropa musí téct bez ohledu na to, jak bezohledně se chovají její ruští majitelé.
Kdo bude trpět?
Jediná média, která jsou ochotná to uznat, jsou finanční servery. Nemohou si dovolit, aby válečné štvaní nějak ovlivnilo jejich sázky, takže jsou překvapivě střízlivá a říkají otevřeně, že tu není nic, co by Západ mohl podniknout. Analytici z Goldman Sachs, Bank of America nebo Morgan Stanley prohlásili, že Evropa zřejmě nepodpoří sankce, které by omezily tok ruské ropy a plynu. V roce 2012 dovezli evropští členové Mezinárodní energetické agentury sídlící v Paříži třicet dva procent své surové ropy, pohonných hmot a na plynu založených chemických surovin z Ruska.
Pro Ameriku je obzvláště smutné, že pravdivé zprávy přicházejí od těch „prasat“ z Goldman Sachs, Bank of America a Morgan Stanley. Je to jako s postavou Clarice z Mlčení jehňátek, která, než se od Hannibala Lectera dozvěděla nejnovější zprávy o masovém vrahovi, musela být potřísněna ejakulátem. Ale statistiky nelžou – Evropská unie má třetinu své energie z Ruska a žádná země na světě by nepřežila takový výpadek v dovozu. I kdyby Angela Markelová neblufovala, když tvrdí, že Německo bude klidně trpět v zimě a tmě, jen aby Rusko potrestalo, těžko by se jí podařilo přemluvit ostatní, méně disciplinované členy Evropské unie – což jsou všichni kromě Německa. A i kdyby se jí to zázrakem podařilo, není vůbec jasné, že by tím ruská ekonomie nějak zásadně utrpěla. Zájemci o ropu tu budou vždy a ruské ropovody vedou i k jiným zákazníkům. Třeba do Číny.
Rusko vloni ukončilo poslední etapu ropovodu Východní Sibiř – Tichý oceán (ESPO). Jako obvykle to byla především obskurní apolitická obchodní média, která nejupřímněji sdělovala, o co tu vlastně jde. Publikace Oil Price popisuje jasně a přímo, co tento ropovod představuje: „Ruský Transněfť otevřel druhý a poslední úsek ropovodu Východní Sibiř – Tichý oceán vybudovaného za dvacet pět miliard dolarů. V roce 2013 tak zdvojnásobil svou kapacitu vývozu na třicet milionů tun. Důležité jsou tu tři věci: Ropovod zvyšující dvojnásobně kapacitu činí ze směsi surové ropy z ESPO oficiální novou směs na světovém trhu. Co se týče infrastruktury, z ruského Dálného východu se stává strategický uzel pro dopravu ropy do Japonska, Číny, USA, Jižní Korey, Filipín, Singapuru a Taiwanu. Rusko tak získává více vlivu nad Evropou.“ A opravdu, Rusko tak získává více vlivu nad Evropou. Ačkoli Evropská unie potřebuje ruskou ropu víc než kdejaký feťák svůj pytlíček, Rusko už Evropu jako svého zákazníka nepotřebuje. Upřímně řečeno, žádný dovozce ropy nebo drogový dealer nepotřebuje konkrétního zákazníka. S ropovodem otevřeným Číně a Východní Asii navíc Rusko nepocítí ani nepříjemné mrazení, kdyby se náhodou Evropská unie zbláznila a chtěla zničit svou vlastní ekonomiku, aby Rusko „potrestala“.
Intuice z dob studené války
Chcete-li pochopit podivné výpady, jakými Rusko častují Američané, například senátor McCain, musíte je vnímat v kontextu nevyhnutelného, snadného a laciného ruského vítězství na Krymu. Pro bojovníka z dob studené války, jako je McCain, to představuje bolestivý šok. Nezbývá mu než reagovat urážkami. „Rusko je čerpací stanicí, která se tváří jako stát,“ uvedl McCain v CNN: „Je to zkorumpovaná kleptokracie, je to národ, jehož ekonomika je závislá jen na ropě a plynu.“
McCain má ostatně v lecčems pravdu. Putinovské Rusko je zkorumpovaná kleptokracie a Putin je zvrhlý autoritář. Nejhorší na tom, když uznáme Putinovo vítězství na Krymu, je, že se náhle nalézáme na stejné straně barikády jako ta vychytralá malá krysa a její veselý spolek vrahounských vyděračů a byrokratů. Jenže pravda má něco do sebe a pravdou je, že Putin na Krymu vyhrál. Je lepší si to připustit než na vítěze křičet urážky, které navíc ani nedávají smysl. McCain tvrdí, že Rusko vydělává na ropě a plynu. To je fakt, no a co? Existuje snad na světovém trhu lepší zboží? Na čem by Rusko mělo vydělávat, na hypotékách a exekucích? Ropa a plyn jsou ještě poctivým způsobem, jak si vydělat. V každém případě jsem nikdy neslyšel, že by americký politik podobně nadával na Saúdskou Arábii, svého oblíbeného spojence, přestože všechno, co McCain řekl o Rusku, o ní platí dvakrát, ne-li třikrát či čtyřikrát tolik.
Za McCainovým chováním z dětského hřiště můžeme slyšet: „Měl jsi jenom štěstí, pitomče, že máš na svém území tolik ropy!“ Odpovědí na to je, jak pravil Mickey Rourke ve filmu Štamgast: „Jo, ale to se taky počítá!“ Nemluvě o tom, že Rusko ovládá jednu šestinu povrchu zeměkoule. Následující generace Rusů tak mohou počítat s tím, že se pod rozlehlou tajgou dříve nebo později něco najde. Kdyby si Rusko udrželo Aljašku o deset let déle, mohlo mít veškerou ropu a plyn z celé severní polokoule, ale bylo příliš zaujaté zabíjením a stahováním posledních mořských vyder z kůže.
Na základě své intuice ještě z dob studené války Američané čekali, že Rusko jako vždy ustoupí, začnou-li mluvit ostřeji. A nemůžete jim to vyčítat, jelikož to v posledních padesáti letech skutečně platilo. Sovětský svaz byl nejpasivnější, nejopatrnější velmocí v dějinách. Jaké jiné impérium by připustilo svůj vlastní rozpad, aniž by se mu pokusilo bránit? Tváří v tvář Severoatlantické alianci se sovětská armáda rozpustila v „moři rezavějících tanků“ bez toho, aby vypálila jediný výstřel. Během Jelcinovy éry se postsovětské Rusko stalo ještě pasivnějším a slabším. Konečný propad nastal v roce 1999, deset let poté, co se Sovětský svaz rozpadl. V té době se Jelcin, jímž většina Rusů pohrdala a jehož považovala za poskoka Spojených států, nechal Clintonem zatáhnout do konfliktu se Srbskem. Zradil tak jednoho z nejvěrnějších ruských spojenců a ponechal Kosovo napospas etnickým čistkám Kosovské osvobozenecké armády.
Od Ruska jsme čekali přesně takové chování. Jenže tentokrát nenastalo – proto ten vztek. Musíme se dívat, jak Rusko chladnokrevně podniká kroky, které Západ označil za nepřijatelné. Nejsme na to zvyklí. Měli už přece dávno couvnout, a když tak neučinili, mnoho západních komentátorů z toho vyvodilo, že Putin musí být evidentně šílený, protože jedině tak lze vysvětlit jeho bezohledné, sebejisté chování.
Průměrný Moskvan touží po Krymu
Angela Merkelová prohlásila, že Putin žije „v jiném světě“, američtí komentátoři naznačili, že „je mimo“ a Washington Post varoval, že Putin za to draze zaplatí, bude-li pokračovat a vezme si Krym, což je stejně jen „cena útěchy“ za dřívější neúspěšné pokusy získat celou Ukrajinu. Reakci Merkelové je snadné pochopit. Německý boj o Ukrajinu ve dvou světových válkách nevedl k ničemu dobrému. Od roku 1945 uvádějí myšlenky na uchvatitelství nebo anexi dnešní opatrnické a zdvořilé Němce do mdlob.
Ospravedlnit reakce amerických komentátorů už je mnohem těžší. Vezměme si například tvrzení, že Krym za nějaké snahy o připojení ani nestojí, jelikož je to jeden z „nejchudších regionů Evropy“, jak prohlašoval Will Englund z Washington Post. Jenže to není pravda, jako celá řada dalších divokých prohlášení západních komentátorů. Co se týče výše platů, Krym mezi sedmadvaceti ukrajinskými oblastmi stojí někde uprostřed pomyslného žebříčku a Sevastopol je dokonce na druhém místě, hned po Kyjevě. Jenže podobné statistiky vůbec nedokážou postihnout, co ke Krymu Rusové cítí. Tolstoj tu zažil své proklaté zjevení, carové si tu vybudovali svůj letní palác Livadia, Nabokov zde strávil osmnáct měsíců na rezidenci hraběnky Sofie Paninové v Gaspře.
Je hloupost tvrdit, že Krym je pro Rusy jen cenou útěchy. Je dost dobře možné, že je to ve skutečnosti jediná část Ukrajiny, kterou chtějí. Pokud jste žili nějakou dobu v Rusku, není těžké pochopit, proč například průměrný Moskvan tolik touží po místě, jako je Krym. Většina Ruska je plochá pevnina bez přístupu k moři, s chladným podnebím. Krym je oproti tomu poloostrov pokrytý středomořskými lesy, kamenitými kopci a obklopený teplou modravou vodou. Je to krajina, o které většina Rusů sní. Tento poloostrov oddělený od ukrajinských luk je velice specifickou oblastí – specificky ruskou oblastí – a to po více než sto let. Zatímco řada východních Ukrajinců mluví rusky a cítí se být součástí ruské kultury, ale nikoli Ruska samotného, obyvatelé Krymu sebe samotné vnímají velmi silně jako Rusy, politicky i kulturně. Byli velice nešťastní, když Jelcin po rozpadu Sovětského svazu nechal Krym Ukrajině.
Strach a hnus na Ukrajině
Nikdo o tom nemluví, ale ve skutečnosti už jedno referendum o tom, zda má Krym zůstat s Ukrajinou, nebo se připojit k Rusku, proběhlo: 20. ledna 1991 si krymští obyvatelé zvolili znovuobnovení vztahů s Ruskem v téměř stejném poměru jako v nedávném referendu, v němž podle BBC 93 procent krymských voličů volilo prorusky. Jejich postoj je tedy konsistentní. Nikdo na Západě tehdy samozřejmě nebral tyto výsledky vážně, protože všichni věděli, že Sovětský svaz představuje zlo, takže je nutně chvályhodné, když se od něj někdo oddělí. Dnes si však stojí zato tyto volby připomenout – hlas krymských občanů, podpořený ruskou ekonomickou a vojenskou silou, už má jinou váhu.
To, že si Krym zvolil návrat do Ruska, by nemělo nikoho překvapovat. I demografie této oblasti to naznačovala. Podle sčítání obyvatelstva z roku 2001 se 58 procent krymských občanů považuje za Rusy a jen 24 procent za Ukrajince. V nedělních volbách se drtivá většina krymských občanů rozhodla pro připojení k Rusku – podle zpráv se pro připojení při osmdesátiprocentní účasti vyslovilo 95 procent voličů. To ještě neznamená, že jsou to fanatičtí ruští nacionalisté. Spíše to vypovídá něco o Ukrajině. Je to velice chudá země, zatímco Rusku, „čerpací stanici, která se tváří jako stát“, se daří docela dobře. O Ukrajině platí opak – nemá peníze ani na to, aby si koupila plnou nádrž. Dějiny Ukrajiny ve 20. století byly příšernou, nekončící noční můrou, takže je těžké někoho vinit, že už nechce být jejich součástí.
Když potkávám Kanaďany, jejichž příjmení končí na „-enko“, vždycky si pomyslím, že by si každou noc měli kleknout a modlit se: „Děkuji ti Bože, žes mě obdaroval natolik chytrými praprapředky, že z Ukrajiny vypadli.“ Je přece smysluplné chtít být součástí země, která vás – aspoň teoreticky – může ochránit a poskytnout vám nějakou finanční jistotu, a ne té, která nezná nic jiného než masové vraždy, uměle vyvolané hladomory, pogromy a protipogromy, etnickou nenávist, kam až paměť sahá. Nejhorší na tom je, aspoň pro mnohé zahořklé ukrajinské intelektuály, že si uměle vyvolaný hladomor, kterým chtěl Stalin zničit ukrajinské rolníky, nikdo ani nepamatuje. Nikdo kromě ubohých Arménů nemusí tak dlouho žít s genocidou, která se na titulní stránky novin nikdy neprobojovala.
Nic dobrého se tu stát nemůže
Zatímco ukrajinští rolníci zmizeli z povrchu zemského, Walter Duranty, tehdejší reportér New York Times, si užíval se Stalinovými blízkými přáteli a popíral, že by se nějaký hladomor vůbec odehrál. Ti, kteří měli to štěstí a „holodomor“ přežili, stihli včas německou invazi, sovětský protiútok a pogromy, které provázely ono přetahování se dvou nejsilnějších a nejkrutějších armád v moderních dějinách na travnatých ukrajinských pláních.
Nedivím se žádnému Ukrajinci, který nenávidí Rusko nebo Západ nebo celý tento prokletý svět, mají na to právo více než kdokoli jiný. Ale nemůžete mít za zlé obyvatelům Krymu, když této hrozné historii chtějí uniknout. Skutečnou vinu nesou amatéři z Washingtonu D.C., kteří si dovolují morálně soudit jednu nebo druhou stranu ukrajinské debaty. Každý, komu dovolí o tak vážných a složitých tématech žvanit, by měl projít nějakým malým testem nebo by přinejmenším neškodila trocha povinné četby. Doporučit lze román Výrostek Savenko od Eduarda Limonova. Je to skvělá kronika dospívání Rusa-Ukrajince v Charkově, v severovýchodní části země. Limonov a jeho přátelé se považují za Rusy, protože ukrajinština je podle nich „venkovský jazyk“, buranský jazyk plný barvitých výrazů vystihujících nenávist k příslušníkům jiných kmenů. Kam až sahá paměť, nebyla Ukrajina právě vhodným místem pro zdravý vývoj dětí a dalších živých bytostí. Pamatujte si to, než začnete vinit kohokoli z toho, že se chce připojit ke gangu, který je větší a silnější – i když se jedná o pochybné Putinovo Rusko. Další knihou, kterou by si samozvaní experti na Ukrajinu měli přečíst, je Bulgakovův román Bílá garda z roku 1924, smutné vyprávění o tom, jak násilí rozpoutané po roce 1917 zničí jednu milou a vzdělanou rodinu. V Bulgakovově románu není kladná ani jedna strana. Jsou tu dobří lidé, a je jich mnoho, ale jejich dobrota se nijak neodráží v uskupení, která spolu zápasí o Ukrajinu. Bílí jsou nemotorní, líní a sobečtí, armáda Simona Petljury je plná bohatých zločinců, kteří mají ve zvyku vykuchat každého Žida, na kterého narazí, a nakonec tu jsou neustále se blížící bolševici, kteří sice zkorumpovaní nejsou, jenže právě to z nich dělá nejefektivnější skupinu vrahů. Bulgakovova teze v románu je jednoduchá: nic dobrého se tu stát nemůže.
Pokud byste se mohli prohlásit za Rusa – a získat tak jistotu života na obranyschopném poloostrovu ve tvaru diamantu s jedinými dvěma úzkými přístupovými cestami –, asi byste se připojili k Putinovu Rusku spíše než k někomu, kdo se v Kyjevě prohlásil za hejtmana.
Autor je publicista.
Z anglického originálu The War Nerd: Everything You Know about Crimea Is Wrong(-er) publikovaného na serveru Pando Daily přeložila a zkrátila Tereza Stejskalová.