Člověku je při pohledu na bulvární produkci povětšinou fyzicky zle. Takových výjevů ale nabízí moderní realita nepřeberné množství. Jak vlastně bulvární svět kritizovat, aby se člověk nedopustil plochého moralismu? Kterou ze stran „všestranně výhodného obchodu“ odsuzovat? Vždyť nabídka a poptávka, tito moudří, byť nejednou cyničtí rodičové, mají pravdu za všech okolností, notabene dokud žijeme pod jejich střechou.
Naše intuice nám nad celou tou žlučovitou šlamastykou selhává – tím spíše ve chvíli, kdy i samy celebrity coby „lidské zdroje“ tohoto vzájemného vydržování ochotně prostituují svá těla falickým objektivům a s maximální vervou se podbízí bulvárnímu kolosu k zneuctění. Je to jako jeden velký pečlivě aranžovaný satanistický rituál.
Většinová kritika bulváru je kritikou reakční, sentimentální a romantickou: v jednu chvíli je příčinou bulvárního zla morální dekadence redaktorů, jindy je to intelektuální slabost tupých mas, do třetice padá tíha viny na exhibující se celebrity bez špetky sebeúcty.
Poloměr prsních dvorců
Je-li spokojený lidský život podmíněn předešlým ziskem, pak zisk musí být prvotním motivem lidské činnosti. Chce Pavel Novotný psát každé ráno článek o tom, že Kateřině Kristelové vykouklo prso? Nechce. Pavel Novotný chce spokojený rodinný život (nebo jej aspoň chtěl před tím, než mu kokainové tornádo pražských večírků odneslo základy soudnosti). A ten zaklínaný zisk je v tomto případě zaručen článkem o poloměru prsních dvorců. Morální pád jedince tu není tématem. Novotný je producentem, dav poptává. Zakládajícím tématem dokumentu Dělníci bulváru Víta Klusáka je pronikání kapitalistické antihodnotovosti do bytostně hodnotové morální integrity jedince a společnosti.
„Radikální kritika bulváru musí být, jak také jinak, kritikou kapitalismu v jeho ohromující majestátnosti.“
Majitel serveru Extra.cz Honza Bárta nemá pravdu, když se po redakčním večírku svěřuje cynicky na kameru, jak osvíceně si svůj aktivní podíl na všeobjímajícím úpadku uvědomuje: „Udržujeme národ v podrevolučním stavu.“ Národ je totiž naopak zcela paralyzován nepřetržitou revolucí kapitalistické produkce. Revoluce úhlopříček probíhá mezi televizními obrazovkami, v multifunkčnosti chytrých telefonů či v dech beroucích efektech celovečerních filmů; revoluce se rozeběhla i na trhu s mobilními operátory, v pohodlí automobilů a tichosti motorů; revoluce řádí na trhu výhodných bankovních účtů i při samaritánském redukování jejich poplatků; svou revoluci dokonce co chvíli prodělává i obor péče o vlasy či další části lidského těla. Revoluce zkrátka zuří všude a jejím aktérem je Boží kázání neviditelné ruky. Společnost ještě nikdy nebyla v tak revolučním stavu jako dnes. Za rozlévající se apatií však stojí fakt, že lidé tentokrát nejsou revolučními aktéry, ale pouze poslušnými vykonavateli jeho hegemonní vůle.
Chceme-li tedy skutečně prozkoumat hloubku problému bulvárního průmyslu, musíme se přidržet toho nejdůmyslnějšího vodítka, které nám autor Dělníků bulváru zanechal na místě, kde by jej málokdo čekal. Samotný název dokumentu, který je citací jeho ústřední postavy, odkazuje nevědomky ke společenské dělbě práce, tedy tématu „moci“ a její „společenské distribuce“.
Destrukce Pomejem
Mechanismus nabídky a poptávky nemá svého aktéra v člověku, nýbrž v posvátném zboží. Co na tom, že tím zbožím je protentokrát článek o dekadentní sebedestrukci popové hvězdičky po zničujícím útoku Pomejem. Z čeho bychom měli být tak zhnusení? Vždyť neviditelný komandant vydal spolehlivou analýzu všestranné výhodnosti. Z rituálního koitu nabídky a poptávky vzešel bulvár, syn prince libidálních temnot.
Radikální kritika bulváru musí být, jak také jinak, kritikou kapitalismu v jeho ohromující majestátnosti. Co jiného zbývá, když naše současná komandující instance zastírá svou nechutnost všeobecnou „dobrovolností“? Pokud se při pohledu na odhalené kalhotky Ilony Csákové cítíte trapně, máte proč. Ale stejně trapně se musíte cítit i při každodenním kontaktu s dalšími výdobytky nezastavitelného pokroku lidského ducha: při rozhovoru s kamelotem mobilního operátora nebo při ignorování vlezlého finančního poradce; když se osmnáctileté dívky promenují ve spodním prádle na televizních obrazovkách v hlavním vysílacím čase a skupina starších zaopatřených mužů hodnotí kvalitu jejich mladého masíčka. Ještě trapněji se musíte cítit při odvracení pohledu od povalujících se lidských trosek v centru města cestou za nákupem oblečení, které vyrobila při noční směně skupinka dvanáctiletých dětí v Bangladéši; nebo když platíte čtyři kila za vstupenku na Tomáše Kluse, který pak z pódia káže svému platícímu stádu, že život není o penězích a že nemá být stádem. On vlastně celý ten život v liberálním kapitalismu je jako jeden velký vtip od Petra Rychlého: úzká skupinka lidí se směje… a zbytek se cítí trapně.
Autor je student filosofie (a absolvent žurnalistiky).