Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Hipízácká invaze v reklamní agentuře

„Oblíkáš se jako hipík a taky tak mluvíš,“ vypálí překvapivě Don Draper, hlavní hrdina veleúspěšného amerického seriálu Mad Men, na svého bývalého spolupracovníka Petea Campbella, když se poprvé po několika měsících potkají v Los Angeles. Televizní sága, která začala ve striktních a upjatých kulisách počátku šedesátých let, nyní na začátku své sedmé, finální série exploduje […]

„Oblíkáš se jako hipík a taky tak mluvíš,“ vypálí překvapivě Don Draper, hlavní hrdina veleúspěšného amerického seriálu Mad Men, na svého bývalého spolupracovníka Petea Campbella, když se poprvé po několika měsících potkají v Los Angeles. Televizní sága, která začala ve striktních a upjatých kulisách počátku šedesátých let, nyní na začátku své sedmé, finální série exploduje v gejzír myšlenkové a sexuální rozvolněnosti konce šesté dekády. Éra hippies totiž už definitivně pronikla i do reklamní agentury na Madison Avenue.

„Každá emancipace se šíří plíživě, a přestože majorita pozvolna ustupuje, ta nejprominentnější místa si vždy podvědomě chrání a udržuje.“

„Muži z Madison Avenue“ odstartovali svou televizní existenci v červenci roku 2007 a za takřka sedm let si vybudovali renomé jednoho z nejúspěšnějších seriálů všech dob. Přední světové magazíny (Time, Atlantic, Salon a mnoho jiných) se předhánějí v tom, kdo dřív a lépe vystihne, o co tvůrci Mad Men Matthewovi Weinerovi jde a kudy v příštím díle povede své postavy. Proč se stali celosvětovým společenským fenoménem, když je jejich kritikové obvykle nálepkují označením přeceňované soap opery klasického střihu? Především díky tomu, že pod nánosem atributů divácky úspěšného kousku skrývají mnohé z toho, na čem je postavena současnost dnešních Spojených států.

Na troskách léta lásky

V předchozí sérii jsme mohli sledovat, jak se Don Draper pomalu, ale jistě začíná válet v morálním i existenciálním bahně. Jeho manželství s mladou herečkou Megan bylo více než jednostranné, v práci byl čím dál sebejistější (rozuměj arogantnější a nezodpovědnější). To vše vyvrcholilo v neoficiálního padáka (má si dát na pár měsíců oddych). Vzhledem k tomu, že před všemi tají svou identitu nuzného chlapce, syna prostitutky a alkoholika z amerického Zapadákova v Pensylvánii, jsou pro něj práce a rodina tím jediným, co jeho identitu určuje. Bez nich se řítí do nicoty. A přesně to sledujeme v úvodním díle finální série. Draperova žena se v hollywoodských studiích Los Angeles žene za svou kariérou, zatímco Draper se patologicky drží newyorského zázemí. Ve svém luxusním bytě s terasou na Manhattanu se upíjí do bezvědomí a my sledujeme, jak dokonce i interiér jeho bytu začíná prudce upadat. Drapera nacházíme ve stavu totálního rozkladu, nedokáže si ani opravit dveře své luxusní terasy a do útulného bytečku mu bez přestání proudí chlad. Zatímco sedí doma, prohlíží si reklamy v časopisech i televizi, aby neztratil kontakt se svou profesí, po bytě mu lezou švábi a všude se válí odpadky. Před rodinou i blízkými ovšem dál předstírá, že pracuje v prestižní agentuře Sterling Cooper & Partners.

„Hipízácká invaze“ vtrhla i do interiéru přechodného bydliště Draperů v LA – pestrobarevné polštáře a orientální dečky doplňují dřevěné obložení stěn. Megan v bílé košili a červeném šátku ztělesňuje půvab, ale i roztěkanost nejmladší generace. Pete Campbell v posledním díle šesté série opouští newyorské sídlo, aby společně s Tedem Chaoughem rozjeli novou firemní pobočku v Kalifornii. Teď si Campbell, s mikinou křiklavé barvy ležérně obtočenou kolem ramen a v károvaných bavlněných kalhotách, užívá „vibrace“ nového města a z jeho kdysi upjaté a ambiciózní tváře po celou dobu nezmizí poťouchlý úsměv.

Přestárlý fracek Roger Sterling, jeden ze dvou zakladatelů reklamní agentury, se válí ve svém luxusním bytě po divoké párty s desítkou mladých hipíků a hipízaček, zvedá telefon své dceři, která se s ním touží setkat „jen ve dvou“. Když pak k jejich setkání dojde, vyjevuje mu svoji bezpodmínečnou lásku tím, že mu odpouští vše, co jí a její matce v životě provedl. Sterling, stará škola, však vůbec nechápe, o co jde, a ptá se, co po něm dcera vlastně chce. To vše jsou příznaky nástupu nové doby, potlačení revolučního kvasu „léta lásky“, které se alespoň v této podobě natrvalo usadilo do srdce americké společnosti.

Tahle země není pro černý

Redaktorka magazínu The Atlantic, Eleanor Barkhornová, si v souvislosti s předchozí, šestou sérií stěžovala, že se seriálu nedaří stejně komplexně a přesvědčivě vykreslovat afroamerickou emancipaci, tak jak se jim to daří v případě emancipace ženské. Zvlášť nešťastné jí to připadalo ve světle toho, že se děj této série odehrává v roce 1968, tedy v roce zavraždění Martina Luthera Kinga a velkých afroamerických manifestací za rovnoprávnost. Jako by scénárista Matthew Weiner tyto výtky vyslyšel a konečně začal pracovat i s tímto tématem. Bývalá Draperova afroamerická sekretářka, Dawn, je totiž povýšena na „vrchní personalistku“ a odteď určuje, kde, kdo a s kým v agentuře pracuje. Rozhodně to není mnoho, těžko ale víc očekávat od prostředí, v němž si nejstarší společník agentury Bertram Cooper stěžuje, že černoška přece nemůže být hlavní recepční, protože když někdo přijede na obchodní jednání, „vidí ji hned, co vyleze z výtahu“. Právě v tom můžeme hledat důvod, proč se rasová problematika v seriálu doposud příliš neřešila. Dokážeme si totiž představit, že v sídle velkého byznysu, jejž rozhodně významná reklamní agentura z Madison Avenue reprezentuje, se mnoho Afroameričanů neohřálo. Každá emancipace se šíří plíživě, a přestože majorita pozvolna ustupuje, ta nejprominentnější místa si vždy podvědomě chrání a udržuje. Své postavení ironizují i samotné afroamerické „sekretářky“, když si při vzájemném oslovování prohazují jména – pro bílou majoritu v agentuře jsou kvůli barvě své kůže naprosto zaměnitelné.

Nejpropracovanější je v seriálu již tradičně otázka postavení žen ve společnosti. I v tomto ohledu sledujeme v závěrečné sérii další posun. Megan v jedné z úvodních scén odmítá, aby ji Don Draper odvezl na společnou večeři a sama usedá za volant. Doba pokročila, životní tempo se zrychluje a na starosvětskou galantnost (případně chování podmíněné genderovými stereotypy – jak chcete) už není čas. Joan, která plnila v agentuře funkci „holky pro všechno“, konečně dochází dlouho vytouženého uznání a získává svou vlastní kancelář v sídle exekutivy společnosti.

TV-Mad Men
Doba pokročila, životní tempo se zrychluje a na starosvětskou galantnost už není čas

Pravda bude bolet

Zdá se, že Draperova touha po nalezení klidu, bezpečí a sebeuspokojení je začátkem sedmé série zcela rozcupováno. Tento dojem ještě posiluje fakt, že ztratil pozici kreativního mozku stojícího za úspěšnými reklamními kampaněmi, které svým klientům nenabízí nic jiného než ujištění, že jejich produkt je právě tím posledním krůčkem k naprosté dokonalosti žití – není třeba čekat na posmrtný život, konzum přináší věčný blahobyt teď a tady.

Tak jako v průběhu celého seriálu se i v sedmé sérii neustále navrací téma Draperovy identity. Právě prázdnota, kterou v sobě nosí, ho předurčuje k tomu, aby byl hlavou reklamního byznysu. K okolnímu světu je totiž netečný, pozoruje jej z odstupu a dokáže s ním cynicky manipulovat. Na druhou stranu ale také dokáže vyslyšet, co si klient, partner nebo potomek (v jeho případě v tom není moc velký rozdíl) přeje, a to následně všem ve zhuštěné formě servíruje. Na konci šesté série se Donovi tato jeho zeď netečnosti a lží začíná rozpadat a nefunguje tak, jak by si přál. Sedmá řada jde ještě dál a Draperův krunýř dokáže rozbít jeho náctiletá dcera Sally. Klasická Draperova odpověď v krizových momentech („Co chceš, abych ti na to řekl?“), v níž ukrývá vlastní netečnost, ale také vypočítavost, totiž přestává fungovat – ostatní buď mlčí, anebo je tahle průpovídka uvádí v šílenství. Když ji v další vypjaté chvíli znovu vytáhne na svou dospívající dceru, ta jen lakonicky utrousí: „Pravdu.“

Je těžké předvídat, co toto Draperovo putování za pravdou v příštích dílech přinese. Vše je ovšem rozehráno takovým způsobem, že s největší pravděpodobností nepůjde o nic moc hezkého.

 

Autor je redaktor čtrnáctideníku A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image