Vyspělá společnost dokáže odpouštět. Neklade důraz na trest, ale spíš na nápravu, případně izolaci. Proto dnes v Norsku masový vrah Breivik nesmrdí v díře, ale hraje na playstationu hry v zamčené garsonce s plnou penzí. Ani brutální masakr nezbavil norskou společnost pro nás nepochopitelného humanismu.
„‚Ve jménu zákona jednali až příliš horlivě,‘ řekl soudce při zdůvodnění rozsudku pro dvojici brněnských strážníků, kteří mlátili bezdomovce.“
Určitý soucit k zločincům ovšem nedávno prokázala i česká justice. Soudce krajského soudu v Brně našel pochopení pro dvojici strážníků Richarda Kočího a Jana Jebase, známých jako „Pavouk“ a „Ještěrka“, kteří brutálně šikanovali bezdomovce. Několikrát je dovlekli do opuštěné továrny, kde je bili, ponižovali a vyhrožovali jim smrtí.
Horlivost ve jménu zákona
„Ve jménu zákona jednali až příliš horlivě,“ řekl mimo jiné soudce při zdůvodnění rozsudku. A za horlivost přece nemůžete nikoho poslat do vězení. To by bylo jako poslat do vězení tvrdého poldu, jak ho známe z rolí Bruce Willise. Ten se taky zbytečně nemaže s pravidly a při prosazování zákona je dosti horlivý. Jenže zatímco Bruceův fiktivní hrdina většinou opouští striktní mantinely předpisů, aby bojoval proti zkorumpovaným politikům, mafiánům nebo teroristům, skuteční brněnští strážníci si vybrali k prokázání svojí horlivosti bezbranné oběti.
Média citovala výrok advokáta obou strážníků o tom, že svědci, na kterých se jeho klienti dopouštěli opakovaně násilí, „obtěžovali slušné lidi“, a tím pádem nejsou důvěryhodní. Policistům prostě při ochraně zákona tak trošku ujely nervy a vzali spravedlnost do svých rukou. Soud tuto argumentaci částečně přijal, soudce nicméně dodal, že „strážníci zapomněli, že i bezdomovci jsou lidé a na ulici se může ocitnout každý“. Je pravděpodobné, že si strážníci najali advokáta, který ví jak na to. Jejich obhájce musel aspoň rámcově tušit, jakou obhajobu má zvolit a na co by mohl soudce slyšet. A zdá se, že slyšel.
Vzdálený svět českého soudnictví
Soudci nerozhodují jen podle zákonů, ale i podle svého svědomí. V devadesátých letech nedovolilo svědomí mnoha soudcům zničit život mladým klukům, kteří „trochu blbnuli“ a své ryzí vlastenecké city si vybíjeli na Romech. I tehdy to muselo být svědomí, které našeptalo soudci, aby zvolil podmíněný trest, a to kvůli „přílišné horlivosti“. Naopak nulová tolerance vůči bezdomovcům jakožto narušitelům světa slušných lidí je pro soud zřejmě něco, co si zaslouží pochopení. To, že pochybila policie, v tomto případě nebylo pro soud důvodem k přísnějšímu postihu pro ty, kteří by měli hájit právo, ale naopak důvodem k omluvě. Selhání dvou uniformovaných mužů přitom odnesli lidé, kteří by teoreticky měli být v péči sociálních pracovníků.
V českých médiích nebývá až na výjimky zvykem komentovat rozhodnutí soudů a je to tak asi správně. Do hledáčku novinářů se obvykle dostávají jen velké kauzy. Kritizovat nezávislé soudy si média většinou netroufají, navíc to často dělají politici a není potřeba autoritu soudů dále zpochybňovat. Výsledkem je, že nevíme, jaké jsou v českém soudnictví tendence, jestli se nějak vyvíjí a jakým směrem se posouvá soudní praxe. Soudy ovšem nejsou světem pro sebe, kam předsudky, strachy a nálady ve společnosti nedoléhají – i soudci jsou ovlivnění společenským děním. Obhájce zmíněných obžalovaných si postěžoval, že nemáme porotní systém. Ten by podle něj jeho klienty osvobodil. Je to možné, agresivita ve společnosti je vůči lidem na dně vysoká a porota by byla k hříšníkům dost možná milostivá a na obhájcovy argumenty o individuích, která jen „obtěžují slušné lidi“, by mohla slyšet, zvlášť když částečně přesvědčila i soudce.
České vězení z málokoho udělá lepšího člověka, který se následně vzdá kriminální činnosti. Pokud by soudce poslal strážníky na pár let na tvrdo do vězení, nebyla by to pro Česko lepší zpráva, stejně jako by tvrdší trest pro Breivika neudělal z Norska bezpečnější zemi. Cítil bych se ale mnohem líp, kdybych věděl, že čeští soudci a soudkyně nemají pochopení k promyšlené šikaně lidí bez domova, a především, že v násilí vůči nim nevidí horlivé prosazování zákona.
Autor je sociolog.