Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jarda je kámoš

„Dýchl na mne mráz z Kremlu,“ napsal bývalý šéfredaktor a stálý spolupracovník Respektu Martin M. Šimečka. Co se stalo? Obsazují snad ruské tanky české a slovenské roviny? Vyhazují disidenty ze zaměstnání? Nebo snad už zase bijou děti? Kdepak. Něco horšího. Radní České televize Michael Hauser kritizoval práci Jaroslava Formánka, Šimečkova kamaráda, a dodal, že analýzy nezávislosti […]

„Dýchl na mne mráz z Kremlu,“ napsal bývalý šéfredaktor a stálý spolupracovník Respektu Martin M. Šimečka. Co se stalo? Obsazují snad ruské tanky české a slovenské roviny? Vyhazují disidenty ze zaměstnání? Nebo snad už zase bijou děti? Kdepak. Něco horšího. Radní České televize Michael Hauser kritizoval práci Jaroslava Formánka, Šimečkova kamaráda, a dodal, že analýzy nezávislosti by možná pro Českou televizi neměl provádět okruh kolem názorově jasně vyhroceného periodika.

„Síla české pravice spočívá v tom, že její velká část své postoje jako pravicové nechápe. Vnímá sebe samu jako rozumnou střední cestu.“

Protože kamarádů je nutné se zastat, napsal Šimečka celý sloupek o ctnostech svého přítele a o kvalitách prostředí, které je dalo dohromady. Píše: „Respekt není pravicový časopis. Je urážkou intelektu a charakteru jeho redaktorů dávat mu tak primitivní nálepku.“ Místo pravicovosti prý redakce zmíněného týdeníku projevuje „opravdovou touhu po hledání pravdy, i kdyby měla být v rozporu s mými předsudky či přesvědčením“. Hledači pravdy to ovšem mají v Česku těžké, neboť jsou stíháni nepochopením a nenávistí zaujatých straníků. „Je mi také jasné, že pan Hauser ani netuší, že existuje svět, o kterém mluvím. A je mi jasné, že takových jako on je stále víc. Česká novinářská obec je plna zášti a sebeklamu o vlastní pravdě.“ A proto také pan Šimečka nazývá svůj text Marná slova na obranu přítele – jakkoli se nezastává pouze přítele, ale také pravdy, tolerance a tak vůbec všestranného dobra, které v redakci týdeníku poznal.

Moudrý střed

Terry Eagleton napsal, že ideologie je jako zápach z úst: vlastní necítíme. Šimečka vidí pouze cizí zášť a „sebeklam o vlastní pravdě“. Nechápe, že někdo jiný mohl prožívat dobrodružství hledání pravdy třeba jako člen Hauserova Socialistického kruhu a redakce týdeníku Respekt na něj mohla působit dojmem agresivních a zaslepených ideologů, kteří dopředu vědí, co zjistí. Nejzajímavější na jeho článku ovšem není zarážející absence sebereflexe, ale především naprosté opomenutí jádra sporu: kvality zmíněné analýzy pro Českou televizi.

Nejspíš v důsledku své „opravdové touhy po hledání pravdy“ totiž odborníci z Respektu zjistili šokující skutečnost: ve zpravodajství podle nich v loňském roce vystoupila čtyři procenta odborníků s levicovými názory, 96 procent odborníků s neutrálními názory a žádný odborník s pravicovými názory. Sami autoři sice poznamenali, že jejich vzorek byl „příliš malý, než aby mohly být učiněny zobecňující závěry“, to jim ovšem nezabránilo právě takové závěry udělat a označit televizní zpravodajství za „téměř zcela vyvážené“. Při vší úctě k Šimečkovým přátelům, jakou hodnotu má taková analýza?

Při četbě těchto závěrů se nabízejí jen dvě možnosti. Buď autoři znehodnotili svou analýzu vzorkem tak malým, že z něj skutečně nelze nic vyvodit, anebo podobně jako Šimečka pokládají slovo pravice za nadávku. Oni přece také nejsou žádná pravice, nýbrž moudrý a neideologický střed. Střed, který volí rovnou daň a Karla Schwarzenberga.

Kšefty z veřejných peněz mají dostávat kamarádi, například z CEVRO…

Pravice nepravice

Žijeme v zemi, v níž je každý oddaný havlovec, který se po dlouhém váhání rozhodne volit sociální demokraty, považován za echtovního levičáka. Lidé jako Jan Keller či Martin Hekrdla, kteří opravdu levičáci jsou, pak bývají pokládáni za extrémní levici a málem teroristickou hrozbu demokracii. Naopak od slova pravice se někdy distancuje i sám Miroslav Kalousek, a jednoznačně tak připadá snad jen tržním blouznivcům z obskurních Svobodných. Žijeme v zemi, kde „levicový puč v ÚSTR“ skončí tím, že se v ředitelské funkci ocitne nejdříve bývalá pochybná sponzorka ODS a posléze člen TOP 09. Už proto by bylo zajímavě vědět, na jakém základě hodnotili experti z okruhu Respektu názory odborníků jako neutrální a levicové a co by vlastně musel odborník říct, aby jej považovali za pravicového.

Síla české pravice totiž spočívá právě v tom, že její velká část své postoje jako pravicové (či vůbec politické) nechápe. Vnímá sebe samu jako rozumnou střední cestu mezi dvěma „extrémy“. Za jeden z nich přitom považuje velice umírněnou levici, zatímco druhý představují polonáckové a privatizátoři všeho napravo od Klause.

Šimečka má naprostou pravdu, když si všímá rostoucí nesnášenlivosti, vyostřených postojů a hledání nepřátel. Podobná varování jsou na místě a my na levici bychom vůči nim měli být citliví. Pro něj samotného jsou ale peklo pouze ti druzí. Nevšímá si panik a radikalizací mezi svými přáteli, nedochází mu, že i jeho bití na poplach je součást právě onoho vyostřování postojů, jež mu vadí. Především ale není schopen věcné diskuse – osobní kvality jeho přátel jsou pro něj tématem natolik důležitým, že na evidentní kiksy, které udělali ve své analýze, nepřijde ani řeč.

Správné kontakty

Ironickým doplňkem Šimečkovy obrany přítele je článek Lucie Kavanové v posledním čísle Respektu, nazvaný Ministr za katedrou. Jde o text, který by klidně mohl být placeným PR soukromé školy CEVRO, již kdysi pro dorost ODS založil Ivan Langer. Autorka školu chválí za to, že „prolamuje tabu“: na rozdíl od ostatních škol, které do svých nebohých studentů perou nudnou teorii, angažovala tato vzdělávací instituce bývalé politiky a diplomaty – například Petra Nečase nebo Alexandra Vondru.

Text je zcela nekritický. V jindy až rychlošípácky zásadovém Respektu poněkud zarazí, když vůbec nezazní otázka, zda lidé, kteří ze svých funkcí odešli pro závažná podezření z korupce, jsou těmi nejlepšími učiteli budoucích politiků a úředníků. Autorka zdůrazní, že pružné CEVRO mohlo pánům politikům nabídnout mnohem lepší platy než jiné vysoké školy, nezazní ale otázka, z čeho je vysoká škola, jejíž zakladatel proslul podivnými vztahy s mafiány, vlastně financována. Nezdržuje se ani tím, že by si zjistila, zda je CEVRO skutečně první vysokou školou, která angažovala do výuky odborníky z praxe (není).

Mnohokrát přitom zazní klíčové slovo: „kontakty“. Právě kontakty prý škole přinesou bývalí politici – a právě na kontakty škola láká studenty. „Chci jít jednou do státní správy a právě na takových poloformálních setkáních si člověk může udělat kontakty, které to pak usnadní,“ říká v článku jedna ze studentek CEVRO. Jeden by myslel, že na vysoké školy chodí lidé kvůli vzdělání. Redakci zřejmě nepřipadá divné, že si budoucí úředníci představují, že jim cestu k příležitostem uvolní „kontakty“ (a že tedy budou zvýhodněni oproti těm, kteří se na vysoké škole věnovali studiu, a ne „poloformálním setkáním“ a budování známostí). Zatímco v často kvalitních investigativních reportážích tepou redaktoři Respektu korupci, zde se s naprostou samozřejmostí reprodukuje korupční ideologie.

Články Šimečky a Kavanové tvoří zajímavou skládanku. Jako kdyby nám říkaly: kšefty z veřejných peněz mají dostávat „kamarádi“ – a dostat se mezi kamarády lze skrze správné kontakty. Kdo si myslí něco jiného, je fanatický komunista a jde z něj mráz jak z Kremlu.

 

Autor je politolog a novinář.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image