Squatujeme mediální prostor od roku 2013

K čertu s transatlantickou smlouvou

Smlouva mezi EU a USA o volném obchodu se na první pohled zdá jako beznadějně nudné téma, jenže v posledních týdnech se z dobrých důvodů stala žhavou novinkou předvolebního boje. Jak nás tato smlouva, připravovaná v utajení, ovlivní? A máme se bát, že poškodí farmářské trhy, nebo je to jen předvolební tahák?

S korporacemi nejsou žerty

Obchodní dohoda mezi USA a Evropou, která se nazývá Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) má jednu zvláštnost: jako by donedávna neexistovala. Poprask kolem ní způsobil až Jan Keller, když varoval před omezením farmářských trhů. Ministerstvo průmyslu a americká ambasáda mu hbitě odpověděly, že to je pitomost: Transatlantická dohoda prý nebude mít na farmářské trhy žádný vliv. Jenže takové ujišťování připomíná spíše scénku z populární pohádky S čerty nejsou žerty, v níž kaprál v podání Petra Nárožného verbuje opilého čerta na vojnu a ujišťuje ho, že v armádě bude všechno úplná pohoda. Ale jak se dozvíme i z pohádky, realita bývá často jiná.

„Rušení netarifních bariér se může rovnat plošnému útoku na veřejný sektor, který se pak bude muset ještě více otevřít soukromým firmám.“

Ministerstvo průmyslu tvrdí, že USA ani EU absolutně nepomýšlejí na to, že by nějak upravily maloobchodní prodej zemědělských plodin. Jenže stejně jako kaprál čertovi, ani naši představení nám neříkají všechno. Tak zaprvé: je dobré vědět, že zástupci USA ještě před začátkem vyjednávání prohlásili, že TTIP by měla zaútočit na „lokalizační opatření“. Co tato slůvka znamenají? Že zahraniční firmy považují podporu lokálních výrobců za překážku a nová smlouva jim v tom může dát za pravdu.

A právě o to běží. TTIP farmářské trhy přímo nezakáže. Stačí, když označí programy, které nějak upřednostňují lokální zemědělce, za překážku kladenou zahraničnímu byznysu (řečeno učeně: za tzv. „netarifní bariéru“). Například Ministerstvo životního prostředí poskytovalo granty na zřizování tržišť pro místní zemědělce. A města nabízí zvýhodněné podmínky pro pořádání farmářských trhů. Jenže právě tohle se nemusí líbit korporacím, které říkají, že podpora malovýrobců je znevýhodňuje na trhu a ony tak přicházejí o zisky. A nejen v tomhle případě. Farmářské trhy jsou totiž jen špičkou ledovce.

12cartoon-bed-with-business
Manžel (Evropská komise) vysvětluje nevěřící manželce (obyvatelé EU) – „Ale vždyť jde jen o obchod, miláčku…“

Budeme platit další miliardy?

Zastánci dohody tvrdí, že transatlantická smlouva povzbudí obchod a hospodářský růst díky rušení cel a dovozních kvót. Jenže tu něco nehraje: cla na obchod mezi USA a Evropou jsou už dnes minimální. Vyjednavači ve skutečnosti řeší hlavně zmíněné „netarifní bariéry“, tj. různé jiné překážky. A právě tohle je kámen úrazu. Které to jsou? Zrušené regulace nebo sjednocené normy v některých odvětvích dávají smysl, jenže ne v jiných, jako jsou sociální práva nebo standardy na potraviny, které jsou v USA často nižší než v EU.

Netarifní bariéry, tedy „překážky“, můžou být ve skutečnosti tím nejcennějším, co se v Evropě navzdory krizi jakž takž podařilo udržet: zbytky sociálního státu, vyšší kontroly kvality potravin, omezování geneticky modifikovaných organismů nebo toxických chemikálií, veřejné zdravotnictví, některé regulace ve finančnictví a další. Rušení netarifních bariér se může rovnat plošnému útoku na veřejný sektor, který se pak bude muset ještě více otevřít soukromým firmám.

Zní to jako špatný vtip, případně jako konspirační teorie? Problém je, že sama Evropská komise přiznala, že během přípravných jednání o TTIP se setkávala z devadesáti tří procent se zástupci velkého byznysu, kteří si mohli klást požadavky, kdežto veřejnost se ocitla na druhé koleji. Z utajení tak zatím na veřejnost pronikají jen dílčí údaje o některých potenciálně velmi nebezpečných částech smlouvy. Zejména o nenápadné klauzuli, která umožní soukromým firmám, aby se soudily o ušlý zisk způsobený zákony a regulacemi evropských zemí. A právě tohle je důležité hlavně pro Českou republiku, která je extrémně zatížená arbitrážemi – patří k nejžalovanějším zemím na světě.

Prohrané arbitráže nás už stály miliardy. Co asi nastane, pokud se ve smlouvě prosadí zmíněná arbitrážní klauzule? Existuje řada příkladů, které to ukazují.

Tak třeba francouzská firma Veolia se soudí s Egyptem kvůli zavedení minimální mzdy a jejímu navýšení kvůli inflaci. Veolia trvá na tom, že to snižuje hodnotu jejích investic. Podobně si počíná společnost Lone Pine, která vede soudní při s Kanadou kvůli tomu, že úřady v provincii Québec zakázaly těžbu břidlicového plynu. Firma tvrdí, že takové rozhodnutí narušuje stabilní podnikatelské prostředí a žádá za to odškodné.

A právě hrozba placení odškodného, které lze snadno přičíst někomu za vinu, je pro politiky velkou motivací, jak zákon nebo vyhlášku jednoduše „ohnout“ ve prospěch korporace. Ostatně to dobře známe i od nás – stačí připomenout boj o Amazon nebo bourání domu v památkové rezervaci na pražském Václaváku (bývalá ministryně Hanáková dům obětovala, protože firma Flow East hrozila, že se bude soudit o ušlé peníze). Můžeme tedy přijít o zbylé možnosti, jimiž země chrání svoje obyvatele nebo zdroje. Běží zkrátka o to, jestli Evropa bude sloužit lidem anebo korporacím, které budou moci běžně napadat zákony a rozhodnutí vlád. Proto není divu, že německý ministr hospodářství nedávno napsal Evropské komisi, ať jde s arbitrážemi v TTIP do háje.

Příliš vysoké sázky

Někdo může tvrdit, že odmítání transatlantické smlouvy znamená odmítání celé EU, že to je extremismus a podobně. Jenže opak je pravdou. Evropa by v první řadě neměla vydat své občany napospas korporátním právníkům v arbitrážních soudech – právníci nebyli zvoleni ve volbách a mají už tak dost velkou moc. Otázkou také zůstává, zda TTIP opravdu přinese pracovní místa a oživení ekonomiky. Zóny volného obchodu mohou pracovní místa i ničit, jako v případě dohody o volném obchodu NAFTA. Ta vedla ke ztrátě statisíců pracovních míst mexických farmářů, kteří nemohli soupeřit s přílivem levných produktů z USA. Nyní je jejím mementem především zeď postavená na hranici Mexika a USA, aby zadržela prchající ilegály.

Tohle všechno ale možná není pro tuto chvíli nejdůležitější. Doslova alarmující je totiž způsob, jakým probíhá komunikace s veřejností, která se nemá kvůli utajení šanci skoro nic dozvědět, ačkoli se jí to týká nejvíc. Nejdříve vládlo dlouhé ticho a nyní slyšíme, že všechno bude v pořádku a že strach z útoku na naše práva je hloupost. Jenže čím častěji se tohle ozývá, tím více vyplouvají na povrch informace, které dokazují opak.

Jestli si ale nemůžeme nic důležitého ověřit – a to nemůžeme, protože dokumenty o vyjednávání smlouvy mají zůstat zatajené desítky let –, nemůžeme se ani odpovědně rozhodnout. Místo toho slyšíme: neremcejte a důvěřujte odborníkům. Jenže není to trochu jako věřit čertovi, že ten úpis vlastně není až takový problém? Sázky jsou jednoduše příliš vysoké a povýšit práva nadnárodních korporací nad ty naše může být cesta do pekel.

 

Autor je politolog a šéfredaktor A2larmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image