Časopis Respekt přispěl do předvolebního boje o Evropský parlament hodnotným příspěvkem nazvaným Keller pořád lže, jako když Rudé právo tiskne. Populární sociolog z Ostravska je týdeníku vlastněnému Zdeňkem Bakalou (který v témže regionu proslul snahou o zlepšení sociální situace plánovaným propouštěním horníků) patrně trnem v oku. Redaktoři časopisu Kellera označují za „bezskrupulózního lháře“, „extremistu“, „kolaboranta“, „kariéristu“, „normalizačního komunistu“ atd. Ideové práce se tentokrát zhostil známý komentátor Jan Macháček, který reagoval na Kellerovy výroky, že kvůli chystané smlouvě Evropské unie a USA se k nám mohou dovážet závadné americké potraviny a že budou omezeny farmářské trhy.
„Macháček má ve všem předem jasno, takže může Kellera spokojeně onálepkovat jako normalizačního komunistu, lháře a extremistu.“
Podle Macháčka je to všechno lež jako věž. Ve Spojených státech jsou prý kontroly kvality potravin stejně přísné jako v Evropě, v módě je zdravá strava a farmářské trhy jen kvetou: „Průměrný městský Američan už dávno není jedlík masově produkovaných mastných hranolků a hamburgerů, jak si nejspíš představuje Keller, který v USA asi podle všeho vskutku nikdy nebyl,“ píše Macháček – s neméně pevným přesvědčením o kvalitách „Země svobody“, než měl kdysi Julius Fučík o kvalitách SSSR. Jak tomu tedy je doopravdy?
Jídlo průměrného Američana
Zdravé a kvalitní jídlo v USA není zdaleka tak dostupné, jak tvrdí Macháček, který si místo demagogie mohl zjistit základní fakta. Od šedesátých let se v USA téměř ztrojnásobil počet obézních lidí – dnes tento problém sužuje více než pětatřicet procent dospělých a sedmnáct procent dětí. Že by na vině byly farmářské trhy se super potravinami nebo přísné hygienické normy? Asi ne. Od sedmdesátých let se ve Spojených státech naopak zvýšila produkce levných průmyslově zpracovaných potravin a zároveň přibývají sociální problémy. Není těžké přijít na to, co z toho plyne: chudnoucí střední třída se stagnujícími platy nakupuje levné jídlo, protože kvalitní si buď nemůže dovolit, anebo na jeho shánění v pracovním zápřahu nemá čas.
Špatná situace sice vedla k tomu, že se v USA prosazuje hnutí za lepší potraviny, včetně obdoby našich farmářských trhů, ale tento boom se v poslední době i díky následkům finanční krize zpomalil. Poptávka po lokálním jídle neroste donekonečna a nezdravé potraviny na jídelníčku upadající střední třídy zůstaly. Pro ty, kterým se to zdá přehnané: v USA žije skoro padesát milionů lidí v chudobě. Sedmnáct milionů trpí akutním nedostatkem jídla, další mají potravinové lístky a jsou rádi, že se nají, natož aby snili o lokálních potravinách. Nepoměr je do očí bijící: Američané podle svého ministerstva zemědělství utratí za lokální farmářské potraviny sedm miliard dolarů ročně, kdežto za jídlo z obchodů a supermarketů sedm set miliard.
Hanobení růžového slizu
Keller říká, že standardy kvality potravin nejsou v USA nic moc. A Macháček mu oponuje vtipem – za důkaz toho, že kvalita jídla ve Spojených státech je až přehnaně kontrolovaná považuje infantilní návody pro blbé na obalech produktů ve stylu: „tohle neolizuj“, „domácí mazlíčky nestrkejte do mikrovlnné trouby“ atd. Sranda. Jenže tu jsou důležitější věci. Třeba hygienické standardy chovů a jatek jsou často tak špatné, že maso se neobejde bez důkladného proprání v amoniaku, aby bylo vůbec poživatelné a nezůstalo plné jedovatých bakterií. Bez nadměrného množství konzervantů a chemie by nebyla produkce řady potravin vůbec možná. V Americe měli ostatně dlouho problém vypořádat se s rozšířením nebezpečné bakterie E-coli. A v oblastech, kde dosud USA byly lepší jako ve výskytu salmonely v mase, se díky zpřísnění pravidel v EU situace obrací, zatímco v USA spíše stagnuje.
Jelikož tvorba zákonů ve Spojených státech často podléhá velkým korporacím, na místě jsou obavy, že tomu ani v případě transatlantické smlouvy EU–USA nebude jinak. Američtí zákonodárci, soudci nebo členové regulačních úřadů jsou mnohdy bývalí korporátní funkcionáři, kteří rozhodují ve prospěch gigantů na úkor malých farmářů. Obří zemědělské kolosy mají monopolní postavení na trhu a tvrdě si hlídají patenty na výrobu jídla (počínaje vlastními osivy). A právě odtud vede přímá cesta k omezování práv lokálních farmářů a jejich trhů, před čímž varuje Keller. Korporace zaplavují trh lacinými produkty a vynucují si poslušnost malých pěstitelů a producentů, kteří jim konkurují.
Známé jsou žaloby za pěstování neautorizovaných plodin, a to i v případě, že se do úrody farmářů dostanou patentovaná semena korporací nebo pyl omylem. Také se vedou zuřivé boje za značení výrobků z geneticky modifikovaných potravin, jejichž přítomnost se v USA – na rozdíl od jiných vyspělých zemí – většinou neuvádí. Zemědělské korporace mají ohromné finanční prostředky na lobbování a neváhají se pouštět do vleklých soudních sporů kvůli „hanobení dobrého jména potravin“. Špičkou ledovce byl známý případ, kdy populární kuchař Jamie Oliver ve svém televizním dokumentu napadl používání „růžového slizu“ – pochoutky z namletých kostí. To mu vyneslo žalobu od jejích výrobců. Mediální tlak v této kauze však nakonec přeci jen přispěl k tomu, že známý kuchař nejenže u soudů uspěl, ale došlo i k omezení používání „růžového slizu“ v dobrotách velkých řetězců.
Keller jako Havel
Třeba se nakonec obavy z transatlantické smlouvy nepotvrdí. To však neznamená, že nemáme právo vědět víc. Pochybností a sporných bodů je na to víc než dost. Macháček má ale ve všem předem jasno, takže může Kellera spokojeně onálepkovat jako normalizačního komunistu, lháře a extremistu. Měli jsme za to, že normalizace (aspoň ta komunistická) skončila před čtvrt stoletím. Ale jak se zdá, ne v Respektu, kde si lebedí v boji proti podvratným živlům jako za stara. Další redaktor, Ivan Lamper, si ve svém týdenním ohlédnutí ještě přisadil, když Kellera označil za „guru české univerzitní mládeže“, jenž je „známý též jako jeden z nejmladších předlistopadových kolaborantů“. Lampera zřejmě dost štve, že „guru univerzitní mládeže“ není někdo jiný, jemu ideově bližší. Keller je každopádně protivník, proti němuž Respektu stojí za to použít dikci připomínající dobu před listopadem 1989.
Boj Respektu proti Kellerovi nápadně připomíná novinářský souboj s jinou osobností. Svedlo jej Rudé právo v únoru 1989 v textu proti Václavu Havlovi. I tehdy bylo nutné příliš se nezabývat tím, co to ten Havel vlastně říká, ale naopak z něj pomocí vhodných citátů udělat fašistu a pokračovatele Druhé republiky a protektorátu. Ostatně Havlova rodina angažující se ve filmovém průmyslu se přeci v době protektorátu nemohla nenamočit… Dnes s podobnou logikou přichází Respekt, když portrétuje Kellera jako pokračovatele normalizace, aniž by se skutečně zabýval věcmi, které říká. Proti ideologickým nepřátelům se holt bojuje v každé době.
Jaroslav Fiala je politolog a člen redakce A2.
Jan Dienstbier je historik.