Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Komu patří město?

Na počátku dubna uspořádala squatterská iniciativa demonstraci pod názvem Komu patří město?, aby zviditelnila problémy, které se zdají neviditelné. Aby obnažila nejen spekulace s nemovitostmi a kriminalizaci lidí, kteří proti nim vystupují, ale také proto, aby nastolila otázku, komu náleží město, v němž žijeme, a kdo a jak o něm má rozhodovat. Celá akce začínala symbolicky na […]

Na počátku dubna uspořádala squatterská iniciativa demonstraci pod názvem Komu patří město?, aby zviditelnila problémy, které se zdají neviditelné. Aby obnažila nejen spekulace s nemovitostmi a kriminalizaci lidí, kteří proti nim vystupují, ale také proto, aby nastolila otázku, komu náleží město, v němž žijeme, a kdo a jak o něm má rozhodovat.

Celá akce začínala symbolicky na Pohořelci před prázdným domem U Svatého Michala a končila před dalším prázdným domem v Neklanově ulici. Obě prázdné budovy během posledních měsíců zviditelnili squatteři svými akcemi v srpnu a únoru.

Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet

Dům na Pohořelci patří od roku 2006 firmě CPI miliardáře Radovana Vítka. Obyvatelé domu byli – dílem za náhrady, dílem po soudních sporech – nedobrovolně vystěhováni. Posledního nájemníka se vlastník zbavil v roce 2007 a nyní – alespoň papírově –0 sídlí v prázdném domě více než stovka firem. Z domu obývaného lidmi se tak stala prázdná schránka pro podivné společnosti s nejasnými vlastníky a příjmy, které končí v různých daňových rájích. V následujících letech ale nejspíš získají nové sousedy. Vlastník má podle posledních zpráv v úmyslu památkově chráněný dům přestavět na velké luxusní byty s podzemními garážemi.

„Život v kapitalistickém městě je tak hra s nulovým součtem: zisky jedněch jsou ztrátami druhých.“

Dům v Neklanově ulici vlastní firma Neklanova 3 s.r.o., která patří do neprůhledné sítě převážně italsko-českých firem, jež zastupuje italský podnikatel Stefano Camnasio. Tato společnost se také postupně zbavila všech nájemníků v domě až na jednoho, který vyhrál soudní spor a nadále v domě bydlí. Během roku 2013 byl jeho byt opakovaně vykraden, dům byl postupně rozkrádán a rozebírán, takže se nájemník obrátil na squattery, kteří s ním v domě od září žili – do doby, než je nechal vlastník vystěhovat. Za jejich přítomnosti vykrádání ustalo. Oproti domu na Pohořelci není tak zcela jasné, co vlastník s domem po vystěhování obyvatel vlastně zamýšlí. Proslýchá se, že luxusní hotel, případně luxusní byty. Ale vzhledem k tomu, že sesterské firmy z této developerské pavoučí sítě vlastní řadu prázdných a chátrajících nemovitostí po Praze, jde možná prostě jen o spekulace s nemovitostmi a pozemky. Finanční kapitál se propere a uloží do nemovitostí, neztrácí na ceně kvůli inflaci a bez nájemníků se lépe zhodnotí.

Domy na Pohořelci a v Neklanově jsou jen dva příklady z mnoha. Zatímco investor na Pohořelci deklaruje, že chátrající dům zrenovuje na luxusní bydlení pro vyvolené, investor v Neklanově mlží a vyhrožuje nájemníkovi i squatterům. Jde o dva rozdílné přístupy, které spojuje několik věcí: neochota hlásit se ke svému podnikání, neprůhledné sítě firem, mateřské a dceřiné společnosti, neochota platit daně v České republice a záliba v daňových rájích. Ale především nadřazování práva na soukromé vlastnictví uživatelským právům a prosazování logiky zisku proti potřebám lidí.

Obsaď a žij
Obyvatelé jsou vytlačováni ze zásadních rozhodování o tom, jak město bude vypadat

Uzavřená logika zisku

Ale nemohou si koneckonců Vítek s Camnasiem dělat se svým soukromým vlastnictvím co chtějí? Nechat domy prázdné, přestavět je na luxusní byty, hotely či garáže? Odpověď na to je výsostně politická, protože se týká představy města a světa, ve které chceme a máme žít. V současnosti města představují centrum vytváření kapitálu a platformu pro spojité procesy produkce zboží a jeho spotřeby. Města jsou součástí globálního kapitalistického stroje na vytváření zisku a akumulaci kapitálu, na povzbuzování a zvyšování konzumace. Kapitalisté města potřebují, mohou zisky investovat tak, aby stabilně generovaly další kapitál. A tak developeři mohou skupovat nejen nemovitosti, ale dokonce i celé části čtvrtí a utvářet je podle své logiky zisku. Developerská společnost Orco tedy vlastní část Bubenče a Sekyra Group zase část Žižkova. Města utváří úzká vrstva bohatých developerů, politiků a byznysmenů – jsou to města pro lidi, jejichž lidství určuje především to, že jsou zároveň konzumenty. Všemu dominuje směnná hodnota. Obyvatelé jsou vytlačováni ze zásadních rozhodování o tom, jak město bude vypadat, co a jak se v něm bude dělat. Zásadním problémem zůstává sociální nespravedlnost, která materializuje a dále reprodukuje sociální nerovnosti.

Ale město můžeme chápat i jinak než pouze jako součást kapitalistického stroje na produkci soukromých zisků. Města jsou do značné míry „uzavřené celky“ a jejich prostor, budovy i pozemky jsou limitované zdroje. Život v kapitalistickém městě je tak hra s nulovým součtem: zisky jedněch jsou ztrátami druhých.

Jak upozorňují sociologové Henri Lefebvre či David Harvey, město můžeme chápat také jako kolektivní produkt, jako schopnost kolektivně přetvářet a měnit místo, ve kterém lidé společně žijí. Město s jeho ulicemi, budovami, památkami, parky, s jeho veškerou infrastrukturou, bylo kolektivně materiálně vytvořeno a jeho udržování a fungování je závislé na kolektivní práci městského obyvatelstva, na jejich společné kultuře. Je vystavěno a neustále udržováno lidskou prací, která vytváří nadhodnotu. Jedinečnost kolektivně utvářených zdrojů je ale šikovně využívaná ke zvyšování prestiže a ceny nemovitostí a pozemků. Co by byl Vítkův dům na Pohořelci bez okolních památkově chráněných domů, blízkého Pražského hradu či Nerudovy ulice? Jakou hodnotu by měly pozemky v Bubenči bez okolní zástavby či dostupnosti MHD?

Legálně, ale nikoliv legitimně

Navzdory kolektivnímu tvůrčímu procesu není právo ovlivňovat podobu města a právo jej využívat distribuováno rovnoměrně. Právo na rozhodování o městě mají mít především ti, kdo ve městě žijí a užívají ho. Jde o uplatňování užitné hodnoty města. Pro Lefebvra to není žádný „legální projekt“, nic, co je jednou provždy zapsáno v zákoníku, ale spíše morální nárok, východisko pro iniciativy a ideje, výzva k oživení politického života, k samosprávě, k participaci skrze přímou akci, která se bude snažit překonávat odcizující stát a kapitalismus.

V kapitalismu jde o to, zredukovat vše ve městě, prostorem počínaje a lidmi konče, na ekonomickou hodnotu, na které lze vydělat. A hlavní úlohu v tom hraje systém soukromého vlastnictví, skrze který pak dominantní soukromí vlastníci, zcela legálně, ale nikoli legitimně rozhodují o městě. V právu na město Lefebvre vidí možnost, jak si obyvatelé města mohou přivlastnit lokalitu a utvářet ji podle svých potřeb, přání a tužeb. Tím si uzurpují nárok na to, co je jejich, ve smyslu obecně sdílených statků. Prostor města je totiž obecně sdílený statek a je nespravedlivé ho privatizovat. Právo na město tak v podstatě deklaruje: město patří těm, kdo v něm žijí.

Ve zmiňovaných konfliktech mezi squattery a vlastníky prázdných nemovitostí tudíž nejde jen o konkrétní střechy nad hlavou, ale o mnohem podstatnější otázky. Nelze si navíc nevšimnout, že zvláště v poslední době je Praha ohniskem řady sporů, v nichž je nuceno bránit se tlaku developerů čím dál více obyvatel. Zbývá domyslet, jak tyto zdánlivě partikulární boje přetavit v jednotné hnutí za právo na město.

 

Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image