Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Maďarsko: kupředu pravá, zpátky ni krok

Ve volbách to někdy chodí tak, že tou největší změnou je absence faktické změny. To je případ letošních maďarských parlamentních voleb. Země byla patnáct let zvyklá na vyrovnané soupeření silné pravicové a silné levicové strany. Ty se víceméně pravidelně střídaly u moci a o vítězství často rozhodovalo jen několik procent hlasů. Zlomové volby v roce 2010, […]

Ve volbách to někdy chodí tak, že tou největší změnou je absence faktické změny. To je případ letošních maďarských parlamentních voleb. Země byla patnáct let zvyklá na vyrovnané soupeření silné pravicové a silné levicové strany. Ty se víceméně pravidelně střídaly u moci a o vítězství často rozhodovalo jen několik procent hlasů. Zlomové volby v roce 2010, kdy konzervativní Fidesz pod vedením Viktora Orbána získal dvoutřetinovou většinu mandátů a na levicové socialisty se dotáhlo ultranacionalistické hnutí Jobbik, pak leckdo mohl chápat jako „anomálii“.

Návrat k bipolární soutěži se však letos nekonal. Fidesz po čtyřletém vládnutí oslabil zhruba o sedm procent a získal 45 procent hlasů. Nárůst hlasů si prakticky rovným dílem rozdělil Jobbik, který překročil hranici 20 procent, i levice s 25 procenty. Co do počtu mandátů, potvrdily volby skoro navlas výsledky z roku 2010. Orbánův Fidesz obhájil dvoutřetinovou ústavní většinu v parlamentu. Jobbik také prakticky „zůstal na svém“. Mírné zvýšení náskoku levice před Jobbikem je optický klam. Pětičlenná středolevicová koalice pod vedením socialistů totiž mírně posílila především na úkor nejmenší parlamentní strany, zeleně-liberální LMP – což je zkratka názvu-hesla „Politika může být jiná“.

„V maďarských podmínkách je Fidesz středem, bezpečnou volbou pro dezorientovaného voliče. Ani Jobbik se svým extrémním nacionalismem, ani rozdrobená levice nesoucí stigma korupce jím být nemohou.“

Maďarská politika je dnes skutečně jiná. Rok 2010 již nelze jednoduše chápat jako historickou výjimku. Volby potvrdily nové rozložení sil, kde jedna pravicová strana je podstatně silnější než všechny ostatní strany a hnutí dohromady a kde se o roli „hlavní opozice“ budou nadále přetahovat dvě skoro stejně silné (či spíše slabé) skupiny s naprosto opačným profilem, které se proti vládnoucímu hegemonovi nikdy nemohou spojit. V tomto smyslu znamená absence změny volebních výsledků potvrzení změny stranického systému.

Vláda jedné strany

Z hlediska nejistých výsledků šlo o skutečné volby snad jen v Budapešti a několika dalších velkých městech, kde se čekalo na relativně těsné rozdíly. Všude jinde bylo o vítězi jasně rozhodnuto předem. Ostatně není divu. Viktor Orbán je silný premiér, který z vůle jedné strany od základů změnil politicko-ústavní systém země. Nebojí se navíc nahlas ohradit proti celé Evropě, kdyby chtěla Maďarsko znovu podrobit nějakému „novému diktátu“. Když Maďarsko vyjednávalo o pomoci od Mezinárodního měnového fondu a Evropské unie, oslovil Orbán mnohatisícový mítink v Budapešti slovy: „Nebudeme kolonií Evropské unie.“

Je to silný vůdce, který zdanil banky (speciální daň se týká i telekomunikačních a energetických firem) a který brání výprodeji maďarské půdy – jednoho z mála cenných přírodních zdrojů této země – do rukou cizinců. Ekonomika pod jeho vedením konečně jeví známky oživení a vládní strana nabízí jednoduchý a věrohodný příběh spojující toto zlepšení se svou politikou. Také volební kampaň byla ve znamení masové mobilizace v klasickém orbánovském střihu – tisícihlavé manifestace v národních barvách a krojích, jeden velký festival hrdosti, romantického patosu a patriotismu. Pomohl i kalendář – do předvolební horečky spadl i hlavní státní svátek, březnové výročí revoluce 1848.

Vládnoucí strana navíc nic nenechala náhodě a své vítězství si předem pojistila novým volebním zákonem. Protentokrát se ovšem zdá, že tato pojistka vlastně nebyla třeba. Orbán by vyhrál tak jako tak. Přesto dokázal nový volební systém aspoň neutralizovat onen drobný procentní odliv hlasů směrem k opozici a zajistit premiérovi opětovnou dvoutřetinovou ústavní většinu. Tu přitom jeho strana fakticky už nepotřebuje, protože všechny klíčové změny, jejichž prosazení vyžaduje většinu, byly provedeny v minulém funkčním období.

Ve světle jobbikovského politického jazyka se Fidesz jeví jako hnutí umírněných
Ve světle jobbikovského politického jazyka se Fidesz jeví jako hnutí umírněných

Tápání na levici

Volební výsledek však nelze vysvětlovat jen volebními triky a nepopiratelnými politickými schopnostmi maďarského premiéra. Kdo že měl být nositelem změny vlády a strůjcem obnovy někdejšího dvoupólového systému? Široká aliance, která jako by sama v sobě ztělesňovala všechna minulá selhání maďarské levicové politiky. Je sice pravda, že pětici levicových stran zahnala do kouta hlavně tvrdší volební pravidla a nutnost maximální koncentrace sil v nově zavedeném jednokolovém systému a že čtyři z jejích členů jsou hráči úplně jiné kategorie než socialisté. I tak stojí za to se na tuto čtveřici „doplňků“ podívat.

Jeden z nich, Demokratickou koalici, vede „hlavní hrobař“ maďarské levicové politiky, expremiér Ferenc Gyurcsány. Hnutí Společně 2014 pak jeho nástupce v úřadu, technokratický premiér a někdejší manažer a bankéř Gordon Bajnai, který krach Gyurcsányovy ekonomické politiky zachraňoval drastickými úspornými opatřeními. Liberální strana vznikla po rozpadu jiné maďarské středolevicové strany, Svobodných demokratů. A konečně čtvrtá strana, Dialog pro Maďarsko, je výsledkem vnitrostranické krize LMP, kteří se loni rozštěpili v důsledku pře o to, zda se má celá strana stát součástí aliance vedené socialisty.

Není vlastně divu, že se levostředová opozice mezi sebou tak dlouho dohadovala o tom, kdo v alianci má a nemá být přítomen. Spor o místa na kandidátkách byl maskován disputací o přílišné rozkročení doprava a o Gyurcsánye. Je příznačné, že dohoda pěti subjektů byla stvrzena až v lednu 2014, jen několik měsíců před volbami. Takto se věrohodná alternativa netvoří. Zkrátka řečeno, Fidesz čtyři roky vládl, Jobbik si upevňoval pozice a levice se stravovala sama sebou.

Lepší Maďarsko?

Také Jobbik čili „Hnutí za lepší Maďarsko“ má na selhání levicové opozice svůj podíl. Již v roce 2010 významně zabodoval ve východním Maďarsku, v někdejších baštách socialistů, kde je dokonce předstihl. Letos svůj úspěch jen prohloubil. Ostatně když už používáme pojmy levice a pravice, Jobbik uvedl svůj program z roku 2010 touto tezí: „Napříč celým světem se zhroutil globální kapitalismus založený na volném pohybu nadnárodního kapitálu. Miliardy lidí byly zbídačeny a ve společnostech se prohloubila propast nerovnosti.“ Ale nenechme se mýlit. Tentýž dokument pokračuje: „Postoj Jobbiku k sociálnímu zabezpečení vychází z křesťanských sociálních základů: totiž že stát by měl intervenovat až poté, co byly vyčerpány možnosti jednotlivce a rodiny.“ Márton Gyöngyösi, vysoce postavený poslanec Jobbiku, je pak autorem aktuálního výroku: „Měli bychom k Rusku vzhlížet jako k příkladu, jak prosazovat vlastní zájmy. Tato atomová velmoc se 143 miliony obyvatel, rozlohou 17 milionů čtverečních kilometrů a významnými strategickými energetickými zdroji úspěšně uhájila své menšiny v zahraničí a Maďarsko by si z toho mělo vzít ponaučení.“ Takový hlas dnes reprezentuje pětinu maďarských voličů.

Jobbik na maďarské stranické scéně sehrává velmi důležitou roli, ze které Fidesz dlouhodobě profituje: posouvá hranice možného, mění perspektivu „normálního“ a v důsledku toho úplně přerýsoval hřiště, na němž se hraje. Ve světle jobbikovského politického jazyka se Fidesz jeví jako hnutí umírněných. Česká média mnohdy o Fideszu píší jako o populistické pravici (a konotují tak krajní pravici, což je zavádějící). V maďarských podmínkách je ovšem Fidesz středem, bezpečnou volbou pro dezorientovaného voliče. Ani Jobbik se svým extrémním nacionalismem, ani rozdrobená levice nesoucí stigma korupce jím být nemohou.“

Cizinci doma a našinci venku

Maďarská levice je tedy v novém stranickém systému svým způsobem vytlačena na okraj. Mohla by i ona do budoucna něco vytěžit z polarizace? Sotva. Protestní a radikální potenciál levice je v Maďarsku podvázán z podobného důvodu jako v západní Evropě – silou radikální pravice. Rozdíl je jen v tom, že klasické západoevropské ultrapravicové téma „cizinci doma“ je v Maďarsku doplněno a umocněno ještě silnějším tématem „našinci venku“. Trianonský komplex, nacionální témata a otázky státnosti, pocit kulturně obklíčené „věčné periferie“, ale i palčivý romský problém – to vše pohlcuje značnou část maďarské domácí politické debaty.

Maďarsko je země, kde skutečná socioekonomická levice vlastně neexistuje, a nic na tom nemění, že jeden z hlavních politických hráčů už čtvrtstoletí nese název Maďarská socialistická strana. Opravdovým pojítkem poražené opoziční aliance je spíše budapešťský kosmopolitismus, kulturní liberalismus a odpor k Fideszu i Jobbiku. Část poptávky po radikální systémové alternativě dokáže se svými avanturami saturovat Orbánovo hnutí. A tam, kde to již nestačí, se otevírá široké pole Jobbiku. Maďarská levice to v následujících letech opravdu nebude mít lehké.

 

Autor je politolog, působí na FF UK.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image