Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Marketing a propaganda z KLDR

Jakmile jsem v programu Febiofestu spatřil severokorejský propagandistický snímek Soudružka Kimová bude létat (Comrade Kim Goes Flying, 2012), věděl jsem, že v letošním poměrně slabém ročníku bez velkých jmen a důležitých filmů půjde o jeden z nejsilnějších zážitků. Nakolik skutečnost nakonec předčí má očekávání, jsem však tenkrát ještě nemohl tušit. Když jsem se dočetl, že jde o koprodukci Severní […]

Jakmile jsem v programu Febiofestu spatřil severokorejský propagandistický snímek Soudružka Kimová bude létat (Comrade Kim Goes Flying, 2012), věděl jsem, že v letošním poměrně slabém ročníku bez velkých jmen a důležitých filmů půjde o jeden z nejsilnějších zážitků. Nakolik skutečnost nakonec předčí má očekávání, jsem však tenkrát ještě nemohl tušit.

Když jsem se dočetl, že jde o koprodukci Severní Koreje s Velkou Británií a Belgií, zbystřil jsem. Ze snímku údajně spadajícího do škatulky současné severokorejské propagandy se začínal klubat podnik, ve kterém něco smrdí. Od mých úvah týkajících se způsobu, jakým se evropským producentům podařilo napojit na severokorejský filmový průmysl, mě hned během zahajovacího večera vytrhla zpráva z kuloárů, podle níž se těmto producentům hrubě nelíbí festivalová anotace označující dílo za propagandu. Ve chvíli, kdy festival ještě ani neměl kódy k digitálním kopiím tohoto snímku, a tudíž hrozilo, že by si belgičtí tvůrci mohli postavit hlavu a nedovolit jeho promítání, přikývli dramaturgové na jejich „přání“, aby bylo před každou projekcí filmu publiku přečteno prohlášení samotných producentů s patřičným interpretačním klíčem. Tato aféra dodala snímku úplně nový rozměr.

Za krásami Severní Koreje

V pozadí výroby exotického severokorejského filmu se tak najednou objevuje britsko-belgická cestovní kancelář organizující výlety po krásách Severní Koreje, která spoluprodukuje a spolurežíruje snímek o talentované hornici, „dceři pracujícího lidu, strany i Koreje“, směřující pevně za svým snem stát se cirkusačkou v zemi, „kde je všechno možné“. To vše samozřejmě nemá nic společného s propagandou. Když jsem v přítmí kinosálu poslouchal perly typu „film nemá nic společného s životem v Koreji, jde o dílo fikce, a tudíž nemůže jít o propagandu“, korunované závěrečnou pobídkou, abychom nezapomněli, že „humor je OK“, opět jsem na chvíli zauvažoval, jestli přece jen nejde o nějakou složitou mystifikaci. V opačném případě se totiž nabízejí jen dvě vysvětlení: autoři jsou tak naivní, až začínáme pochybovat o jejich rozumových schopnostech, anebo se tu pozoruhodně bezostyšným způsobem ozývá úplně jiný typ propagandy, která nepochází z minulosti či z několika zapadlých koutů planety, ale naopak ze samotného centra západní společnosti.

„Lebedíme si ve výsměchu očividné a jalové socialistické propagandě, a přitom spolu s popcornem přežvykujeme také její mladší a vitálnější sestřičku.“

Během projekce „odvážného nemainstreamového emancipovaného filmu, v němž hlavní hrdinka dosáhne svého snu bez pomoci strany“ a který přitom je zároveň jen a jen „pouhou zábavou“, jsem se už ani příliš nesnažil sítě rozporů a protimluvů rozplétat. Z mého původního záměru porovnávat, jak funguje propaganda v hávu romantické komedie, tedy dnes ve východoasijském regionu (a zejména v sousední Jižní Koreji) velmi populárního žánru, díky neuvěřitelnému úvodnímu producentskému pamfletu sešlo. Po celou dobu jsem jen fascinovaně hleděl na prkenný snímek (intenzivně využívající typicky barvitého a lesklého vzhledu asijských romancí, který se báječně hodí k vykreslení země, kde se mají všichni skvěle) – jde samozřejmě po všech stránkách o propagandu jako řemen –, a uvažoval jsem nad drzostí evropských producentů.

Ženská emancipace v podání filmu vypadá tak, že hrdinka neustále drobně lže a podvádí, ale protože je žena a protože u nás v Koreji jsme na sebe všichni hodní, tak se tomu zasmějeme a jdeme jí na ruku. A není příliš potřeba rozebírat ani neustálé proslovy o pracující třídě či opakující se záběr na projíždějící tramvaj, z něhož neodbytně čiší podezření, že za potěmkinovskou fasádou mizanscény koleje končí. Je tu zkrátka všechno jako podle učebnice, od moudrého soudruha Kima Čong-ila, který radí dělníkům i artistům, přes ochrannou ruku strany až po iluzorní záběry hojnosti a neutuchajícího štěstí pracujícího lidu, který nejen že nadšeně rube či montuje, ale ještě se u toho s chutí pustí do akrobatického tréninku. Snad jen s tím rozdílem, že oproti československým propagandistickým perlám je tu vše – od hereckých výkonů po dramaturgii – ještě notně prkennější.

bf9ff3bda70675642548f8d7f53
Ženská emancipace v podání filmu vypadá tak, že hrdinka neustále drobně lže a podvádí

Okouzlující údernická romance

Když jsem si po zhlédnutí pročítal zahraniční recenze v respektovaných periodikách jako Variety, napadlo mě, že asi máme díky dlouholeté zkušenosti s podobnou rétorikou poněkud jinak zkalibrovaná měřítka. Publikum torontského festivalu i zahraniční recenzenti totiž viděli okouzlující romantický příběh, který je sice propagandou, jenže vše je přeci natolik průhledné, že je to všem, včetně Korejců, jasné, tak kde je vlastně problém? A navíc je to „taková zábava“. Že to může být zábava, je koneckonců pochopitelné: zahraniční publikum nemá zkušenost s „kvalitnějšími“ východoevropskými kousky, nad nimiž se u nás dodnes bavíme s podivuhodnou směsicí nostalgie, masochismu a (mnohdy nevědomého) aplikování postupů campového čtení.

Ale tak čistý a bezelstný příklad, jak ochotně v dnešní „době bez ideologií“ konzumujeme současnou ideologickou polívku, uvařenou z peněz a zábavy, by jeden jen těžko pohledal. Tvůrci nám ani nemusí s pozoruhodnou absencí logického uvažování cpát do hlav, že „dílo fikce, které chce jen pobavit, přece nemůže být propaganda“ – je nám to jedno a ochotně se bavíme, co to dá. Většinou se mluví o tom, jak je dnes propaganda mnohem nenápadnější a o to nebezpečnější. Tady je vidět, že nám ji klidně mohou vmést do tváře, a přesto máme ochotně, ba až slastně zavřené oči. Lebedíme si ve výsměchu očividné a jalové socialistické propagandě, a přitom spolu s popcornem přežvykujeme také její mladší a vitálnější sestřičku.

A glosa prominentní kritičky Mirky Spáčilové potvrzuje, že obětí této ideologie, která umí hravě zpeněžit cokoli, není zdaleka jen západní publikum bez zkušeností s reálným socialismem. Protože když v textu někoho, kdo si podobná díla i dobu nepochybně živě pamatuje, čteme, že tento snímek „symbolizuje ono zvláštní kouzlo přehlídek typu Febiofest“, že díky této koprodukci „západ získal autentický příběh z uzavřené říše“, a v němž je obsažen „nádech spiklenectví, svobodomyslnosti a průlomu“, nezbývá nám než si do zblbnutí opakovat mantru: „Nezapomeňte, že humor je OK!“

I když, pravda, určitá porce spiklenectví v tomto podniku bezpochyby obsažena bude. A možná že je i průlomový. Rozhodně však nikoli jako emancipační a autentické dílo.

 

Autor je filmový publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image