Uzeniny jsou čím dál kostelečtější, o denním tisku nemluvě. Přesčasy jsou přitom stále delší a složenky mastnější. Ať děláme, co děláme, lahvového piva nedocílíme. Zatímco generace nezaměstnaných dětí žužlá písmenkový vývar úvodníků, lační skřítci už polykají dělové koule. To je pak každá útěcha dobrá, každý terč černý.
Nechápu, jak někdo může ještě dnes nadávat na Židy, když jsou po ruce Rusové. Nikdo nám v minulém století tak neublížil, máločím si můžeme být tolik jisti a budou si tím jisté i naše děti a vnoučata a jejich pravnoučata, budou-li vůbec jaká. Pro orientaci v dnešním složitém světě je totiž každá jistota dobrá. A za nadávání Rusákům vás z práce dneska nikdo nevyhodí. Ostatně nebýt Rusáků, kteří vysávali naši zlatou českou ruční ekonomiku, mohli jsme mít euro už nejpozději od čtyřicátých let. Takto na dvourychlostní Evropu doplácíme ještě dnes – ptejte se politických geografů. Ale my to těm barbarským hordám vrátíme i s úroky. Přišel den!
„Putinští kozáci už se těší, až budou moci bičovat i naše dívky, hrdé nositelky minisukní. Zakážou jim interrupce a chlapcům seberou hulení, které interrupce způsobuje. Bude to konec západního stylu života v naší roklince.“
Především je třeba za žádnou cenu neustoupit ani o píď z plné podpory rozhodnutí Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 19. února 1954, které zmocnilo prvního tajemníka KSSS Nikitu Sergejeviče Chruščova, aby s okamžitou platností předal poloostrov Krym darem soudruhům v ukrajinské SSR. To je tlustá červená čára, kterou žádný revizionismus nevybělí a putinský kozák nepřekročí.
A vy zase bijete homosexuály
Nechápu, jak si někdo může myslet, že světové společenství reprezentované všeobecně uznávanými autoritami by se dalo do spolku s nějakými fašisty. Vždyť za Chruščovovým rozhodnutím se sjednotila nejširší intelektuální a morální ekumena: od Lubomíra Zaorálka (v souznění s velkou částí Moderní západní levice) přes Karla Schwarzenberga („Putine, k noze“) a Dmytro Jaroše (Pravý sektor) až po Štefana Füleho (komisař Evropské unie) s Victorií „Do píči s EU“ Nulandovou. To je nepochybně ještě tolerantnější názorové rozpětí, než kterým se kdysi pyšnila Charta 77. Škoda, že se toho nedožil Zdeněk Mlynář.
Nechápu ani, jak můžou agenti ruského nacionalismu zkoušet argumentovat mezinárodním právem. Jak dlouho budou pořád dokola omílat těch několik jasně zdůvodněných, opodstatněných výjimek, kdy pár set tisíc lidí zemřelo bez posvěcení OSN? Jak dlouho se budou tito byrokratičtí formalisté ohánět Jugoslávií, Irákem, Palestinou, Kosovem a znovu Jugoslávií, Pákistánem, Libyí a Sýrií a bůhvíčím ještě? Každá výjimka potvrzuje pravidlo, a pravidla státní suverenity a územní nedotknutelnosti se od devadesátých let takto potvrdila už tolikrát, že opravdu nechápu, jak o nich někdo může pochybovat. A když už jsme u těch práv a vedlejších škod (collateral damage) při jejich vymáhání, Rusové jsou poslední, kdo by měl něco říkat. Každý přece ví, a nikdy se to neomrzí, že tam u nich zase bijí homosexuály.
Lstivost a imperiální rozpínavost v hokeji
Nechápu, jak si někdo může třeba myslet, že onen soubor východních zločinů proti civilizaci je jen nějaká shoda náhod. Nenechme se zmást: Oněgin byl sice Rusák, ale Putin je jím ještě dnes. Nejen političtí geografové, ale i obyčejní sovětští lidé přeškolení na liberály mohou snést celá plata důkazů o bytostném fašismu ruské duše. Je zakořeněn jestli ne geneticky, tak jistě v národní povaze utvářené staletým samoděržavím (přerušeným krátkou dobou jelcinovského rozkvětu, kdy se ruská ekonomika schopností uživit obyvatelstvo málem přiblížila době, kdy země čelila německé vyhlazovací válce). Tento vrozený mužický fašismus nenapodobitelně vykreslili a ztělesňují Dostojevskij, Tolstoj, Čechov, samozřejmě Solženicyn – a Alexandr Ovečkin, když našemu Jágrovi rozštípal plexisklo. Nikagda nězabuděm! V hokeji se lstivost a imperiální rozpínavost zračí stejně názorně jako v záludně tlustých svazcích ruských klasiků. Ani celý kurník bytostných českých vlastenců-Západoevropanů by nesnesl tolik důkazního materiálu.
Nechápu, jak si někdo může myslet, že je čas na nějaké přemýšlení. V dějinných chvílích padají masky, a to se jednomu uleví a jinému přitíží. Jsou situace, kdy je nutné hájit hodnoty Civilizace, Demokracie a Lidských práv, a neptat se. Třeba za cenu nemalých obětí, někdy i proti sobě samotným. Zatímco Rusko lstivě předstíralo rozklad a porážku ve studené válce, rozpínalo se zatím plíživě až k základnám NATO. V Pobaltí, Rumunsku nebo v památném Uljanovsku na Volze je Severoatlantická aliance již v podstatě na dostřel východních hord. Neptej se, člověče, komu zvoní pátý článek.
Rubem ostré války je kulturní boj. Kozáci už se těší, až budou moci bičovat i naše dívky, hrdé nositelky minisukní. Zakážou jim interrupce a chlapcům seberou hulení, které interrupce způsobuje. Bude to konec západního stylu života v naší roklince. Už se nebudeme moci ani symbolicky podílet na civilizačních hodnotách, jako jsou waterboarding na předpis MUDr. Jocha nebo zaručené lidské právo svobodně chcípnout mrazem. A nejspíš se pak nepřipojíme ani k další integraci Civilizace. Jenže kam bez českých zkušeností přijde důsledné potírání samozvaných a nikým nevolených křiklounů, kteří blokují fiskální opatření rytmicky vzcházející z demokratických rozhodovacích procesů Evropské centrální banky? Co by bez Prahy byl Řím, Madrid, Athény? To chceme dopustit? To jistě nechceme.
Jsou zde samozřejmě tací, kdo nepochopili a národně civilizační úsilí budou sabotovat. Pátá kolona pseudohumanistů bude chtít šířit mor pacifismu do českých řad. Budou číst jiná než demokraticky osvědčená, kremluprostá média. Budou odolávat metanolové slepotě. Budou schválně pít ruskou vodku. Budou mít smůlu. Neprojdou.
Co nejde seškrtat, musí se uzbrojit
Nechápu, jak si někdo může myslet, že bychom to nevyhráli. Nejenže z Ruska nezbude ani spálená země, jak uvedla něžná Julija Tymošenková, když nám na to Mezinárodní měnový fond půjčí (což už dodávám já). Také velký český národ se konečně jednou provždy vypořádá s pátou kolonou malých českých lidí – i kdybychom měli jako na Ukrajině vypálit komunistům stranické sekretariáty. A kdyby se jim to snad nelíbilo, dostanou přes hubu přímo v parlamentě. Ukrajinští vlastenci se s bolševiky nemazlí jako my. Ještě se do Kyjeva budeme jezdit učit! Vy víte co.
Rozhodně však nepoužijeme a nedovolíme použít chemické zbraně. Doněck není Gaza nebo Fallúdža. A Mendělejevova tabulka prvků je stejně součástí kremelské propagandy. Ostatně kdyby Putin brutálně a lstivě bez jediného výstřelu neokupoval Krym a nedestabilizoval celou zemi, jistě by se někde na osvobozené Ukrajině časem našly i Saddámovy zbraně hromadného ničení. Nebo by se aspoň zjevil fantom pojízdných laboratoří na výrobu biologických látek.
Musíme nenávidět Rusy jako takové, musíme se vzepnout k velkému citovému výkonu. A potom si nadšeně odhlasujeme další, ještě drsnější ořezání sociálních výdajů. Je třeba zavřít víc nemocnic, pečovatelských domů a škol, abychom mohli začít konečně zase pořádně zbrojit. Tentokrát ovšem ne ve vlastních zbrojovkách a ve své měně, ale abychom financovali průmysl Západu. Co nepůjde seškrtat a uškrtat, musí se uzbrojit. Mnoho důchodců – brancova smrt. Ono se to oživení samo neudělá a zděděný historický mindrák našich fotrů se zadarmo taky neodčiní.
Nechápu, jak si někdo vůbec může ještě něco myslet. Když obraz nepřítele je jasně dán.
Autor byl řádně odveden a pro případ nasazení se hlásí jako rukojmí.