Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Příliš mnoho péče o druhé

„Jednu věc nechápu: proč lidé nejsou v ulicích a nebouří se?“ Tu a tam zaslechnu podobnou otázku od bohatých nebo mocných lidí. Skrývá se v ní určitá nedůvěra. „Vždyť já sám,“ zaznívá v podtextu, „vždycky, když někdo ohrožuje moje daňové výhody, hned křičím: Pomoc, vražda! A pokud by někdo ohrozil můj přístup k jídlu nebo přístřeší, jsem si […]

„Jednu věc nechápu: proč lidé nejsou v ulicích a nebouří se?“ Tu a tam zaslechnu podobnou otázku od bohatých nebo mocných lidí. Skrývá se v ní určitá nedůvěra. „Vždyť já sám,“ zaznívá v podtextu, „vždycky, když někdo ohrožuje moje daňové výhody, hned křičím: Pomoc, vražda! A pokud by někdo ohrozil můj přístup k jídlu nebo přístřeší, jsem si setsakramentsky jistý, že bych šel vypálit banky anebo vzal útokem parlament. Co se jen s těmi obyčejnými lidmi stalo?“

„Proč všichni přijali logiků škrtů a úsporných opatření? Protože se na solidaritu začalo pohlížet jako na pohromu.“

Dobrá otázka. Člověk by řekl, že když vláda způsobí utrpení těm nejbezbrannějším a dokonce ani neoživí ekonomiku, riskuje politickou sebevraždu. Místo toho ale všichni přijali logiku škrtů a úsporných opatření. Jak to? Proč s politiky, kteří slibují další trápení, vůbec souhlasí (ponecháme-li stranou, že je podporují) obyčejní pracující?

Starost chudých o bohaté

Myslím si, že nám zčásti napoví nedůvěra, kterou jsem zmínil na začátku. Pracující mohou být méně puntičkářští, co se týče vlastnictví nebo zákonů než jejich „nadřízení“, jenže jsou také méně posedlí sami sebou. Více pečují o své přátele, rodiny a komunity. Jsou prostě od základu ohleduplnější. Do značné míry to odráží obecné sociologické pravidlo. Feministky už dlouho upozorňují na to, že ti, kdo jsou na spodních příčkách jakéhokoli nerovného společenského uspořádání, se zajímají, a tudíž i starají, o ty nahoře mnohem více nežli ti nahoře o ně. Ženy obvykle vědí více o mužích než muži o ženách, stejně jako černoši vědí více o běloších, zaměstnanci o zaměstnavatelích a chudí o bohatých.

A jelikož jsou obyčejní lidé empatičtí tvorové, vědění je motivuje k soucitu s druhými. Bohatí a mocní si oproti tomu mohou dovolit zůstat lhostejní a bezcitní. Potvrzují to ostatně  mnohé psychologické studie z poslední doby. Ti, kteří se narodili v rodinách náležejících k pracujícím vrstvám, si vždy vedou lépe v testech odhadování pocitů druhých než potomci bohatých tříd. Svým způsobem to není překvapivé. Vždyť „být mocný“ znamená hlavně nestarat se příliš o to, co lidé kolem vás cítí nebo co si myslí. Na to si mocní najímají jiné. A koho za tímto účelem zaměstnávají? Inu, hlavně děti obyčejných pracujících.

V této souvislosti se mi zdá, že jsme až moc posedlí představou tovární práce (anebo bych měl spíše říct její romantizací?) jako vzorem pro „skutečnou práci“. Jako bychom zapomněli na to, z čeho lidská práce skutečně sestává. Dokonce i v dobách Karla Marxe nebo Charlese Dickense žilo v dělnických čtvrtích mnohem více služek, čističů bot, popelářů, kuchařů, zdravotních sester, drožkářů, učitelů, prostitutek a pouličních prodavačů než zaměstnanců uhelných dolů, textilek nebo sléváren. Tím spíše to platí dnes. To, co považujeme za ženskou práci – například péči a zájem o potřeby druhých, vysvětlování, ujišťování a předvídání toho, co chce nebo co si myslí šéf, nehledě na péči o zvířata, rostliny, stroje nebo jiné předměty – to všechno tvoří mnohem větší podíl lidské práce než zatloukání, řezání nebo sklízení.

A nejde jen o to, že větší část obyčejných pracujících tvoří ženy – ostatně větší část lidstva obecně tvoří ženy. Především máme zkreslený pohled o tom, co dělají muži. Stávkující zaměstnanci metra tak nedávno museli vysvětlovat rozhořčeným cestujícím, že „štíplístci“ netráví většinu času štípáním lístků, ale vysvětlováním, napravováním problémů, hledáním ztracených dětí a péčí o staré cestující anebo lidi, kterým je špatně nebo jsou zmatení.

Pracující třídy jsou odjakživa v prvé řadě „třídami pečujícími“, jakkoli zřídkakdy dojdou uznání
Pracující třídy jsou odjakživa v prvé řadě „třídami pečujícími“, jakkoli zřídkakdy dojdou uznání

Šetrnost nebo solidarita?

Když se nad tím zamyslíme, neběží v životě právě o toto? Většina práce, kterou děláme, sestává ze vzájemné péče. A právě na ní se podílejí zejména pracující třídy, které jsou odjakživa v prvé řadě „třídami pečujícími“, jakkoli zřídkakdy dojdou uznání ve veřejném prostoru, kde probíhá nepřetržitá démonizace chudých těmi, kdo mají z jejich péče užitek.

Jako dítě z rodiny obyčejných pracujících mohu dosvědčit, že jsme byli přesně na tohle hrdí. Neustále jsme slyšeli, že práce je ctností sama o sobě (formuje náš charakter a tak podobně), jenže nikdo tomu ve skutečnosti nevěřil. Většina z nás cítila, že práci je lepší se vyhnout, pokud nepřináší užitek druhým. Ale na práci, která tato kritéria splňovala, ať už se jednalo o budování mostů nebo vylévání nočníků, mohl být každý pyšný. A ještě jedna věc v nás probouzela hrdost: byli jsme lidé, kteří se starají jeden o druhého. Právě tím jsme se lišili od bohatých, kteří se – jak většina z nás pochopila – sotva donutí k tomu, aby se věnovali svým vlastním dětem.

Existuje tedy pádný důvod, proč je hlavní buržoazní ctností šetrnost a proč je základní ctností zaměstnanců solidarita. Přesto je dnes právě tohle rozvržení přítěží obyčejných lidí. Byly doby, kdy péče o společnost mohla znamenat boj za pracující třídy. V těch časech se hovořilo o „sociálním pokroku“. Dnes místo toho vidíme výsledky nepřetržité války proti samotné myšlence třídně založené politiky nebo společenství pracujících. To ponechalo zaměstnancům jen málo možností, jak zmíněnou péči projevit – s výjimkou jejího nasměrování k nějakému uměle vytvořenému abstraktu, jako jsou „naši vnuci“ nebo „národ“.

Výsledkem je, že se všechno převrátilo ve svůj opak. Dlouhodobá politická manipulace nakonec proměnila smysl pro solidaritu v pohromu. Soucit a péče byly proti nám použity jako zbraň. A tak tomu bude i nadále, dokud levice, která údajně hájí zájmy pracujících, nezačne vážně a strategicky uvažovat o tom, z čeho většina práce sestává a co je na ní podle těch, kteří ji vykonávají, ctnostného.

 

Autor je profesor antropologie na London School of Economics.

 

Z anglického originálu Caring Too Much: That’s the Curse of the Working Classes publikovaného deníkem The Guardian přeložil Jaroslav Fiala.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image