Plynárenský průmysl se nás snaží přesvědčit, že k tomu, abychom porazili Vladimira Putina, je třeba zaplavit evropský trh zemním plynem vytěženým pomocí hydraulického štěpení neboli frakování. V záchvatu antiruské hysterie byly v obou komorách amerického Kongresu nedávno projednávány dva zákony, které se pokouší urychlit vývoz zkapalnělého zemního plynu – pod záminkou osvobození Evropy od závislosti na Putinových fosilních palivech. Zároveň tím má být posílena americká bezpečnost.
Podle Coryho Gardnera, republikánského kongresmana, který návrh zákona představil v dolní komoře, „bránit se této legislativě znamená odmítnout vyslyšet volání o pomoc od našich přátel a spojenců“. To je zřejmě pravda, zvlášť když jejich přátelé a spojenci pracují pro Chevron a Shell a jde jim hlavně o to, jak si i nadále zajistit zisky navzdory ústupu tradiční těžby ropy a plynu.
K tomu, aby tento trik zafungoval, je nutné, aby nikdo moc nezkoumal detaily. Například fakt, že velká část tohoto plynu se pravděpodobně do Evropy ani nedostane – podle návrhů zákona se potenciálním zákazníkem může stát kterýkoliv členský stát Světové obchodní organizace.
„Skutečnost, že se plynárenský průmysl zaštiťuje krizí na Ukrajině a „energetickou bezpečností“, aby rozšířil svůj světový odbyt, je nutné vnímat jako příklad stále přetrvávajícího oportunismu.“
Ale jsou tu další drobnosti. Plynárenský průmysl již několik let přesvědčuje Američany o tom, že je jejich povinností pomoci své zemi dosáhnout „energetické nezávislosti“ a smířit se s tím, že frakování ohrožuje půdu, vodu a vzduch. Jenže deklarovaný cíl se najednou nenápadně změnil, náhle se mluví o „energetické bezpečnosti“, což evidentně znamená prodej příležitostných nadbytků frakovaného plynu na světovém trhu a povede to k energetické závislosti jiných zemí.
Nejdůležitější věcí, které rovněž není záhodno si příliš všímat, je skutečnost, že budování infrastruktury nutné k tomu, aby k vývozu plynu v takovém měřítku mohlo vůbec dojít, vyžaduje mnoho let vyjednávání o povoleních a posléze výstavby – jeden jediný terminál, kde se provádí zkapalnění zemního plynu, může vyjít až na sedm miliard dolarů, musí být napojen na obrovskou síť vzájemně propojeného potrubí a kompresorů a vyžaduje vlastní elektrárnu, která mu dodá dostatek energie, aby bylo možné extrémním chlazením plyn zkapalnit. V době, kdy budou tyto obrovské průmyslové projekty v provozu, mohou být už z Německa a Ruska oddaní přátelé. Pak už si jen málokdo vzpomene, že právě krymská krize byla záminkou, jež posloužila plynárenskému průmyslu, aby uskutečnil své dávné sny o vývozu, a to bez ohledu na důsledky pro konkrétní komunity, jichž se přímo dotýká, či planetu, která se pomalu začíná vařit.
Není čas debatovat
Taktiku využívání krizí pro soukromý zisk nazývám šokovou doktrínou a nezdá se mi, že by jakkoliv ztrácela na síle. Všichni víme, jak funguje: během krize, ať už skutečné nebo uměle vytvořené, prosazují naše elity pod rouškou nouzových opatření nepopulární kroky, které většinu lidí poškozují. Jistě, mnozí proti tomu protestují – od odborníků na klima, varujících před silně oteplujícími vlastnostmi metanu, po lokální společenství, která odmítají, aby se na jejich milovaném pobřeží stavěly nebezpečné exportní přístavy. Ale kdo má čas debatovat? Jde přece o nouzovou situaci! Nejdřív schvalme zákony a až pak o nich přemýšlejme.
Řada průmyslových odvětví tento trik skvěle ovládá, ale nikdo nedokáže tak dobře zneužít paniku a nerozum, převládající v dobách krize, jako to umí plynárenský průmysl.
Během posledních čtyř let využila lobby tohoto odvětví ekonomickou krizi, aby vysvětlila zemím, jako je Řecko, že cesta z dluhů a beznaděje vede přes vrtání v jejich krásném a choulostivém moři. Využívala při tom podobné argumenty, jaké uvádí k ospravedlnění frakování v Severní Americe a Spojeném království.
Dnešní krize odehrávající se na Ukrajině je skvělou příležitostí k prolomení rozumných limitů vývozu zemního plynu a prosazení kontroverzní dohody s Evropou o volném obchodu. A dohoda to není ledasjaká: přinese posílení korporátních, volnětržních ekonomik a růst znečišťování atmosféry a globálního oteplování – to vše ve jménu nutné reakce na energetickou krizi, která je do značné míry uměle vyvolaná.
Nebezpečný metan
Stojí za to si při tom všem připomenout ironii všech ironií: krize, kterou plynárenský průmysl využívá jako jednu ze svých nejpřesvědčivějších vějiček, představuje samotná změna klimatu.
Jako by nezáleželo na tom, že jediným řešením krize klimatu, s nímž tento průmysl přišel, je dramatické rozšíření těžby s využitím frakování, které do naší atmosféry uvolňuje obrovské množství metanu, jež klima narušuje. Metan je jeden z nejsilnějších skleníkových plynů, a pokud jde o globální oteplování, je čtyřiatřicetkrát účinnější než oxid uhličitý, alespoň podle posledních odhadů Mezivládního panelu pro změny klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change). Intenzivní působení tohoto plynu přitom trvá přes sto let, až časem jeho síla slábne.
Robert Howarth, biochemik z Cornellovy univerzity a jeden ze světových předních odborníků na metanové emise, tvrdí, že je důležité zkoumat dopad metanu v horizontu příštích patnácti až dvaceti let. V tomto časovém rozmezí podle něho metan způsobí osmdesátkrát až stošedesátkrát větší oteplení než oxid uhličitý.
Měli bychom vědět, že nikdo nestaví infrastrukturu za miliardy dolarů, aniž by ji neplánoval používat minimálně čtyřicet let. Jinak řečeno: reagujeme na krizi, kterou způsobuje naše oteplující se planeta, tím, že stavíme síť velice silných atmosférických pecí. Zbláznili jsme se?
Ve skutečnosti ani nevíme, kolik metanu kvůli vrtům a frakování a celé infrastruktuře, jež s tím souvisí, do atmosféry vysíláme. Plynárenský průmysl nás sice hlasitě přesvědčuje o tom, že vypouští do vzduchu méně oxidu uhličitého než uhelný průmysl, nikdy však neměřil své celkové metanové úniky, spojené s celým procesem těžby, zpracování a distribuce. V roce 1981 přišli jeho představitelé vychytrale s tím, že zemní plyn je „mostem“ k budoucnosti čisté energie. To bylo před třiatřiceti lety – a dodnes stále není vzdálený druhý břeh v dohledu.
Přechod na obnovitelné zdroje
V roce 1988, kdy klimatolog James Hansen ve svém historickém proslovu varoval Kongres před naléhavým problémem globálního oteplování, začala Americká plynová asociace otevřeně mluvit o svém projektu jako odpovědi na skleníkový efekt. Neztrácela čas a chtěla sebe samu prodat jako řešení globální krize, kterou částečně způsobila.
Skutečnost, že se tento průmysl zaštiťuje krizí na Ukrajině a „energetickou bezpečností“, aby rozšířil svůj světový odbyt, je nutné vnímat jako příklad stále přetrvávajícího oportunismu. Jenže dnes už řada z nás dobře ví, v čem spočívá skutečná energetická bezpečnost. Díky práci předních výzkumníků, například Marca Jacobsona a jeho stanfordského týmu, víme, že počínaje rokem 2030 lze pohánět celý svět výhradně pomocí obnovitelných zdrojů. A díky posledním znepokojivým zprávám Mezivládního panelu pro změny klimatu si také uvědomujeme, že se jedná o existenciální nutnost.
Infrastruktura, jíž je potřeba rychle vybudovat, nespočívá v obrovských průmyslových projektech, které nás odsoudí na další desítky let k ještě větší závislosti na nebezpečných fosilních palivech. Ano, během transformačního období jsou tyto pohonné hmoty nezbytné, ale k tomu jich máme stále dost. Nepotřebujeme špinavé těžební metody, jako jsou dehtové písky a frakování.
Je na Evropanech, aby své sny o nezávislosti na ruském plynu vtělili do požadavku na urychlený přechod na obnovitelné zdroje. Takový přechod, k němuž jsou evropské země vázány Kjótským protokolem, může být snadno sabotován, pokud bude světový trh zaplaven levnými fosilními palivy získanými frakováním z amerického podzemí. Sdružení Američané proti Frakování (Americans Against Fracking), bojující proti urychlení vývozů zkapalnělého zemního plynu, úzce spolupracuje se svými evropskými protějšky, aby tomu zabránilo.
Ten nejpalčivější energetický problém se ale týká hrozby katastrofického oteplování. A my si nemůžeme dovolit ztrácet čas posledním marketingovým trikem plynárenského průmyslu, který pouze zneužívá aktuální krizi.
Autorka je novinářka a aktivistka.
Z anglického originálu Why US Fracking Companies Are Licking Their Lips over Ukraine, publikovaného deníkem The Guardian, přeložila Tereza Stejskalová.