Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Středověk v českém popu neskončil

Sága českých hudebních cen pokračovala i minulý týden a už jich pomalu začíná být víc než profesionálních muzikantů v zemi. Vyhlašování vítězů Žebříku a nominací na Anděly by mi normálně samozřejmě nestály za komentář, kdybych mezi vyhlášenými objevy roku v obou anketách nenarazil na jednu zvláštní věc. Kategorie má z principu upozorňovat na nová jména, […]

Sága českých hudebních cen pokračovala i minulý týden a už jich pomalu začíná být víc než profesionálních muzikantů v zemi. Vyhlašování vítězů Žebříku a nominací na Anděly by mi normálně samozřejmě nestály za komentář, kdybych mezi vyhlášenými objevy roku v obou anketách nenarazil na jednu zvláštní věc. Kategorie má z principu upozorňovat na nová jména, tady ale figurují příjmení, která všichni velmi dobře známe z minulosti domácího popu: (Adam) Mišík a (Lenka alias Lenny) Filipová. Nějaká náhoda? Vůbec ne, spíše trend, který v českém středním proudu vesele bují už několik let – nové rodinné generace celebrit nahrazují ty předchozí a přitom se vlastně vůbec nic nemění.

„Děti slavných jsou samozřejmě součástí celebritní kultury úplně všude, málokde to však automaticky postačuje k úspěšné hudební kariéře, jako je tomu u nás.“

Máme tu Lucii Vondráčkovou, která čím dál víc splývá se svou slavnou tetou Helenou, Nightwork v čele s Františkem Soukupem dělají stejný popový prefabrikát jako jeho slavní rodiče Soukup a Osvaldová, „existenciální“ spisovatelka a hudebnice Natálie Kocábová pomalu nahrazuje ve veřejném prostoru svého otce, profesionálního rebela Michaela, a umělohmotná rocková svéhlavička Marta Jandová si v umění mediálního oportunismu v ničem nezadá se svým otcem Petrem. A pak tu jsou Josef Vágner (syn normalizačního titána Karla) nebo Marcel Zmožek, který už dokonce vypadá jako jeho otec Jiří v době, kdy si stěžoval, že už mu není třicet let. Nezapomínejme také na televizní stálice Davida Krause, Ondřeje Brzobohatého nebo Terezu Černochovou, která mimochodem svoji kariéru odstartovala v někdejším all-star týmu slavných dětí Black Milk.

380487-original1-zbkcg
Nové rodinné generace celebrit nahrazují ty předchozí a přitom se vlastně vůbec nic nemění

Dědicové mainstreamové nudy

Říká se, že talent je dědičný, což ale výskyt potomků slavných v současném českém popu nijak blíže nevysvětluje. Umělecké geny totiž – přiznejme si to – v domácím středním proudu nikdy nebyly tím podstatným. Tenhle bizarní svět hvězdiček bez hmatatelné hudební kariéry nestojí na písničkách nebo deskách, ale na omezeném vkusu mediálních dramaturgů, síle bulváru a na vlivných vazbách rodinných klanů. Mnohem zásadnější než originalita nebo výpověď je schopnost hudebníků zapadnout do úzce definovaného rámce středního proudu, který neuráží posluchače mainstreamových stanic nebo televizních estrád, a nenarušit poklidné plynutí konzumentské pohody něčím neočekávaným. A popové hvězdičky, které vypadají či dokonce zní jako jejich rodiče, jsou ideálním materiálem. Je originál už příliš opotřebovaný? Nebo snad umřel? Stačí ho nahradit mladší kopií a jede se dál.

Aplikování genetického inženýrství v kultuře naráží na jeden velký problém – výsledný klon není nikdy úplně věrný originálu. Adam Mišík má možná špetku šarmu svého otce, ale jinak působí hlavně jako náctiletý idol vyrobený podle šablony lamače dívčích srdcí. (Je mu taky teprve šestnáct, a tak má ještě pár let na to, aby natočil Kuře v hodinkách). Lenny Filipová po své matce zdědila bezprostřednost a může se pochlubit neobvyklým soulovým chrčákem, nicméně má blíže k supermarketové verzi Amy Winehouse. A navíc zpívá anglicky. Žádná náhoda, že jak Mišík, tak Filipová zastupují velké nahrávací společnosti – obě kopie slavných rodičů jsou produkty skvěle přizpůsobené trhu: zachovávají si něco z výchozího kódu, jinak ale naplňují potřeby svých chlebodárců.

Neříkám, že být dítětem celebrity je nějaký med, očekávání jsou velká a manévrovací prostor zatraceně malý. Možná i proto se ve světě jen velmi výjimečně stane, že potomek naváže na kariéru svých rodičů. Děti slavných jsou samozřejmě součástí celebritní kultury úplně všude, málokde to však automaticky postačuje k úspěšné hudební kariéře, jako je tomu u nás. Zatímco ve středověku se dědily společenské role, v naší současnosti se stejně předává pozice celebrity. Potvrzuje se tak bezčasí, v němž domácí střední proud dlouhodobě žije. Neodráží se v něm hudební ani obecné dějiny a změna je to poslední, s čím chce být konzument konfrontován.

 

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image