Jak vypadá věda v podání Ústavu pro studium totalitních režimů? Překvapivě až příliš připomíná tu z doby, již ÚSTR studuje – a to nejen ideologickými tirádami odborně nekompetentních, ale politicky zasloužilých pracovníků. Nechybí ani udání historika, který přichází s inovativní interpretací faktů. Nevěříte, že je něco takového v dnešní době možné? Stačí zalistovat posledními dvěma čísly časopisu Securitas Imperii, odborného recenzovaného periodika, které ústav vydává.
Občanská povinnost
Mysleli jste si, že se v odborných časopisech setkáte se stále stejnými a vcelku nudnými žánry – statěmi, recenzemi, diskusními příspěvky, případně esejemi? Redakce Securitas Imperii se rozhodla svůj časopis oživit a zařadila zbrusu nový, výživný a napínavý formát: udání. Jeho sepsání se ujal sám šéfredaktor Jan Cholínský a vyšlo v posledním čísle. Udání, které autor v mírně odlišné podobě zároveň vydal na stránkách Konzervativních listů, se formálně tváří jako recenze na přednášku historika Michala Pullmanna. O recenzi se ovšem nejedná, osmnáctistránkový text je splněním občanské povinnosti: „Nezbytnost odmítnout tyto na akademické půdě prezentované teze je současně příležitostí připomenout letošní výročí čtvrtstoletí od pádu komunismu ve střední Evropě (…) Rovněž je třeba poukázat na ‚nekompatibilitu‘ přednášky se Zákonem č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a oprávněnému odporu proti němu, ale i na § 405 Trestního zákoníku č. 40/2009 Sb,“ píše hned v úvodu své poněkud klopotné stati šéfredaktor časopisu. V jejím závěru pak přímo hřímá a povolává k práci orgány činné v trestním řízení: „Jaký může být z hlediska platného práva rozdíl mezi ‚revizionismem‘ zpochybňujícím nacistické zločiny a ‚revizionismem‘ zpochybňujícím zločiny komunistické? Na to by měly v konkrétních případech odpovědět nezávislé soudy a věcí by se měl patrně zabývat také ústavní soud, vždyť trestní právo v této věci hovoří zcela jasně: ‚Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta‘ (Trestní zákoník č. 40/2009 Sb., § 405).“
„Někdy se do role popíračů obsadí sami stoupenci etablovaných postojů, kteří nepřipustí jejich kritiku a hodlají už dopředu uzamknout možnost ‚revize‘ své pravdy policejními prostředky.“
Můžeme vést debatu, zda pod tento paragraf spadá poslankyně Marta Semelová se svým tvrzením, že Milada Horáková se přeci „přiznala“, když přitom popírá fakt, že toto přiznání bylo vynucené. Stejně tak se můžeme přít, zda není porušením tohoto paragrafu obhajování, ba oslavování ukrajinských banderovců a opomíjení faktu, že zmasakrovali zhruba padesát tisíc polských civilistů – tato malá obdoba osvětimské lži je oblíbená u mnoha českých publicistů. Můžeme také diskutovat, zda tento skutek do trestního zákoníku vůbec patří, zda se má historická pravda hlídat paragrafem – existence takového zákona může být přinejmenším výrazem nesebevědomí společnosti. Jisté přitom je, že i kdyby popírání zločinů nebylo trestáno ze zákona, představovalo by zásadní intelektuální defekt.
Pokud ovšem Cholínský tvrdí, že Pullmannova přednáška je popíráním zločinů, dokazuje tím pouze dvě věci: jednak, že nepochopil onu přednášku, a za druhé, že nepochopil ani paragraf, jímž se ohání. Tvrzení, že si normalizační režim získal jistou míru akceptace ve většinové společnosti, totiž není žádným popřením „zločinů proti lidskosti“ a nemůže jím být ani v nejbujnější antikomunistické fantazii. Ostatně i antikomunisté – ba právě oni – by si měli klást otázku, proč v československé normalizační společnosti zůstalo vyjadřování politického nesouhlasu vcelku okrajovou záležitostí. Proč u nás neexistovala ani vzdálená obdoba desetimilionové polské Solidarity? Cholínský píše: „Faktem je, že normalizaci a s ní spojený režim většina společnosti odmítala a při první příležitosti je odklidila na smetiště dějin.“ Možná by si česká společnost – a spolu s ní její historici a ideologové – měla položit otázku, proč ona „první příležitost“ přišla pro údajnou „odmítající většinu“ až více než týden po pádu Berlínské zdi.
Lehce bizarní tón získá článek v okamžiku, kdy v něm zčistajasna a bez zjevného argumentačního účelu začne autor na prostoru dvou stran citovat texty žatecké undergroundové skupiny Orchestr Bissext. Nejde ani tak o to, že hlášky typu „Policie získá brzy převahu, když obuškem tříská hlavu nehlavu“ bez hudby jaksi nevyzní (a jiné, vtipnější a nadčasovější texty téže kapely jako třeba „Neonanuj špinavejma rukama/ radši si pomoz špachtlí a sirkama“ autor necituje). Otázka spíše zní, proč si na doklad nesouhlasu většinové společnosti musí autor vybrat zcela okrajovou hudební skupinu? Copak mu nedochází, že tím ve skutečnosti dává Pullmannově argumentaci za pravdu?
Revizionisté a popírači
Jiný badatel z ÚSTR, který se může pochlubit nemalými zásluhami o český underground, totiž František „Čuňas“ Stárek, dělá Cholínskému ozvěnu, když píše na svém blogu o ruské invazi na Krym: „Snad jen pro ty mladé lidi, kteří si svůj postoj teprve formují, by takováto praktická lekce mohla do jisté míry vyvážit masáž, kterou je častují akademickými tituly ověnčení popírači totality a vychvalovači normalizace. Jsem z toho někdy až zděšen, kolik prostoru ke kurvení mladé generace dostávají na vysokých školách a jak se jim to do jisté míry taky daří. No, holt ‚nejsme jako oni‘.“ Citovaní „popírači totality“ záměrně znějí jako popírači holocaustu. Autoři, kteří kritizují teorii totalitarismu jako nefunkční a nevhodné vysvětlení, případně upozorňují, že definici totalitního režimu Československo splňovalo, pokud vůbec, pak nanejvýš v letech 1948 až 1956, se snadno a rychle mohou ocitnout ve stejné škatulce s Klubem přátel ploché zeměkoule, podle něhož neexistovaly žádné plynové komory a nedošlo k masové vraždě milionů Židů. Je to sprosté, je to podpásové – ale na někoho to zřejmě funguje.
Komunismus (přijmeme-li sporné použití tohoto slova jako označení pro režimy, v nichž vládla komunistická strana) a nacismus mají řadu odlišností. I kdybychom ale pro účely této diskuse přijali ekvivalenci, kterou se antikomunisté snaží prosadit, stále je třeba odlišit „popírače“ a „revizionistu“. Pullmann není Robert Faurisson ani David Duke – nepopírá žádná fakta. Když už bychom jej měli k někomu v historické debatě o nacismu přirovnat, byl by spíše Ernstem Noltem dějin českého komunismu, i když tato paralela dost kulhá (Pullmann o předmětu svého studia neřekl ani zlomek necitlivých poznámek, které o nacistické diktatuře a jejích obětech trousil Nolte). Nolte byl pro svou revizi dějin nacismu (která spočívala třeba právě v důrazu na podobnosti mezi nacismem a stalinismem, což bylo v dobovém Německu kontroverzní) často a přesvědčivě kritizován, šéfredaktory německých odborných časopisů by ale stěží napadlo volat na něj orgány činné v trestním řízení. Čeští antikomunisté Pullmanna přesvědčivě kritizovat neumějí, a tak jim nezbývá než strašit paragrafy. Smutné je, že neumějí ani to.
Revizionismus znamená znovu promýšlet převládající výklady. Postoje různých revizionistů dráždí a jsou nepříjemné, protože zpochybňují obrazy světa, v nichž jsme se již zabydleli. Jsou to ale právě znepokojivá slova a rušivé obrazy revizionistů, co posouvá poznání dopředu. Popírači naopak odmítají fakta, která jsou jejich obrazu světa nepříjemná. Někdy jde o okrajové pomatence, kteří mohou být nebezpeční nanejvýš jako dodavatelé myšlenkové potravy pro násilnická hnutí. Jindy se ale do role popíračů obsadí sami stoupenci etablovaných postojů, kteří nepřipustí jejich kritiku a hodlají už dopředu uzamknout možnost „revize“ své pravdy policejními prostředky.
Zlo a věda
Redakce časopisu svou publikací článku obsahujícího udání na odlišný názor kolegy demonstruje, že neví vůbec nic o odborné debatě coby nutném předpokladu rozvoje vědy. Vlastně se ale není čemu divit. Lekci z toho, jak se podle ÚSTR dělá věda, dal časopis svým čtenářům už ve svém minulém čísle. Veterán undergroundu Petr Placák se tam v textu nadepsaném „studie“ rozhodl doložit, že československý režim v letech 1948 až 1989 byl „fašistický stát“. Oblíbenou a frekventovanou paralelu mezi fašismem a komunismem vzal autor doslovně, jako návod k analýze. Vůbec přitom nepochopil smysl odborných pojmů, které mají být pomůckami pro poznávání a především rozlišování jednotlivých jevů, a nikoli nástrojem jejich morálního hodnocení a odsouzení převedením na společného jmenovatele. Jako kdyby neplatilo, že odborné pojmy mají pomoci skutečnost poznávat, a jejich funkcí by bylo skutečnost trestat.
Debata o srovnání komunismu a fašismu je rozsáhlá, Placák ji ale ve svém článku příliš nepřibližuje. Těžko může, když všechny odkazy v jeho textu jsou v češtině nebo ve slovenštině. Hlubší znalost odborného kontextu by pro něj stejně neměla smysl: má totiž jasno dopředu. Komunismus a fašismus jsou sestrami, protože mají v zásadě shodnou podstatu – a touto podstatou je zlo. A že se univerzalistické zdroje komunistické ideologie liší od nacistického partikularismu? I na to má Placák odpověď, byť formulovanou jako otázku: „Není… komunistický univerzalizmus nakonec horší než partikularismus nacistický, který sám sobě dopředu přiřkl omezení? Není univerzální zlo horší než omezené zlo?“ Lze snad jen dodat, že Placák má velmi zvláštní představu o „omezení“, pokud je pro něj „omezeným zlem“ režim, který rozpoutal totální válku na dvou frontách a rozhodl se zplynovat celé národy.
Nejvýmluvnější z celého pojednání je následující pasáž: „Při posuzování fašismu (nacismu a komunismu) děláme stále stejnou ‚postmarxistickou‘ chybu – abychom je dokázali klasifikovat, musíme je nejdříve narazit na ekonomické či sociální kopyto, vztáhnout je k sociální či ekonomické ‚základně‘. Ve skutečnosti ovšem nepopisujeme nacismus či komunismus, ale jen svůj vlastní obraz na hladině rybníka a strach z toho, že by mohlo něco existovat bez ohledu na ‚naši‘ ekonomii, sociologii, politologii a historiografii.“ A dále: „To by ovšem bylo pro sociální vědy natolik znepokojující (a delegitimizující), že o něčem podobném odmítají byť jen uvažovat. Leží problém zla ve společnosti, v systému, v člověku? Do jaké míry je to problém politologický nebo snad antropologický? Nejsou v tom sociální vědy nemohoucí od doby, co ztratily kontakt s teologií a její dvoutisíciletou zkušeností diskuse nad povahou zla ve společnosti? Není to tak, že se společenské vědy snaží řešit něco, na co jednoduše se svými omezenými obzory nestačí?“
Připomeňme si, že nečteme rozevlátou esej někde v Revolver Revue, ale text, který se snaží být odbornou studií v recenzovaném časopise. Základem takové studie by ovšem měla být korektní argumentace, nikoli paušální soudy nad celými vědními obory, jež autor evidentně příliš nezná. Chce nás ÚSTR vrátit do dob „buržoazní“ kybernetiky či sociologie, s tím rozdílem, že místo „buržoazní“ se bude říkat „neznabožská“? Pravdu nemá Placák ani tam, kde říká domnělé truismy – když hovoří o „ztrátě kontaktu“ mezi teologií a společenskými vědami. Jedním z klasických autorů v politologii je americký teolog Reinhold Niebuhr. A jakkoli to tak nevypadá, křesťanský přístup ke zlu vcelku výrazně ovlivnil řadu autorů, úvah a konceptů ve společenských vědách. Je to ovšem jiný pohled na zlo než Placákův manicheismus.
Křesťanství neříká, že zlo můžeme externalizovat na konkrétní jedince, hnutí nebo „říši“, hlásá naopak, že zlo, stejně jako dobro, je možností každého člověka. To, jak se s touto možností vyrovná, posoudí až Bůh – entita, která je nelidská, a na základě kritérií, jež dost možná nejsou lidem ani srozumitelná. Bůh totiž není teolog a už vůbec to není Petr Placák.
Když kritizuje vědu, vlamuje se postundergroundový horlitel do otevřených dveří. Opravdová věda se pozná i podle sebekritičnosti a nezastíraného vědomí, že nedokáže zodpovědět nejzákladnější otázky – na to opravdu nemusíme číst Securitas Imperii, stačí otevřít Maxe Webera. Otázky po dobru a zlu si v poslední instanci musí zodpovědět každý sám, protože každý sám je za ně také zodpovědný, před sebou a případně před Bohem, je-li věřící. Věda nám snad může pomoci zpřítomněním toho, jak si tyto otázky kladli jiní lidé, jaké vlivy na ně přitom působily a působí, popisem kontextu, v němž si tyto otázky pokládají. Je to málo?
Dodejme ještě, že druhá část stati, v níž měl autor aplikovat svoji teorii fašismu na československé dějiny let 1948 až 1989, měla vyjít v následujícím čísle časopisu. Čtenáři, kteří si kvůli tomu poslední číslo Securitas Imperii koupili, však museli být zklamáni: po dokončení Placákovy stati (či aspoň po nějakém vysvětlení redakce, kam se podělo) ani vidu, ani slechu. Místo toho si mohli přečíst udání…
Zasloužilí soudruzi
Antikomunisté rádi přemýšlejí v historických paralelách – věnujme jim tedy na závěr jednu. Zasloužilí bojovníci proti minulému útlaku se nedokážou smířit s tím, že revoluce byla příliš měkká a vliv na mladou generaci mají stoupenci revizionistických názorů, které jim připadají jako výsměch jejich zkušenosti a také jako ohrožení režimu, za nějž bojovali a v jehož základní hodnoty věří… Kde jsme tohle už viděli?
Historikové z ÚSTR až příliš připomínají nostalgické stalinisty z šedesátých let. Obě skupiny mají v osobní paměti silné, formativní a úctyhodné zkušenosti. V prvním případě to je underground za minulého režimu – a jeho inspirativní, živá a bojovná kultura rozvíjená tváří v tvář normalizační policejní perzekuci. Ve druhém případě to byl odboj proti nacistům – ale koneckonců i zápasy s prvorepublikovou policií (s desítkami mrtvých na rozehnaných demonstracích), případně kontakt s inspirativní, živou a bojovnou kulturou meziválečné avantgardy. Živá zkušenost a často také schopnost obstát v tvrdých zkouškách se mohou pamětníkům snadno jevit jako záruka pravdy a správného morálního postoje. Jakýkoli pokus podívat se na tuto zkušenost jinýma očima (včetně nezaujatosti, která může být ctností historika i neúctou k pamětníkovi) je dráždí a vyvolává podezření. Za tohle jsme bojovali? Neměli jsme být v čase revoluce tvrdší? Vždyť dorůstá nová generace, kterou kazí z kateder „revizionisté“ (i to slovo je shodou okolností dnes stejné jako v šedesátých letech)…
Příklad „zasloužilých soudruhů“ z let šedesátých dobře ukazuje, že vlastní silná zkušenost nestačí. To, že někdo obstál v podmínkách odboje a nacistických koncentráků, nebyla žádná záruka, že obstojí v podmínkách zdánlivě mnohem snazších – například v podmínkách postupné korupce mocí či pozicemi. Zkušenost silného, „frontového“ zážitku může být zavádějící – může být také zdrojem vlastní neotevřenosti (to podstatné jsem přece prožil, co mi ještě můžete říct nového?), anebo dokonce náchylnosti ke korupci (já přece tehdy obstál, morálně vzato mám vystaráno). Neustále stvrzovaná spjatost s formativním zážitkem může také zastírat, že se mu jeho nositelé dávno odcizili. U statečných antifašistů, z nichž se stali servilní či zapšklí stalinisté, to vidíme celkem jasně. Není to celkem jasně vidět i u androšů, kteří se v osmdesátých letech posmívali konformitě většinové společnosti, a dnes se stali hlasateli ideologie, podle níž lze většinu této společnosti zařadit mezi uvědomělé odpůrce režimu – kteří jen svůj odpor jaksi neprojevovali?
Když člověk vidí staré androše v roli „zasloužilých soudruhů“, snadno to svádí i ke shazování jejich undergroundového mládí – podobně, jako minulý režim mnohým lidem znechutil vyprávění o hrdinství partyzánů a odbojářů. Taková reakce je možná pochopitelná, ale zbytečná. Vychází totiž z představy, že člověk má nějakou neměnnou podstatu. Ač si něco takového mohou myslet vědečtí komunisté i vědečtí antikomunisté, pravdě blíž bude spíš charakteristika, kterou formuloval komunista Antonio Gramsci, ale mohla by klidně pocházet i od leckterého křesťana: „Člověk je proces, a to proces svých vlastních činů.“
Autor je politolog a novinář.