Alternativy začínají u stolu s jídlem a končí sociálními změnami. Série víkendových gastronomických článků je založena na myšlence, že jídlo není pouze jednou z nejdůležitějších lidských potřeb, ale také politickým nástrojem.
Produkce i samotná konzumace potravin bývala prakticky ve všech kulturách a u všech etnických skupin spojena s něčím, co bychom mohli nazvat mýtem. Ztráta tohoto mýtu, nebo lépe řečeno symbolického rámce, který určuje náš vztah k potravinám, představuje v mnoha ohledech ztrátu nás samotných.
Výroba již v prehistorických dobách fungovala v systému, který bychom dnes neváhali nazvat průmyslovým. Na mnoha místech dnešní Evropy byly nalezeny důlní šachty, sloužící kdysi k těžbě pazourku. Zajišťovaly je zřejmě stovky organizovaných a specializovaných pracovníků. Stejně tak dnes už víme o sofistikovaných zemědělských systémech starých středo- a jihoamerických kultur, díky nimž bylo možné uživit až tisíc lidí na čtvereční kilometr a které se svou efektivitou dají měřit se současností.
„To, co nyní potřebujeme, je nový mýtus, který by však byl zbaven romantismu a melancholické touhy po ‚starém a dobrém‘.“
Co však tyto dávné doby zásadně odlišuje od té naší, je již zmiňovaný mytický rámec. Fungoval jako záklopka: svým způsobem omezoval produkci a nedovoloval excesy, jakých jsme dnes svědky. Různé tradiční autority, ať už šlo o náčelníky, kněží či speciální dohlížitelské sbory, tento rámec určovaly a zajišťovaly jeho dodržování. Měly moc rozhodovat o začátku a konci lovu, rybaření či sběru divokých plodin. Lidé věřili, že proviní-li se nadměrným sběrem, lovem nebo výrobou, stihne je trest, lhostejno, zda od přírodních mocností nebo lidských autorit. Přirozeně to přispívalo k umírněnosti a obezřetnému chování. Mohli bychom říct, že tehdejší lidé žili v souladu s ekosystémem. Alespoň k takovým závěrům došel antropolog Claude-Lévi Strauss.
Z čeho ale pramenil onen soulad? S největší pravděpodobností byl důsledkem velké úcty a pokory vůči tomu, co si tito lidé nedokázali vysvětlit. Obřady spojené s vracením části potravin (nalovených či vypěstovaných) Zemi byl důležitým společenským rituálem. Obřady však neměly pouze symbolický charakter, ale i čistě praktický. Díky nim se hnojila půda a ekosystém byl tak udržován v chodu. Nadnárodním korporacím se podařilo tento odvěký mytický rámec zrušit, nebo lépe řečeno jej nahradit mýtem jiným – tržní společností založenou na maximalizaci zisku a minimalizaci ztrát.
Ideologie plýtvání
Rozmach západní civilizace je do podstatné míry založen na ztrátě úcty a pokory k „nadpřirozenému“ a Zemi. Respekt jsme si naopak začali vynucovat sami drancováním a vykořisťováním kultur, které byly a dodnes jsou často vnímány jako podřadnější a zaostalejší. Jak se však ukazuje, je to právě naše „vyspělá“ západní civilizace, kdo je svým způsobem zaostalejší. I přes obrovský technologický vývoj jsme ztratili kolektivní citlivost dávných civilizací, jíž si stále uchovalo několik málo v ústraní žijících společenství, které jsme ještě nestihli naší kulturou zdecimovat. Naše expanzivní aktivity s sebou nesly zmar a rozklad, což dokazuje například paralela mezi zaváděním zemědělství v Africe evropskými kolonizátory a rozmachem malárie. Mnohá etnika po celém světě jsme vymýtili nebo nakazili různými nemocemi – někdy dokonce, aniž bychom se s nimi osobně setkali. Postupné vytěsnění respektu k tomu, co nás přesahuje, se ukazuje jako zhoubné. Nakonec skutečně přichází trest od oněch nijak fiktivních přírodních sil.
Také dnes máme své šamany, náčelníky a dohlížitelské sbory. Sami sebe dosadili do role tvůrců hodnot a my je v jejich počínání usilovně podporujeme. Díky technologickému a vědeckému pokroku jsme možná ztratili strach z nadpřirozeného (důsledně jsme ho rozebrali a znovu složili na Fordově montážní lince,) ale i my potřebujeme autority. Počínání těch současných už ale není ochranářské: nehrozí nám tresty za extrémní plýtvání, nenabádají k umírněnosti. Mýtem dneška je přesný opak. Ideologie plýtvání je v současnosti stejně zakořeněna jako kdysi obavy plynoucí z nevyužití celého uloveného zvířete.
To, co dnes zažívá naše civilizace – ničivé změny klimatu, bezprecedentní nárůst chronických nemocí a vážných zdravotních problémů –, velice úzce souvisí právě se ztrátou úcty k nadpřirozenému. Odcizili jsme se jí ve prospěch jiného mytického rámce, usilovně a dlouho vytvářeného – industrializace potravinářství a zemědělství.
K velkému zlomu došlo s počátkem druhé světové války. Byly plně rozvinuty systémy konvenční produkce velkých měřítek. Drobní farmáři byli pomocí různých nařízení nuceni vyrábět čím dál více jídla, zatímco lidskou pracovní sílu nahrazovaly stroje. Podpůrné zemědělské programy byly postupně institucionalizovány a farmáři se stávali čím dál závislejší na vládě. Odtud byl už jen krok k závislosti na velkých potravinových korporacích, z nichž se stali velcí hráči. Dnes bychom našli zástupce těchto firem na různých postech ve vládě nebo v soudnictví. Ovlivňují legislativu, která reguluje výrobu potravin. Jsou z nich naši noví náčelníci.
Nový mýtus
Ačkoli už nežijeme v globálním válečném konfliktu, k lokální produkci a distribuci kvalitních potravin jsme se nevrátili. Stále jsme krmeni tím, co bylo původně navrženo pro armádu, kupujeme a konzumujeme produkty, jako bychom žili ve výjimečném stavu. Nezáleží nám příliš na tom, co jíme, jaký to má na nás dopad, jakou to má chuť ani kdo a kde to vyrobil. Akceptovat mír přitom znamená i nastolit autenticitu a soběstačnost.
To, co nyní potřebujeme, je nový mýtus, který by však byl zbaven romantismu a melancholické touhy po „starém a dobrém“. Prošli jsme dlouhým vývojem, který nutně nemusel být vždy pozitivní, a iracionální strach z nadpřirozeného nám už z mnoha důvodů není vlastní. Jak se však ukazuje, s vaničkou jsme vylili i dítě. Je tedy třeba znovu začít prosazovat hodnoty péče a ochrany jedince a společnosti. K této péči neodmyslitelně patří i stravování se potravinami vytvořenými metodami, které opět začlení širokou společnost, ne pouze několik málo industrializovaných podniků schovanými za vysokými zdmi. A není potřeba se vztahovat k přírodním silám, ničíme se totiž – ať už válkami či jídlem – především sami navzájem.
Autor je umělec a gastronomický aktivista.