V Praze i v jiných českých městech od pondělí 19. 5. do neděle 25. 5. probíhá v rámci Světového týdne respektu k porodu již 9. ročník festivalu o porodu, těhotenství a rodičovství. Po celou dobu festivalu, který je primárně určen stávajícím a budoucím rodičům, zdravotníkům a dulám, ale i žákům a studentům, se lze v prostorách pražského kina Perštýn zúčastnit nejrůznějších přednášek, workshopů, promítání filmů, navštívit výstavu nebo zakoupit různé, s tématem související zboží.
„Ač existují alternativní cesty, poslušně jíme prášky, které nám lékaři předepisují, a dodržujeme doporučované postupy.“
Přestože akce probíhá pod záštitou hlavního města Prahy, informace o jejím konání na veřejnost pronikla jen v omezeném rozsahu. Většina mainstreamových médií o akci mlčí. Téma letošního festivalu je věru „kontroverzní“ – je jím totiž „porod jako posilňující zkušenost“. Na akci se tak můžete dozvědět o spoustě „nebezpečných“ věcí, které „přímo ohrožují“ farmaceutický průmysl a naše patriarchální zdravotnictví. V programu jsou zahrnuta témata jako užívání homeopatik či nebezpečí hormonální antikoncepce a očkování. Co hůř, festival by mohl vést k větší emancipaci českých žen. Mohou se na něm informovat kupříkladu o tom, že v zahraničí bývají domácí porody, v Česku tak démonizované, zcela běžné. Lze se dokonce poučit, jak bez chemie prožít bezbolestný porod, či jak se i přes některé diagnózy vyhnout císařskému řezu. V ohrožení tak jsou firmy vyrábějící epidurál nebo ty porodnice, které si větším podílem císařských řezů usnadňují práci a zvyšují nemocniční výdělky (věděli jste, že za císařský řez, který je šmahem hotov, dostane nemocnice od pojišťovny cca šedesát tisíc korun, zatímco za přirozený porod, který trvá až několikanásobně déle, jen asi šest tisíc?).
Skutečnost, že se na festivalu vše točí kolem toho, jak lidský příchod na svět učinit pokud možno co nejpřirozenějším, zdravým a harmonickým pro ženu i dítě, se tudíž z mainstreamového pohledu jeví docela subverzivně.
Jenom žádné experimenty, prosím
Co je to vlastně ten přirozený a posilňující porod? Pro někoho možná osobní zážitek či zbožné či dosud nenaplněné přání. Jiní ho zase považují za oxymóron, nereálnou utopii nebo šílenost vymyšlenou militantními bioženami – takzvanými lesanami a hipízačkami. Ať je poměr příznivců a odpůrců jakýkoliv, konání tohoto festivalu je známkou toho, že se i v Česku věci týkající se lidského zrození snad začínají pomalu měnit k lepšímu. Navzdory přetrvávající skepsi a české oblibě zesměšňovat všechno, co nezapadá do zajetých kolejí racionální technokratické a materialisticky orientované společnosti, se tak opět alespoň o kousek přibližujeme vyspělým zemím, kde se ženy emancipovaly už dávno a zrození je považováno za výsostnou záležitost matky a dítěte, nikoliv rigidního systému.
Jak nás tedy porod může posílit? Takzvaní realisté si nanejvýš vybaví staré pořekadlo: Co tě nezabije, to tě posílí. Porod je přece synonymem vrcholného utrpení. „To byl teda porod!“ říkáme, když přežijeme něco hrůzostrašného. Je však každý porod skutečně tak strašný a nesnesitelný? Vždyť jiní savci rodí většinou v klidu a bez větších bolestí, často potmě, o samotě, bez cizí pomoci. Proč by právě lidem byl souzen tak bolestný příchod na svět? Co když jsme si jej takovým učinili my sami, svými „civilizovanými“ postupy, kulturou, nebo dokonce ve svých vlastních hlavách? Kdo z nás přesně rozumí tomu, co se s reprodukujícím se tělem děje? Často se naše znalosti omezují na látku ze sexuální výchovy a povrchní zkušeností s výměnou pohlavních buněk.
Přiznám se, že donedávna jsem o tématech, jako jsou těhotenství či porodnictví, také mnoho nevěděla. Sice jsem na přírodovědecké fakultě absolvovala předměty jako genetika, molekulární a evoluční biologie, ba dokonce lidskou fyziologii a anatomii. Těhotné ženy jsem ale dlouho brala jen jako bytosti s velkými břichy, kterým je potřeba v MHD uvolnit místo k sezení, a o českém porodnictví jsem věděla nanejvýš to, že údajně patří k nejlepším na světě. Statistky nás přece krmí informacemi o vyspělosti naší zdravotní péče a nízké úmrtnosti českých novorozenců. Ignorantkou jsem přestala být až ve chvíli, kdy otěhotněly mé blízké kamarádky, a úplně nové obzory mi naskytlo mé vlastní těhotenství. Konečně jsem odhalila pravdu o českém porodnictví a o diktátorském režimu, který v něm panuje.
Rodit v Česku je porod
V Česku si často stěžujeme na pozůstatky totalitního režimu. Víme, že je jimi prostoupená politika a že jich spousta přežívá i v našich hlavách. Nejinak je tomu s českým zdravotnictvím. Je skvělé, že je u nás zdravotní péče poměrně vysoké kvality dostupná širokým masám. Horší je už to, jak jí slepě důvěřujeme a plně se jí poddáváme. Ač existují alternativní cesty, poslušně jíme prášky, které nám lékaři předepisují, a dodržujeme doporučované postupy. Neprotestujeme, když k nám lékaři z pozice své profesní převahy přistupují jako k nesvéprávným hlupáčkům, kteří přežívají jen díky jejich pomoci.
Pozůstatkem minulého režimu je i to, že v Česku nelze plnohodnotně využívat služeb porodních asistentek, tzv. porodních bab. Toto tradiční „řemeslo“ bylo bývalým režimem vymýceno a porodnictví se tak na dlouhá léta stalo výlučně doménou lékařů v nemocnicích. Smířili jsme se s tím stejně rychle jako s invazí supermarketů na český trh s potravinami. Tak jako si člověk nakupující v supermarketu neumí vypěstovat ani mrkev, uvěřili jsme tomu, že dítě nelze porodit bez doktora. Podobně jako na anonymní pokladní v supermarketu jsme si zvykly i na anonymní a neosobní přístup porodníků. Nešokuje nás, že rodičkám bývají podsouvány různé drogy, od umrtvujícího epidurálu až po syntetický oxytocin, který vyvolává nepřirozené kontrakce. Nakonec i mrkev ze supermarketu je plná chemie a zatím jsme neumřeli, že? Samostatnou kapitolou je pak rutinní nastřihávání poševní hráze, které lze ospravedlnit leda tak u matky přikurtované pásy k lůžku a zdrogované natolik, že necítí vlastní dělohu ani dítě v ní.
Omezována bývá i svobodná volba polohy a porodního tempa. Radí snad někdo zvířatům, v jaké pozici mají rodit a jak rychle? Zvířata jednají pudově a v přítomnosti opláštěných a obrýlených „expertů“ by většinou přirozeně ani neporodila. Lidským matkám mnohá porodnická zařízení „vymoženost“ jednat pudově a v klidu systémově upírají. Porod probíhá v prudce osvětlených místnostech páchnoucích dezinfekcí, pod dohledem cizích osob, které přikazují, kdy tlačit a jak dýchat. Ty samé cizí osoby se pak zmocňují novorozence a předčasně přetínají ještě tepající pupeční šňůru – pouto, které dítě před pár vteřinami činilo neoddělitelnou součástí těla matky. To, že separace dítěte od matky bezprostředně po porodu narušuje přirozenou schopnost laktace (ačkoliv jinak český stát kojení plně podporuje, a to dokonce tak důmyslně, že například odmítá regulovat cenu umělého mléka) nebo přirozené odloučení placenty od stěny děložní, lékaře moc nezajímá. Důležitější je další čárka do statistiky a jednička s hvězdičkou za dodržování zastaralých doporučení České gynekologické a porodnické společnosti.
Z porodnic si tak české rodičky nezřídka odnáší balíček hrůzných vzpomínek, o kterých s oblibou rády říkají, že byly vykoupeny radostí z miminka. Jenže co když prostě jen nevíme, že můžeme žádat víc? Že domácí porody nejsou tak nebezpečné, jak se říká, jsou-li správně integrovány do veřejného zdravotního systému? Že v Česku už dávno mohly existovat porodní domy, ve kterých lze rodit s vlastní porodní asistentkou? Co když netušíme, jak moc je úspěch či neúspěch porodu psychosomatickou záležitostí? Právě o těchto i dalších tématech informuje festival Respekt k porodu. Jít na něj neznamená stát se sektářkou nebo radikálkou. Dokonce ani nemusíte být žena. Festival je pro všechny, kteří si váží sami sebe, mají otevřenou mysl a neuzavírají se před novými informacemi.
Porod je přírodní, fyziologický proces, jehož součástí by měl být respekt k lidské důstojnosti a duši ženy a dítěte. Sama jsem ráda, že jsem se o tyto záležitosti začala zajímat včas a díky tomu mám možnost se důkladně připravit na to, co mě teprve čeká. Naštěstí v Česku stoupá počet porodnic, které přirozený porod respektují. Jen je škoda, že se většinou nenachází ve velkých městech. Až bude možné z veřejného zdravotního pojištění hradit také péči porodní asistentky, kterou si samy vybereme, pak to bude ještě lepší. Jednou se tak třeba opravdu dostaneme na úroveň postmaterialistických společností, kde lidská práva mají svou váhu.
Autorka je sociální geografka.