Pokud vám dosud připadalo, že naše země v porovnání se Švýcarskem nebo Švédskem příliš nevzkvétá, neúprosná statistika z produkce Echo24.cz vás jistě potěší a snad vás i odradí od cesty do zmíněných zemí. Čekala by tam na vás bída, riziko chudoby a sociálního vyloučení.
„Zlámalová nám na příkladu několika dat vysvětlila, že nespokojení lidé by si měli prostě přečíst objektivní čísla, být rádi, že jsou rádi, a nehodnotit svůj život na základě subjektivních pocitů. Nutno však podotknout, že ona data je třeba číst v jedinečné interpretaci citované analytičky.“
Občanská demokratická strana nesdílí na Facebooku články, které by se zabývaly současnou ekonomickou a sociální situací v Česku, často. Administrátoři profilu ODS dobře tuší, že není čím se chlubit, a tak se omezují na informování svých fanoušků o odvážných varováních profesora Petra Fialy před nebezpečím diktatury prokurátorů. Data z Eurostatu interpretovaná analytičkou Lenkou Zlámalovou jim však padla do noty: „Frustrovaný pesimista si často neuvědomí, jak se má dobře, a kazí si život ve svých zlobách a úzkostech. V tomto stavu se poslední měsíce ničí česká společnost. Nechali jsme si vnutit obraz protunelovaného Palerma, rozkradené země, kde je celá elita zralá na zavření, že už nás pomalu za takové začínají za hranicemi považovat.“ K radostné zprávě je přiložen graf údajně ukazující Česko jako jednu ze zemí Evropské unie, kde jsou lidé nejméně ohroženi chudobou (hned po Holandsku). Německo vedle nás působí jako země, která se má v prevenci chudoby ještě hodně co učit (pochopitelně od nás).
Polovina Česka pod německým prahem chudoby
Je sice zábavné, že se ODS odvolává na sociální jistoty, a ne na výsledky volného trhu, ale podívejme se raději na to, jak analytička Zlámalová pracuje s daty. Nejmenovaní zlomyslníci nám prý vnutili negativistickou optiku, jinak bychom totiž všichni jasně viděli, že si můžeme ke stavu naší země gratulovat. Navíc, nebýt toho zlovolného „vnuceného obrazu“, ODS by nejspíš dál úspěšně vládla. Zlámalová nám na příkladu několika dat vysvětlila, že nespokojení lidé by si měli prostě přečíst objektivní čísla, být rádi, že jsou rádi, a nehodnotit svůj život na základě subjektivních pocitů. Nutno však podotknout, že ona data je třeba číst v jedinečné interpretaci citované analytičky. Jinak výsledky už tak radostné nejsou.
Srovnávací metoda Eurostatu chudobu měří relativně vzhledem k mediánovému příjmu v každé zemi a zahrnuje i nerelativní faktory jako možnost koupit si kvalitní jídlo, zaplatit nájem nebo zajistit vzdělání pro děti. O tom, že by se po pětadvaceti letech lidé v České republice mohli mít stejně jako třeba v Německu, se už ve svobodných médiích ani nepřemýšlí. Průměrná mzda je v Německu tři a půl tisíce eur, u nás to zdaleka není ani třetina. Mediánový příjem na osobu (tedy i na děti) je v Německu přes patnáct set eur. Šedesát procent německého mediánového příjmu – tedy částka, pod kterou se stáváte pro Eurostat „chudými“ – je tak něco přes 950 eur, což je pořád o 330 eur víc než český příjmový medián, jehož šedesát procent teprve představuje hranici chudoby u nás. Pokud zahrneme to, že životní náklady jsou v Německu pořád o třetinu vyšší, což fakticky ubírá Němcům třetinu jejich příjmu, dostává se německý chudý svými příjmy na úroveň českého mediánu. Jinak řečeno, celá polovina populace u nás v reálné kupní síle žije pod německým prahem chudoby.
Svorně ve společné chudobě
Výzkum, který na první pohled vypadá pro Česko tak slibně, se totiž spíše než životní úrovní ve skutečnosti zabývá sociální rovností mezi středními a nižšími třídami. Tedy: jsme si rovni v tom, co nemáme. Abychom byli přesní: v tom, co střední třída nemá. Titulek článku Lenky Zlámalové nicméně nakládá s výsledky výzkumu po svém – sice je polovina občanů Česka podle německých kategorií „chudá“, ale díky metodice statistiky, která vyhodnocuje poměry v každé zemi zvlášť, se nabízí možnost hrdě vlastenecky do titulku napsat, že: „Máme méně chudých než Němci a Švýcaři“. Je tak trochu škoda, že v Evropské unii není třeba Bělorusko, protože při výpočtu množství „chudých“ z šedesáti procent průměrného běloruského příjmu 180 dolarů, by se švédský sociální stát možná musel hodně červenat a běloruští pravicoví analytici by pak mohli slavit, že v Lukašenkově zemi je méně chudých než ve Švýcarsku.
Česko vychází z výzkumu dobře oproti srovnatelným zemím v regionu zejména díky relativně nízké nezaměstnanosti. Jenže vychloubat se – zejména ze strany ODS – není čím. Když Zlámalová píše o nízké české nezaměstnanosti, nedodává, že v Polsku nebo na Slovensku byla ještě kolem roku 2000 nezaměstnanost skoro dvacetiprocentní. Jejich strukturální nezaměstnanost je výrazně vyšší než ta naše (mimo jiné kvůli zaostalosti některých regionů ) a tento stav je těžké měnit. My se oproti tomu brodíme vysokou cyklickou nezaměstnaností, kterou jsme si do velké míry zavinili sami.
ODS nostalgická
Je určitě správné čas od času připomínat, že nežijeme v nejzkorumpovanější, nejchudší a vůbec nejhorší zemi světa. Většina z nás má co jíst, kde bydlet a radost z rodiny je k nezaplacení. Tvrzení o vnucovaném obrazu vytunelovaného Palerma a bezdůvodném pesimismu je ale ubohá výmluva. Čísla Eurostatu navíc nezahrnují zkušenost spousty lidí s exekutorskými mafiemi, s nedodržováním zákoníku práce a podobně. Sentiment občanských demokratů po devadesátých letech a obhajoba dob, kdy byla ODS klíčovou politickou silou, je především výsledkem očekávání, která sama tato strana nenaplnila. Porevoluční nadšení pro neoliberální reformy mělo svoji oporu v touze lidí co nejdříve dosáhnout západní životní úrovně a Václavu Klausovi se podařilo ztotožnit tuto touhu s kapitalismem bez přívlastků. ODS tak dostala historickou šanci se předvést. Jenže od Západu jsme (pomineme-li země tvrdě zasažené krizí jako Řecko nebo Španělsko), co se týče průměrné životní úrovně, stále daleko. Jen se na nás dotáhlo Polsko a Slovensko.
Kdyby se začala komunistická strana v roce 1991 ohánět nízkou mírou ohrožení chudobou, pravidelností masité stravy v jídelníčku a dostupného vzdělání, stalo by se (při podobné metodice výzkumu a podobné dezinterpretaci výsledků) tehdejší Československo možná nejlepší zemí Evropy a nezbylo by než se vrátit k vládě jedné strany. Nakonec, kdyby cizí agenti v osmdesátých letech neustále nenašeptávali poctivému československému lidu fráze o bídě v sovětském bloku a nevnucovali všem „negativní obraz“ vlastní země, mohli jsme směle pokračovat v dosavadním zdárném vývoji.
Autor je sociolog.