Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Migranti, psanci těchto voleb

V letošní kampani k eurovolbám se opakovaně mluvilo o imigraci, která prý ohrožuje evropský pracovní trh, zvyšuje kriminalitu a devalvuje kulturní hodnoty. K chóru politických podnikatelů se strachem z Úsvitu přímé demokracie a dalších obskurních či zavedených stran a hnutí se však tentokráte přidalo i několik tenorů z levicového tábora. Frekventovaný argument proti imigraci zní: […]

V letošní kampani k eurovolbám se opakovaně mluvilo o imigraci, která prý ohrožuje evropský pracovní trh, zvyšuje kriminalitu a devalvuje kulturní hodnoty. K chóru politických podnikatelů se strachem z Úsvitu přímé demokracie a dalších obskurních či zavedených stran a hnutí se však tentokráte přidalo i několik tenorů z levicového tábora.

Frekventovaný argument proti imigraci zní: levná pracovní síla z Afriky a Východu vytlačuje domorodé pracující. Argumentuje-li tak i levice – na kterou se v článku zaměříme a omezíme –, prozrazuje tím zvnitřnění principu stojícího v základech volnotržního kapitalismu. Dle něj je práce pouze volně obchodovatelným statkem na pracovním trhu, ne úctyhodnou lidskou činností. Za viníky poklesu reálných mezd a růstu nezaměstnanosti pak nejsou považovány elity, jež vedly v posledních třiceti letech intenzivní třídní boj shora, ale třeba přistěhovalci a levná pracovní síla – ti prý kazí ceny na trhu práce, čímž zhoršují postavení domorodců. Za takové kazisvěty může být v souladu s tímto principem označen víceméně kdokoli: mladý absolvent, jenž je nucen přijmout neplacenou stáž, aby získal do životopisu kýženou praxi, ale i starší zaměstnanec, který je ochotný pracovat na zkrácené úvazky, jen aby si udržel místo. Toto neoliberální hledisko se míjí s dnešními problémy a je v rozporu s celou historií i kulturou dělnických a obecně emancipačních hnutí. Předpokladem jejich politického a sociálního boje bylo totiž právě odmítnutí práce jako volně obchodovatelného statku.

„Levice musí opakovat prostou pravdu, že domorodý pracující či nezaměstnaný má blíže k pracujícímu či nezaměstnanému migrantovi než k domorodému kapitalistovi.“

Současně ovšem neplatí, že přistěhovalci jsou vždy ochotni brát práci za nižší ohodnocení než domorodci. V mnoha zemích, kde existuje rozvinutý model kolektivního vyjednávání, by to ani nebylo možné. Zaměstnavatelé však často zneužívají toho, že povolení k pobytu je vázané na výkon pracovní činnosti, což činí pracující migranty velice zranitelnými. Nadto restriktivní imigrační politiky vytvářejí živnou půdu pro bujení černého trhu s nelegálními migranty, jimž v případě odhalení hrozí deportace. Právní úpravy celé řady evropských zemí tak vytváří zaměstnance druhé kategorie, které je možné libovolně vydírat a zneužívat. V Česku za minulé vlády začaly přípravy nové cizinecké legislativy s cílem dále stěžovat život migrantům. Vše podle hesla: využít práci cizinců a pak je vypudit ze země.

migranti
Podle protiimigrační rétoriky levná pracovní síla z Afriky a Východu vytlačuje domorodé pracující

Kriminálníci a konzumenti

Političtí podnikatelé se strachem zpravidla rádi vyzdvihují nějaký odpudivý trestný čin, jenž má vyvolat u voličů solidaritu s „bílou“ obětí, po níž následuje zloba vůči „černým“ pachatelům a jejich etnické skupině. Trestné činy mají dokazovat jak neochotu migrantů k integraci, tak krach multikulturalismu. Migranti a další příslušníci menšin, kteří obývají předměstí a neprivilegované lokality, jsou automaticky chápáni jako viníci. V takovém ideologickém rozvrhu se zapomíná, že prakticky ve všech evropských zemích se výskyt násilných trestních činů nachází na historickém minimu. Daleko více násilností v důsledku výraznějších sociálních nerovností se dnes děje ve Spojených státech nebo v metropolitních předměstích Střední a Jižní Ameriky. Pojetí předměstí jako zón vysoké kriminality také často nepřímo legitimizuje silový přístup policie, přispívající k vytváření napětí, jež tu a tam vyústí do takzvaných riotů.

Bylo by nesmyslné zastírat, že v sociálně vyloučených lokalitách mohou být určité kriminální projevy skutečně koncentrovány. Nicméně podle protiimigrační ideologie je kriminalita vlastnost, která byla jejím nositelům – migrantům – souzena. Ve skutečnosti máme co dělat s konkrétními projevy chudoby, za níž spíše než obyvatelé předměstí či ghett nesou odpovědnost obyvatelé luxusních čtvrtí. Ke kriminálním činům přitom člověka nežene jen extrémní, ale také relativní chudoba; na to v souvislosti s londýnskými rioty z roku 2011 poukázal sociolog Zygmunt Bauman, jenž o tehdejších nepokojích psal z pozice kritika konzumerismu. „Míra, jakou dochází naplnění naše konzumentské uspokojení, je mírou naplnění našeho života,“ tvrdí Bauman a vyvozuje, že nemožnost nakupovat ve velkém znamená pro znevýhodněné konzumenty „tíseň, dusivé stigma nenaplněného života, což jim připomíná vlastní ubohost. Přičemž těmto lidem není upíráno pouze potěšení, oni jsou zbavování samotné lidské důstojnosti! Popírá se smysl jejich života. Humanita či jakýkoli jiný předpoklad pro to, aby si jedinec vážil sám sebe a těšil se vážnosti ostatních – i to je popíráno.“

Nelze také zapomínat, že některé fenomény kriminality jsou přímo živeny neoliberálním přístupem k trestnímu právu. Prohibiční přístup ke společenskému fenoménu drog, skutečnost, že trestnímu právu byla svěřena celá řada společenských problémů, jež by šlo řešit jinak, selhávání trestního a vězeňského systému v resocializaci odsouzených a hon na recidivisty – to všechno vytváří začarovaný kruh chudoby, kriminality a věznění. V ideologickém rozvrhu předměstí jako území, kde kriminalita jen vzkvétá, není místo pro desetitisíce a statisíce aktivistů a obyvatel, kteří jsou zapojeni do sítí horizontální solidarity a vzájemnosti, alternativní kulturní tvorby, sportovních spolků či politických a protestních hnutí, na něž jsou předměstí zvláště bohatá. Tyto aktivity zdola, které se většinou mohou spolehnout jen na ochotu a vůli zúčastněných, jsou prodchnuty hodnotami rovnosti, solidarity a eticko-konfesní plurality. Ukazují, že multikulturalismus není nějaký od reality odtržený koncept akademiků a aktivistů z nevládního sektoru, protože se v posledních desetiletích stal žitou zkušeností významné části nižších a středních vrstev, vytlačených na periferii z gentrifikovaných center metropolí.

Co jsou evropské hodnoty?

Političtí podnikatelé se strachem tvrdí, že přistěhovalci se nechtějí integrovat a přijmout evropské hodnoty. Příkladem této rétoriky a zároveň ukázkou protiimigrační demagogie je nedávný článek europoslance za KSČM Miloslava Ransdorfa Konec multikulturalismu, záchrana evropských hodnot. V článku míchá různé dojmy, pochybné analýzy a neopomene zmínit jedno ublížení na zdraví, jež má vzbudit u čtenáře pobouření. To vše proto, aby dokázal, že multikulturalismus je mrtvý a že přistěhovalci jsou v příkrém rozporu s evropskými hodnotami, které však, jak už bývá u protiimigračních bojovníků zvykem, nejsou v článku načrtnuty, natožpak vysvětleny. Čtenář jen s překvapením zjišťuje, že tyto blíže neurčené, jakoby zjevené evropské hodnoty sdílí komunistický europoslanec Ransdorf s německou křesťanskodemokratickou kancléřkou Angelou Merkelovou.

Zdá se, že slabší variantou téhož byly výroky lídra sociálnědemokratické kandidátky Jana Kellera v únorovém rozhovoru s Barborou Tachecí (MF Dnes, 5. 2. 2014). Keller sice o migraci mluví v zásadě jako sociolog a přinejmenším odmítá, aby se věc řešila tak, „že se kolem Evropy postaví ostnatý drát“. Přesto odpovídá na otázku, zda vnímá islám jako netolerantní náboženství, apriorně: „No to bych vůbec nepopíral, to je jasné.“ A dodává, že islámská migrace je z bezpečnostního hlediska neproblematičtější: jde prý o „větší riziko než nová VŘSR“. Vědomě či bezděky tím Keller přitakal české islamofobii, kterou podle nedávného průzkumu před eurovolbami trpí většina tuzemských voličů. Jako by Kellerova slova vyvěrala ze stejného podloží: z vyznavačství oněch bájných evropských hodnot, jež migranti místo toho, aby se jim podrobovali, údajně nerespektují a napadají.

Proč Ransdorf a další nevysvětlují, co ony evropské hodnoty vlastně jsou? Protože žádné takové hodnoty – jakožto soubor výlučných zásad a postupů, jež by se daly tesat do kamene a podle nichž by bylo možné rozhodnout, kdo může na území Evropy žít – nejsou. Jsou spíše vděčnou rétorickou figurou sloužící k vymezování vůči určité skupině obyvatelstva. Z toho plyne, že také myšlenka integrování menšin do většinové společnosti ve smyslu jejich asimilace, stojí na vodě: neměnné hodnoty, jimž se mají migranti přizpůsobovat, neexistují. Jak prakticky demonstrovala emancipační hnutí a teoreticky ukázal Antonio Gramsci, celospolečenské hodnoty jsou vždy polem konfliktu mezi různými aktéry a sociálními vrstvami a jejich podoba a intenzita sdílení je vždy výsledkem tohoto konfliktu, respektive výsledkem hegemonické práce. Tvrzení, že přistěhovalci musí přijmout evropské hodnoty, tudíž manifestuje vůli předem je vyloučit z debaty a konfliktu na základě jejich barvy pleti, původu či náboženství. Příkladem takového konfliktu jsou nedávné demonstrace proti otevření institutu manželství homosexuálním párům ve Francii: ve všech táborech zapojených do sporu ohledně významu rodiny se sešly osoby různého vyznání a zeměpisného původu a o žádném z nabízených pojetí se nedá jednoznačně říct, že by byla v souladu či v rozporu s evropskou tradicí; o toto pojetí se bojuje.

cizinecká-policie
Evropské hodnoty, jimž by se měli migranti přizpůsobovat, ve skutečnosti neexistují

Kritika multikulturalismu zleva

V obdobných společenských konfliktech je zcela zásadní, aby levice byla nositelkou univerzalismu, tedy hlásala společenskou rovnost, a nespokojovala se s papouškováním názorů konzervativních kancléřek a komentátorů. Mimochodem se zde skutečně nabízí prostor pro levicovou kritiku slabých míst multikulturalismu, ale zněla by zcela jinak než ta Ransdorfova. Tím, že multikulturalismus především zdůrazňoval vzájemné výhody kulturních a jiných odlišností etnik a národností, které sdílí jeden časoprostor, mohl pomáhat oslabovat jinou a možná důležitější rovinu věci. Všechna etnika a národnosti jsou si totiž především podobné, nejsou-li v jistém ohledu dokonce identické. Účastníka rasistického pochodu opravdu nemusíme ujišťovat o rozličnosti migrantů a různých menšin, tedy o multikulturní povaze objektů jeho nenávisti. Právě okolnost, že rasista nevidí, v čem se jako příslušník pracující chudiny nebo nezaměstnaný podobá nemajetnému přistěhovalci, Romovi a dalším, dovoluje, aby tyto arbitrárně jinaké skupiny nenáviděl. Ostatně nejeden organizátor tuzemských anticiganistických pochodů pobírá sociální dávky.

Je úkolem levice tuto stejnost (či univerzálnost) politicky účinně vyzdvihovat a stavět ji proti záplavě nových a často falešných identit dneška (včetně té evropské), kterých se – jak poukázal filosof Alain Badiou – kapitalismus chápe s povděkem jako další poptávky pro tržní inovaci. Jen univerzalistická levice bude schopna vytvořit protiváhu sílícím reakčním hnutím, seskupujícím se kolem uzavřené etnické či náboženské identity, a vymanit se tak ze své aktuální bezvýznamnosti. Levice musí opakovat prostou pravdu, že domorodý pracující či nezaměstnaný má blíže k pracujícímu či nezaměstnanému migrantovi než k domorodému kapitalistovi, jenž mu blahosklonně vyměřuje mzdu a může ho kdykoli propustit. A že jedině společně s migranty, ne proti nim, mohou domorodí pracující bojovat za svá práva. Jinými slovy: důraz je třeba klást nikoli na národní či evropskou identitu, ale na identitu třídní, jež je nadnárodní. Existují-li hodnoty, které sice nejsou výlučně evropské, ale byly mimo jiné na území Evropy formulovány a stojí za to, aby za ně levice bojovala, pak jsou to svoboda, rovnost, bratrství. Pokud se současná Evropská unie bude nadále uzavírat migrantům, bude se těmto hodnotám jedině více vzdalovat.

 

Autoři jsou členové SOKu – Sdružení pro levicovou teorii.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image