Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Miluju Reynka, miluju prachy

Zajímají vás pikantnosti ze zákulisí právě probíhající výstavy Bohuslava Reynka v pražské Valdštejnské jízdárně? Potom je následující text určen právě vám. Určitě se vám už taky někdy stalo, že jste nezáměrně vyslechli telefonát, na který byste raději co nejrychleji zapomněli. Přesto jsou tyto vzácné chvíle odposlechnutých hovorů v něčem velmi přitažlivé a poučné. Zvykli jsme […]

Zajímají vás pikantnosti ze zákulisí právě probíhající výstavy Bohuslava Reynka v pražské Valdštejnské jízdárně? Potom je následující text určen právě vám. Určitě se vám už taky někdy stalo, že jste nezáměrně vyslechli telefonát, na který byste raději co nejrychleji zapomněli. Přesto jsou tyto vzácné chvíle odposlechnutých hovorů v něčem velmi přitažlivé a poučné. Zvykli jsme si, že na podobná svědectví čas od času narážíme v politice i vrcholovém sportu. Nyní jsou však u nás také přirozenou součástí světa umění…

 

No nazdar bejku, tebe už sem neslyšel ani nevim. Co je novýho jako? Ještě to dáváš třikrát tejdně? Jo, ty už nejseš v Londýně, tak to mně něco uniklo jako. Jihoafrická republika, no vida, to je u moře viď, samý negři viď, ale banky tam asi maj taky, když tam teď jako seš viď. No to mi povídej, no jasně, už to neni milion roční prémie a v librách viď, ale hele, ten baráček tam furt máš, ne? A hele já ti povim, mně to de dobře, pamatuješ, hele, já nejsem žádnej numizmatik hele, ale přece jenom, sem za vodou. Já sem tenkrát na těch pozemkách, co sme dostali tipa, vydělal hodně. No a asi před rokem sem šel do umění vole. Čumiš viď? Moje cesta za uměnim, sem začal řikat, to je jako vole muj boj, rozumiš jo, hele, muj boj jo. No tak já ti teda povim tu mou cestu za uměnim.

Já znal uměni leda tak to Splynuti duši, jako vobraz žejo, co měla ráda máma. Já teda si představuju splynutí trochu jinak, jako třeba pamatuješ v Karlovejch Varech u bazénu to bylo splynutí, nejdřív Jirka a pak my dva, a pak se stejně ukázalo, že to byla ukrajinka, ale to už je taky tak deset patnáct let čoveče. Takže to Splynuti duši, aspoň je na tom vidět, co je co, žejo,  chlap sedí takovej vyjevenej a ženská stojí a vobjimá ho. Teď jako mecenáš uměni, no netlem se, vole, netlem, sem jako zišťoval, jestli bych moh to Splynuti ňák pořídit, jako kvůli mámě, takovej sentiment, ale prej jako to nejde, když je to v majetku vlastně státu.

No ale asi tak před rokem a kousek děláme takovou oslavu, no já věděl, že to řekneš, no jasně byly to moje čtyřicátý vole, a já vim, žes mi tenkrát posílal smsku, to já vim, žes nemoh bejt v Praze, kdyžs byl na Tasmánii, jasná zpráva, no tak děláme takovou party fakt jakože rodina a pár známejch, co nám fakt pomohli, no jasně, ten bejvalej ministr no jasně. Jo doporučovali mi takovej podnik francouzskej, no českej jako, ale francie vole, takový ty malý jídla za pět tisíc, k tomu dobrý lahve, no prostě. Příde známej a povidá, že bude na prodej ta Lendlova sbírka, jako Muchy, takový ty kýče, plagáty žejo. A že von už má toho sbírání dost, teda že už není moc co sbírat, a že to vystaví a pak vlastně to prodá. Já na něj koukal trochu divně, ale pak jsem o tom přemejšlel a díval se na to na internetu, a pak zišťuju, že to je stejná doba jako ten Švabinskej vlastně, to byli vrstevníci, třeba spolu chodili na pivo jako my, a taky že mámě by se to taky asi líbilo. A tak sme se sešli. A prej že Ivan má rád víno, tak sme pořídili šest lahví Lafite ze sedmdesátýho devátýho. Žak Lafit, jak sme dycky řikali, pamatuješ? No jistě že sme to nedali najednou, to by byla škoda, teď už nechlastáš vole, teď už degustuješ, a když máš říct, co jako máš rád, tak už nemůžeš říct, piju rád víno, ale hele řekneš, že se věnuješ enologii. Nedal ten Ivan na sobě nic znát, pokecali sme, zkusili sme říct představy. Já do toho šel s určitou jasnou představou, ale ani nevim, jestli mi dal Ivánek slevu nebo co, pak sme si plácli a mně vlastně ještě zbylo. No jo, ty se zase směješ, hele, máte tam teď na tom jihu vole léto nebo zimu? Hele jasně, tady je jaro a vypadá to jako podzim. Zbylo mně toho hodně, ale myslim, že zbylo jako, co sem chtěl investovat do uměni.

"No a pak už to jelo, pak už to svištělo ti říkám..."
„No a pak už to jelo, pak už to svištělo ti říkám…“

A teď mi nebudeš věřit, zjeví se tuhle takovej ten vysokej hubenej ze třídy, Petr no, jak sme si dycky řikali, ty muj starej kamaráde, sejdeme se v kriminále, hele já ho nepoznal, šedivý vlasy uplně, vypadal starej, to jako my plešatý s břichem vypadáme líp, a von má ty dva antikvariáty, možná že na tom i něco vydělá, i když moc na to nevypadal, znáš to, manžestrový sako a svetr. Šli sme do Obecňáku, pičusové chtěj za pivo stovku, ale Londýn je dražší, to ti nemusim řikat, pak sme šli na žrádlo k Polrajchovi, a von pak povidá…Reynek. A já se smál, řikám rejnok jo, a von řiká, ale ne, Reynek. A povidá mi celou tu histórii, já to nikdy neslyšel. Takovej malíř už je mrtvej, no ty ho znáš, no grafik, tak vidiš, tak ti to nemusim přibližovat jako, no takovej, přesně, co si ryl ty destičky u kamen, dneska už to vim. No a že ta rodina, a voni že jsou vlastně chudý, maj tam ty stavení po něm, ale maj i ty vobrázky. No a že by se daly koupit ty vobrázky za dobrou cenu, ale muselo by se to celý navlíknout jinak. Jako služba národu. Já myslel, že padnu pod stůl. Jako národní dědictví, echt umění, pomoc to zachránit vlastně a taky tomu udělat velký píár. Zviditelnit se. Zapojit do toho lidi fakt vot umění. Tam ani sme nemuseli pořizovat žádný francouzský vína, i když voni vlastně sou napůl jako z Francie ty synové, dneska už starý, vono je to pěkný a hlavně je to malý, ty vobrázky myslim, a je jich hodně. Šli sme do toho s lidma, který mi doporučili. Z agentury, z nakladatelství, udělali sme výstavu, teď šly bilbórdy po republice, voni vymysleli takovou výbornou věc, umělec, na kterýho sme měli zapomenout, nebo tak nějak. Ale nezapomněli, a v tom je celej ten fór. Já sem jako v pozadí, protože nejsem žádnej znalec. Vobjevil se tam ňákej slovák z marketingu, ten ani neuměl to méno vyslovit, řikal Rínek, takovej mladej blbec, já mu povidám, hele, jestli nechceš vypadat jako kokot, naštuduj si to. Dokonce sem mu vo tom sám vyprávěl, když už sem ty věci znal. Hele, výstava super, bilbórdy super, ale pozor, teď se drž, dokonce i bible je k tomu, jakože ty jeho ilustrace jsou tam, luxus, to se prodává za ňákejch šedesát tisíc, ale to víš, že si to lidi koupěj, jednak je to umění a druhak právě lidi maj pocit, že to tímhle taky jakože podporujou, toho zapomenutýho. A pak vole flanďáci maj peněz dost.

Takže já sem teď vole mecenáš umění se všim všudy, a hele, já normálně začal chodit na výstavy a uvažuju, že bych ještě něco koupil, tudle sme se vožrali a řikam, co takle tu epochej, počkej vole, epopej, taky vod Muchy, jenomže to mi nepude. A teď už se nesměješ, viď, takže to sou moje novinky kamaráde, a hele, ty máš pořád stejnou manželku? Tak to je ale pěkný zase, to je pěkný, já do toho šel už dvakrát a zas to neklaplo, no možná jak se řiká, štěstí ve hře, neštěstí v lásce, no jasně, jasně, až přijedeš, to viš že jo, pudem do toho Obecňáku klidně, ale předtim na tu výstavu, no jasně, musim se ti přece trochu pochlubit, tak jo, tak to u toho píva pořádně proberem, měj se, no měj se, ty muj starej kamaráde, hlavně ať to neskonči v kriminále, tak čus…

 

Autor je sběratel a fotograf.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image