Jak se mohou země eurozóny vyhrabat z krize? Zveřejňujeme významný manifest francouzských intelektuálů usilujících o reformu evropských institucí a obnovu evropské demokracie. Jedním z autorů je Thomas Piketty, autor loni vydané, nicméně dnes již věhlasné knihy Kapitál v 21. století.
Evropské volby nám brzy tvrdě připomenou, že Evropská unie zažívá existenciální krizi. Týká se to především zemí eurozóny, které se potýkají s ovzduším nedůvěry a dluhovou krizí. Ta ještě zdaleka neskončila – nezaměstnanost trvá a hrozí deflace. Nic není tak daleko od pravdy jako představa, že to nejhorší je za námi.
„Je na čase uznat, že existující evropské instituce nejsou funkční a je třeba je znovu vybudovat. Jde o to, aby demokratický systém a veřejné instituce dokázaly znovu získat kontrolu nad globalizovaným finančním kapitalismem 21. století a efektivně jej regulovaly.“
I to je jeden z důvodů, proč jsme byli velmi zvědaví na návrhy našich německých přátel z Glienické skupiny z konce roku 2013, jejichž cílem bylo posílit politickou a fiskální unii zemí eurozóny. Obě naše země již brzy přestanou hrát zásadní roli ve světové ekonomice. Pokud se včas nesjednotíme a neprosadíme v rámci pokračující globalizace své pojetí společnosti, nakonec zvítězí pokušení uzavřít se uvnitř vlastních hranic. Potíže, s nimiž se nyní potýká Unie, nejsou nic proti napětí, které by díky tomu vzniklo. Jako ekonomové, politologové, novináři a především občané Francie a Evropy se nechceme smířit s atmosférou rezignace, která nás ochromuje. Tímto manifestem bychom rádi přispěli k debatě o demokratické budoucnosti Evropy a dále rozvinuli návrhy Glienické skupiny.
V zemi nikoho
Je na čase uznat, že existující evropské instituce nejsou funkční a je třeba je znovu vybudovat. Jde o to, aby demokratický systém a veřejné instituce dokázaly znovu získat kontrolu nad globalizovaným finančním kapitalismem 21. století a efektivně jej regulovaly. Systém jednotné měny s osmnácti různými veřejnými deficity, s nimiž trhy volně spekulují, osmnácti různými způsoby odvodu daní a sociálními dávkami, které si vzájemně konkurují – to prostě nefunguje a nikdy fungovat nebude. Země eurozóny se rozhodly, že budou sdílet svou měnovou suverenitu a vzdají se tak jednostranné devalvace. Jenže nepřišly s novými společnými ekonomickými, fiskálními a rozpočtovými nástroji. Ocitli jsme se v zemi nikoho, a to je nejhorší ze všeho.
Nejde o to sdílet všechny daně a vládní výdaje. Evropa se dnes až příliš často hloupě vměšuje do věcí, které nejsou vůbec podstatné (třeba výše daně z přidané hodnoty kadeřnictví a jezdeckých klubů), ale co se týče klíčových záležitostí (například daňových rájů nebo finančních regulací), je až žalostně neschopná. Pořadí priorit je přitom nutné otočit – není třeba, aby Evropa ovlivňovala otázky, s nimiž si členské země dokážou poradit samy, její vliv je naopak třeba tam, kde je klíčové vystupovat jednotně.
Daňová spravedlnost
Abychom byli konkrétní: cílem našeho prvního návrhu je, aby země eurozóny, počínaje Francií a Německem, sdílely korporátní daň (CIT). Mezinárodní korporace se chtějí vyhnout placení daní a sázejí na skuliny v zákonech a rozdíly mezi legislativami. S jednotlivými zeměmi si při tom hrají jako kočka s myší. Národní suverenita se tak stala iluzí. Aby bylo možné bojovat proti této „daňové optimalizaci“, je zapotřebí suverénní evropská autorita, jež bude schopná stanovit společný daňový základ – co nejobecnější a přísně regulovaný. Každá země by si pak mohla určit svoji vlastní korporátní daň s minimální sazbou kolem dvaceti procent a s dodatečnou sazbou ve výši deseti procent vybíraných na federální úrovni. To by umožnilo eurozóně reálný rozpočet ve výši od půl do jednoho procenta HDP.
Glienická skupina správně poukazuje na to, že takový rozpočet by umožnil eurozóně uskutečňovat investiční a pobídkové programy – především ty, které souvisejí s životním prostředím, infrastrukturou a vzděláváním. Na rozdíl od našich německých přátel se domníváme, že je důležité, aby rozpočet eurozóny pocházel z evropské daně, nikoliv z příspěvků jednotlivých států. V časech strádajících rozpočtů je třeba, aby eurozóna ukázala, že dokáže vybírat daně spravedlivěji a efektivněji než samotné státy, jinak jí lidé nepřiznají právo tyto peníze utrácet. Kromě toho je nutné velmi rychle zavést automatickou výměnu bankovních informací uvnitř eurozóny, ustavit společnou politiku progresivnějšího zdanění příjmů a majetku a zároveň společně aktivně bojovat proti daňovým rájům mimo zónu. Evropa se musí podílet na prosazení daňové spravedlnosti a politické vůle v globalizovaném světě – to je tedy obsah našeho prvního návrhu.
Vznik evropské komory
Náš druhý návrh je nejdůležitějším bodem tohoto manifestu a navazuje na výše řečené. K tomu, aby bylo možné vyjednat daňový základ korporátní daně či – v širším smyslu – řešit a přijmout fiskální, finanční a politická rozhodnutí o tom, co je možné v budoucnosti sdílet demokraticky, a přitom suverénně, je třeba ustanovit parlamentní komoru eurozóny. Také v tomto bodě souhlasíme s našimi německými přáteli z Glienické skupiny. Ti ale váhají mezi dvěma možnostmi: buď parlament eurozóny sestávající z těch členů Evropského parlamentu, kterých se to týká, anebo nová komora parlamentu – shromáždění části členů národních parlamentů. Jedině toto druhé řešení, které navazuje na tři roky starou myšlenkou „evropské komory“ Joschky Fischera, by podle nás vedlo k politické unii. Není možné národním parlamentům zcela odejmout právo rozhodovat o daních. Suverenita Evropského parlamentu se naopak může opírat právě o suverenitu parlamentu národního.
Podle této představy by Evropská unie měla dvě komory – již existující Evropský parlament přímo zvolený občany evropské osmadvacítky a evropskou komoru, jež by reprezentovala státy prostřednictvím jejich národních parlamentů. Evropská komora by se nejprve týkala jen zemí eurozóny, jež by souhlasily s větší politickou, fiskální a rozpočtovou unií. Ale mělo by to být vymyšleno tak, aby bylo možné přijmout i ty země Evropské unie, které jsou k něčemu podobnému svolné. Ministr financí eurozóny a nakonec i evropská vláda by se evropské komoře zodpovídali.
Tato nová demokratická struktura by umožnila konečně překonat současnou nemohoucnost. Zároveň bychom vyvrátili iluzi, že druhou komorou zastupující jednotlivé státy může být rada složená z jejich čelních představitelů. Je to falešná pohádka odrážející politickou neschopnost našeho kontinentu – jedna osoba nemůže zastupovat celou zemi, pokud se tedy nechceme smířit s trvale bezvýchodnou situací, kterou způsobuje princip jednohlasnosti při rozhodování. Abychom prosadili kritérium většiny při hlasování o fiskálních a rozpočtových záležitostech, je nutné vytvořit evropskou komoru. V té nebudou jednotlivé země zastupovány pouze hlavou státu, nýbrž poslanci různých politických přesvědčení.
Sloučit dluhy
Náš třetí návrh se přímo týká dluhové krize. Jsme přesvědčeni, že jediným definitivním řešením je sloučit dluhy zemí eurozóny. V opačném případě se budeme znovu a znovu potýkat se spekulacemi s výší úrokových sazeb. Rovněž pro Evropskou centrální banku je to jediný způsob, jak provádět efektivní a citlivou měnovou politiku tak, jak to činí Federální rezervní systém USA (který by nemohl fungovat, kdyby se každé ráno musel rozhodovat mezi mírou zadlužení Texasu, Wyomingu a Kalifornie). Sloučení dluhů bylo už de facto nastartováno se zaváděním Evropského stabilizačního mechanismu, nadcházející bankovní unií a přímými měnovými transakcemi Evropské centrální banky, které už daňové poplatníky eurozóny více či méně ovlivňují. Nyní je důležité v tom dále pokračovat a vysvětlovat, že tyto mechanismy jsou demokratické a legitimní.
Je třeba vrátit se k návrhu Evropského umořovacího fondu, který vypracovala rada ekonomických expertů na konci roku 2011 pro německého kancléře a jenž měl vést ke sloučení všech dluhů převyšujících šedesát procent HDP dotyčné země. Měli bychom však do tohoto návrhu zahrnout i politickou stránku věci. Nelze posoudit s dvacetiletým předstihem, jak rychle je možné takový fond vyčerpat. Pouze demokratické těleso – tedy evropská komora s reprezentanty národních parlamentů – by bylo schopné určit každý rok výši společného deficitu na základě stavu ekonomiky.
Rozhodnutí této instituce budou jistě často mnohem konzervativnější, než bychom si přáli, a jindy zase liberálnější. Bude se však jednat o rozhodnutí demokratická, transparentní a opřená o rozhodnutí většiny. Ti na pravici by rádi přenechali rozpočtová rozhodnutí institucím, jež ve skutečnosti demokratické nejsou, nebo by je nechali zakonzervovaná v ústavě. Ti na levici by zase chtěli nejprve záruku, že Evropa bude už navždy provádět progresivní politiku jejich snů, až pak by byli ochotni přijmout jakékoliv posílení politické unie. Pokud chceme překonat současnou krizi, těmto dvěma úskalím je nutné se vyhnout.
Nové demokratické uspořádání
Diskuse o evropských politických institucích je často označována za technickou nebo nedůležitou a jako taková je vytlačována na okraj pozornosti. Odmítáme-li však řešit uspořádání demokracie, znamená to, že přijímáme všespasitelnost tržních mechanismů a volné soutěže a že nevěříme, že by demokracie mohla znovu převládnout nad kapitalismem 21. století.
Naše sociální modely jsou přitom důležitější než makropolitika a fiskální problémy. Jsou obecným dobrem, o něž je třeba pečovat a uchovávat je. Hrají rozhodující roli v tom, zda se nám podaří úspěšně se začlenit do globalizovaného světa. Německé a francouzské iniciativy nebo jejich posílená spolupráce (od sbližování fiskálních systémů po rostoucí zájem o sociální investice) se míjejí účinkem. Evropské osmadvacítce se nedaří převést konsensus o těchto věcech do konkrétních kroků, a dojde-li na finanční záležitosti, v důsledku selhává. Evropská komora by mohla být tím správným místem, kde by se dalo rozhodovat, jelikož by se zde o všech důsledcích spjatých s právy a povinnostmi otevřeně diskutovalo. Působnost takových rozhodnutí může být široká a lze si domyslet různá témata, o nichž by stálo za to jednat – například může jít o téma německé správy korporací (zástupcům zaměstnanců byly poskytnuty větší pravomoci, což přispělo k tomu, aby výrobní sektor přežil krizi). Dále může jít o všeobecnou péči o děti, vzdělání, souběžnost sociálních legislativ či zpoplatnění emisí oxidu uhličitého kvůli zmírnění klimatických změn.
Řada lidí s našimi návrhy nebude souhlasit: budou tvrdit, že není možné přijaté dohody revidovat a že Francouzi nestojí o větší evropskou integraci. Takové argumenty jsou však falešné a nebezpečné. Dohody se mění neustále, například v roce 2012, kdy byl problém integrace vyřešen během zhruba šesti měsíců. Bohužel se jednalo o špatnou reformu, která prosadila technokratický a neefektivní federalismus.
Tvrdit, že veřejné mínění není Evropě nakloněné, a pak z toho vyvodit, že by neměla nastat žádná změna v jejím fungování a institucích, nedává smysl. Přijde-li německá vláda v nadcházejících měsících s novými návrhy revize dohod, není vůbec jisté, že budou uspokojivější než ty z roku 2012. Ale než jen sedět s rukama v klíně a čekat, je lepší pokusit se o konstruktivní debatu, která by napomohla konečně dosáhnout sociální a demokratické Evropy.
Autor je profesor ekonomie. Spoluautory manifestu jsou Florence Autretová, Antoine Bozio, Julia Cagéová, Daniel Cohen, Anne-Laure Delatteová, Brigitte Dormontová, Guillaume Duval, Philippe Frémeaux, Bruno Palier, Thierry Pech, Jean Quatremer, Pierre Rosanvallon, Xavier Timbeau, Laurence Tubiana.
Z anglického originálu Our Manifesto for Europe, publikovaného deníkem The Guardian, přeložila Tereza Stejskalová. Manifest je možné podepsat zde.