Na serveru Penize.cz vyšel 7. května 2014 článek Filozofie úklidu na Ministerstvu financí od Aleše Michla, vedoucího Babišovy Rady ekonomických poradců, ekonoma jedné z bank působící na českém trhu a příznivce otevřených dat týkajících se rozpočtů veřejných institucí. Text nabízí částečný vhled do uvažování současné ekonomicko-politické elity podílející se na řízení českého státu.
„I když na první pohled otevřená data v mnoha ohledech vypadají jako rozumný nápad, představují také projev nedůvěry ve společenské instituce a mohou se stát prostředkem ještě hlubšího zavedení tržních principů do veřejného sektoru.“
Čtení je to zajímavé už proto, že „open data“ jsou dnes, jak se říká, in. Michl je definuje jako příležitost k ekonomickému zefektivnění fungování veřejných institucí a služeb. Inspiraci přitom čerpal na svém výletě do Británie, kde si povídal s britským ministrem Francisem Maudem. Ten se během několika posledních let angažoval v propagaci vládních neoliberálně laděných agend, jejichž součástí bylo také zpřístupnění rozpočtů veřejných institucí. Dle Michla je Maude, který v britské vládě plní funkci hlídače rozpočtů, zodpovědný za efektivitu státní správy. Jeho tým má za úkol „hledat úspory, snižovat náklady a racionalizovat procesy. Ke každému velkému projektu britské vlády musí být předložen podnikatelský záměr, rozpočet a analýza nákladů a výnosů.“
Jak dnes vypadá deregulace
Otevřená data mohou sehrát důležitou roli ve zviditelnění toho, co bylo dosud zpravidla přístupné pouze vybrané skupině českých úředníků, auditorů, ekonomů a politiků působících ve veřejné správě. Publikaci dat týkajících se rozpočtů a aktivit veřejných institucí Maude považuje za ilustrativní příklad toho, „jak dnes vypadá deregulace“. V roce 2011 přitom britský koaliční kabinet, v němž Maude coby ministr působí, zveřejnil dokument známý jako Open Public Services White Paper. Ten navrhuje, že veřejné služby, vyjma národní bezpečnosti a soudnictví, by měly být otevřené soutěži ze strany soukromého sektoru. Institucím veřejného sektoru by tak mohly potenciálně konkurovat soukromé subjekty. Díky zmíněné publikaci se tak – například v oblasti rozpočtů – soukromé společnosti mohou jednoduše dostat k informacím, jako například kolik stojí některé služby, zda jsou s nimi zákazníci spokojení a podobně. Otevřená data tak mohou poskytovat oporu v argumentační rovině při prosazování neoliberální agendy: zejména při zavádění trhu tam, kde dosud platily zatím spíše jiné než čistě tržní normy. Kolik takových míst ale ale v Česku ještě existuje?
Ten tuk musí pryč
Michl tedy prosazuje implementaci tržní racionality (zavádění trhu) ve veřejném sektoru. V publikovaných tabulkových přílohách Michlova textu a jejich komentářích se rozehrává známá píseň o neefektivitě veřejného sektoru. Vždyť ono to tak hezky zní. Tady ušetříme milion, támhle zase dva! Zastírá se však okolnost, že řadu oblastí nelze do zjednodušených manažerských tabulek a „cost-benefit“ analýz vměstnat. I když na první pohled otevřená data v mnoha ohledech vypadají jako rozumný nápad, představují také projev nedůvěry ve společenské instituce a mohou se stát prostředkem ještě hlubšího zavedení tržních principů do veřejného sektoru. Ostatně to, co je vidět, lze kontrolovat, a to, co lze kontrolovat, musí být kontrolováno dle nějakých norem. Po veřejném sektoru se však neustále žádá efektivita. Nebylo by vhodné spíše auditovat počínání těch, kteří takovou logiku po veřejných institucích vyžadují?
Otevřená data týkající se rozpočtů veřejných institucí tak přinášejí i určitá rizika, jež bychom si měli uvědomovat. Možná k nim ale budeme citlivější teprve ve chvíli, kdy místo na úřad práce zamíříme do soukromé agentury, pojedeme soukromou hromadnou dopravou, chodit budeme jen do soukromých škol a zprivatizujeme, jak by si možná přál spolu s Michlem i Maude, i vše ostatní vyjma národní bezpečnosti a soudnictví. Nakonec se může stát, že trh bude naší výhradní zkušeností – už teď je zapsaná hluboko do našeho myšlení. Může však být takové myšlení jiné než neurotické?
Autor je sociální geograf.