Už jsou to zhruba tři roky, co umělkyně a hudebnice Fatima Al Qadiri, jež se narodila v Senegalu, avšak vyrůstala v Kuvajtu, vydala pod pseudonymem Ayshay své první EP Warn U. Éterická nahrávka, založená na hlasových smyčkách a zefektovaném vokálu, byla prvním zábleskem jejího potenciálu. Do té doby bylo její jméno spojováno především s vizuální tvorbou, v níž nejčastěji zkoumala genderové stereotypy a vliv konzumerismu na kuvajtskou společnost. Vztah k vizuálnímu umění se promítá také do její hudební tvorby. Každá nahrávka s sebou nese téma, které je pomocí náznaků, názvů skladeb, videoklipů a především rozhovorů postupně rozplétáno. Její hudbu tak novináři často označují jako konceptuální, čemuž se umělkyně nebrání, ačkoliv jsou jí jakékoli ohraničující definice cizí. Druhá nahrávka s odpovídajícím názvem Genre-Specific Xperience (2011) se nese ve znamení cesty napříč žánrovými škatulkami. Prolínají se tu dubstep, juke, grime nebo trance a ve výsledku tak vzniká fascinující a neuchopitelný zvukový zážitek.
Fatima Al Qadiri: „Obecně si myslím, že stereotypy jsou prostředkem uzurpování moci – cílem je, aby moc zůstala v rukou určité skupiny lidí.“
Určitý druh neklidu a neukotvenosti může vyplývat taky z životních osudů Fatimy Al Qadiri. Idylické dětství přerušila v roce 1990 invaze irácké armády do Kuvajtu. Reminiscence na válku v Perském zálivu se promítly do nejintimnější nahrávky Desert Strike (2012). Hudba je pro Fatimu Al Qadiri něco jako duch minulosti, který nezadržitelně stoupá do hlavy. V tomto případě jde o temné vzpomínky. Zatímco její rodiče byli v době válečného konfliktu součástí kuvajtského odporu, Fatima hrála se svou sestrou videohry, aby unikla z každodenní reality okupovaného Kuvajtu do jiného světa. Hypnotické osmibitové melodie, které tvořily videohrám hudební doprovod, se pevně vryly do její paměti. Desert Strike vydal label Fade to Mind, který před pár lety v Los Angeles založil producent Kingdom a jehož reputace na experimentální taneční scéně strmě stoupá. Album plyne v rytmu chladných beatů, nad nimiž poletují chorálové syntezátorové linky, jež jsou pro zvuk Al Qadiri typické. Místy probleskne sampl výstřelu nebo exploze ze hry Desert Strike: Return to Gulf, která vyšla rok po skončení konfliktu v Perském zálivu.
Čína, jak jsme si ji vysnili
Debutová dlouhohrající deska Fatimy Al Qadiri vychází až teď. Sama tento fakt vysvětluje tím, že doposud jí naprosto vyhovovala kratší stopáž. Album s názvem Asiatisch vychází pod hlavičkou londýnského labelu Hyperdub. Jeho hlavním motivem je asijský kontinent. Na první pohled se tento koncept jeví podivně. Vybočuje totiž z její předešlé tvorby, která se obracela k Blízkému východu a genderové problematice. Obsahuje však téma, které funguje jako pojítko a díky němuž Asiatisch do celku díla Al Qadiri přirozeně zapadá: stereotypy. Asie se tu vyjevuje tak, jak si ji asi představuje člověk, který tento kontinent nikdy nenavštívil a vnímá jej pouze ve zdeformované podobě, v jaké ho prezentují západní média a popkultura. V tomto kontextu můžeme považovat úvodní skladbu, která je vlastně „čínskou“ předělávkou známého hitu Nothing Compares 2U od Sinéad O’Connor, za vhodný začátek alba.
Ačkoliv německý název Asiatisch odkazuje na Asii jako celek, brzy pochopíme, že jde především o Čínu. „Němčina je podle mě jazyk ‚velké filosofie‘ Západu. Pro mě je to naprosto nesrozumitelný jazyk, takže mi to přišlo jako přiléhavý název desky, která je o odcizení a neporozumění,“ vysvětluje Fatima Al Qadiri v rozhovoru pro magazín Dazed and Digital. Hudební publicisté se spokojili s termínem sinogrime (kombinace tradičních asijských nástrojů a britského grimeu), který má album charakterizovat po hudební stránce. O existenci tohoto fenoménu se však Al Qadiri dozvěděla až několik týdnů po dokončení svého alba, jak přiznala pro internetový server Vice. Vliv grimeu je však v její tvorbě patrný a sama přiznává, že k němu má velmi kladný vztah: „Grime mě okamžitě pohltil. Je to nejfuturističtější hudba, jakou jsem kdy slyšela. Je tak dětinský, a přitom tak hrozivý. Zní jako podkresy z videoher a kreslených seriálů, kdy na scénu vstupuje padouch.“
Album s poselstvím
Imitace čínských hudebních motivů jsou v jejím podání tak přesvědčivé, až by si nejeden posluchač, který do té doby Fatimu Al Qadiri neznal, mohl namlouvat, že se jedná o čínskou producentku. Přitom by se dostal do vědomě nastražené pasti. „Obecně si myslím, že stereotypy jsou prostředkem uzurpování moci – cílem je, aby moc zůstala v rukou určité skupiny lidí,“ prohlašuje ve videu amerického časopisu The New Yorker. Tomuto nebezpečnému myšlení se lze podle ní bránit tím, že o něm budeme mluvit a odhalovat jej coby stereotypní. A to je vlastně největší přínos celého alba. V každém interview umělkyně toto téma neúnavně otevírá a rozebírá. Díky tomu, že mediální ohlas nahrávky je obrovský, může se její poselství volně šířit světem. Po hudební stránce se totiž o žádné převratné dílo nejedná. Nekritický obdiv a všeobecné ovace, které zaznívají v recenzích, působí spíše jako ocenění za předešlá vynikající díla. Přesto je třeba tento pozitivní ohlas uvítat: Asiatisch je úctyhodný počin, zejména vnímáme-li jej jako konceptuální album s příběhem a jasným sdělením.
Autor je hudební publicista.