Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Stát skinheadů jako budoucnost Evropy?

Hrozí novodobá fašizace společnosti? Obejde se kapitalismus bez demokracie? A čím si dnes prochází Maďarsko? „Demokracii se dnes lidé smějí a já se musím přiznat, že jim do jisté míry rozumím,“ říká proslulý maďarský filosof a disident Gáspár M. Tamás v rozhovoru pro A2larm.

 

Často píšete a hovoříte o rostoucí hrozbě novodobého fašismu. V Evropě dnes rasismus, xenofobie a nahnědlé politické strany opravdu posilují. Proč tomu tak je?

Od roku 1989 se úplně změnila politika. Sovětská hrozba kdysi nutila západní vlády budovat sociální stát a tolerovat sebevědomé odbory a Západ zase vytvářel tlak, kterým omezoval stalinistické a poststalinistické diktatury. Společenský smír, díky němuž Evropa od šedesátých let kvetla, se vytratil. Sociální stát, práva zaměstnanců, tradiční opory evropských vlád jako autentické náboženství a starý nacionalismus s občanskou rovností – tohle všechno mizí. Společenská integrace je dnes nepřímá, je zprostředkovaná skrze média. Pokud mají pasivní a izolovaní lidé pocit, že vůbec existuje něco, co můžou společně sdílet, jsou to především politické vášně. Tyto vášně jsou čistě negativní, lidé je prožívají v soukromí a jejich společným rysem je pohrdání jinými. Není pak nic jednoduššího než hledat příčiny vlastní nespokojenosti u „nežádoucích” elementů: imigrantů, cizinců, „zneužívačů” sociálních dávek, Romů a podobně.

Stačí tedy ukazovat prstem a říkat, že přistěhovalci nebo Romové můžou za vaše problémy?

Dnešní radikálové nepotřebují lidi masově mobilizovat jako u „klasického” fašismu. Nezabývají se primárně vládnoucími vrstvami. K úspěchu jim stačí, když označí chudé za méněcenné lidi, kteří jsou závislí na dávkách, nemají žádnou důstojnost ani nárok na jakoukoli pomoc.

V posledních volbách se Maďarsko opět posunulo směrem ke krajní pravici: u moci zůstává strana Fidesz premiéra Orbána a neofašistická strana Jobbik získala neuvěřitelných dvacet procent hlasů. Co se to s vaší zemí děje?

To je těžká, ale také nejdůležitější otázka. V Maďarsku spolu soupeří autentická pravice a neschopná pseudolevice. „Levicová“ koalice se skládá z lidskoprávních liberálů, proevropských liberálů-podnikatelů a populistů s naprosto nereálnými sliby. Vedou si špatně. Viktor Orbán a jeho národní konzervativci nenabízí žádný program, prostě říkají: „Pokračujeme dál!“ Předhazují drobky střední třídě a uplatňují velmi tvrdě „zákon a pořádek“ na všechny ostatní. Je to politika plná represí. Spočívá v cenzuře médií, které se říká národní jednota (jinými slovy: žádný nesouhlas, který by byl slyšet), vzdělávání je plné národního šovinismu na všech stupních, k tomu přidejte kult tvrdé práce a perzekuci nezaměstnaných, chudých a zvlášť Romů. Všude slyšíte machistickou rétoriku – řeči o síle, vůli, odhodlání, mužnosti a vůdcovství. Nová národní identita vychází z ultrapravicových fotbalových radikálů, pohrdání intelektuály a nenávisti k cizincům (našim sousedům, dekadentnímu Západu a samozřejmě lidem tmavší barvy pleti). Levice je – podle osvědčeného receptu – považována za agenta cizích mocností. Vládnoucí strana ztratila statisíce hlasů na úkor fašistů. Nespokojení lidé houfně opouštějí zemi – třetím největším maďarským městem je dnes Londýn. Nálada je špatná, vládne podezíravost a xenofobie bez špetky skutečné národní hrdosti. 

tamás
G. M. Tamás

Kdo je vůbec muž jménem Viktor Orbán? Dnes proti němu vystupujete, ale před rokem 1989 jste společně svrhávali bývalý režim v Maďarsku. V dobách disentu jste bývali přáteli…

Vlastně jsme byli přátelé až do poloviny devadesátých let. Orbán je velmi schopný, nesmírně bezohledný a pragmatický politik, vychytralý taktik a demagog. Neustále popírá to, co roztroubil do světa minulý týden. Jelikož ale nedává rozhovory, nikdo ho nemůže konfrontovat s kritickými nebo dokonce nepřátelskými otázkami. Nová pravidla v parlamentu ho prakticky zprošťují povinnosti diskutovat a přesvědčovat ostatní. Před volbami neproběhla jediná televizní debata mezi Fideszem a opozicí. Orbánova rétorika je neuvěřitelně prostoduchá: bojuje proti kosmopolitním silám mezinárodních financí a levicovým „podvracečům“. Chce udržet národ v bezpečí, snížit životní náklady a vrátit Maďarsku sílu jeho předků. Je to zkrátka klasický příběh Davida bojujícího s Goliášem. Nejhorší nepřátelé Fidesze se navíc poznají podle toho, že obviňují maďarskou vládu z antisemitismu, což je údajně jen škodolibý „židovský výmysl“.

Proč jsou Orbán a jeho strana Fidesz tak populární? Vypadá to, že přebírají levicovou rétoriku a tváří se, že jsou proti systému. Je tohle příčina jejich popularity?

To je starý trik z třicátých let: tvářit se antikapitalisticky a levicově. Pan Orbán rád vyhlašuje válku bankám, globálnímu kapitálu a MMF, jenže ve skutečnosti uzavírá exkluzivní dohody se západními průmyslovými firmami, které dostávají daňové výhody a do Maďarska je táhnou extrémně nízké platy. Renovace Budapešti (i když je podle mě celkem nevkusná) je placena nenáviděným „protimaďarským monstrem“ jménem EU. Orbán je – stejně jako jeho předchůdci – zastáncem byznysu a velmi bohatým mužem. Stejně jako krajní pravice kdekoli jinde, také Fidesz se staví do opozice proti všem, kdo jsou „neproduktivní“, ať už se jedná o intelektuály, bankéře, nezaměstnané, důchodce nebo studenty. Neproduktivní rovná se parazité – a to znamená „podvratné živly“. Díky této obratné, rádoby antikapitalistické rétorice, strana Fidesz zvládá obojí: stojí na straně systému, ale zároveň vypadá jako opozice proti němu. Jejich PR a propagandistická mašinérie jsou velmi chytře vymyšlené – jde o zajímavou kombinaci thatcherismu s putinismem. Maďarská střední třída, tedy asi dva miliony lidí, podlehla Orbánově neúnavné činorodosti. Lidé ale také začínají být znepokojeni. Orbán si osvojil tyranské chování, což může dříve či později způsobit jeho pád.

Levicoví politici nebo voliči v Česku jsou čas od času v médiích označováni jako „Putinovi užiteční idioti“, někdy se objevují i přirovnání k Orbánovi. Je to nesmysl, anebo je na Orbánovi něco levicového? 

To je další starý trik. Prostě řečeno: hrubá propaganda. Konzervativci, kteří takhle mluví a píší, tím vyjadřují úplné pohrdání obyčejnými lidmi. I když Mussolini provedl pár znárodnění, to z něj přeci nedělá levičáka. Sociální znevýhodnění a chudoba dnes pomalu znamená totéž co zločin a i ty nejmírnější sociální reformy jsou označovány jako „stalinismus“. Vidíme přístupy namířené proti lidem, jaké tu nebyly od roku 1945, a ti, kdo jim kladou odpor, jsou přirovnáváni k nejbližšímu nenáviděnému zahraničnímu bossovi. To je vše. Pomluvy nejsou nic nového pod sluncem. Nápadně se to ale podobá dobám, které měly být už dávno za námi.

Jakou roli hraje ve vaší zemi antikomunismus?

Krajní pravice využívá osvědčený recept: hází do jednoho pytle komunisty a liberály. Obě dvě skupiny jsou prý složeny z „vykořeněných a zahořklých jedinců“ nebo „tajemných kruhů“, které chtějí potlačit lidskou přirozenost a přirozený řád. Ale „my“, opravdoví Maďaři, jsme konzervativní pragmatici, sledujeme jen naše vlastní zájmy, které vychází ze střízlivého pohledu na naše lidi a zemi, nejsme žádní ideologové, jde nám o prosté věci jako jednoduchý, ale pohodlný život nebo hrdost. Máme rádi tradice králů i sedláků. A tak dále… A i když se to neříká úplně nahlas, má se za to, že liberalismus i komunismus mají trošku semitský přízvuk.

orban_viktor
Viktor Orbán je velmi schopný, nesmírně bezohledný a pragmatický politik, vychytralý taktik a demagog

Kde nabírá stoupence neofašistický Jobbik?  

Síla Jobbiku spočívá v čiré nenávisti vůči Romům a neskrývaném úmyslu vyhnat je ze země. Využívá morální paniku, stejně jako tomu bylo v případě rasismu na předválečném americkém Jihu: jsou to údajně zločinci, divoši, množí se, jsou posedlí sexem a podobně. Jobbik má ale odezvu u mladých lidí ze střední třídy kvůli tomu, že se tváří protisystémově. Historii vidí z pohledu Německa a mocností osy, odmítá demokratické fráze a politiku zhruba v letech 1945 až 2000. Tohle všechno vypadá originálně a rebelsky. Používá symboly maďarských Šípových křížů – hnutí, které za války proslulo šílenými zvěrstvy a jímž opovrhují i umírněnější fašisté.

Jak pracuje Jobbik v ulicích? Organizuje třeba „pořádkové síly“ nebo nabízí jídlo chudým jako Zlatý úsvit v Řecku?

Pro chudé nedělá nic, jenom jim slibuje, že je zbaví Romů. Jinak používá podobné metody. Když v Maďarsku ultrapravicoví militanti spáchali sériovou vraždu šesti Romů, nevyvolalo to nijak velké pobouření. Místo toho se mezi lidmi šíří zvěsti o tom, jak židobolševické nebo liberálně-židovské kruhy zorganizovaly vraždy, aby je mohly svést na „naše“ lidi. V takové atmosféře má Jobbik snadnou práci.

Mluvíte o vraždění Romů. Existuje v Maďarsku občanská společnost, která tomu klade odpor?

Určité skupiny u nás sice působí, ale jsou samozřejmě strašně neoblíbené. Občanská společnost není úplně pasivní, ale jednoduše není antirasistická. Může se to změnit, jenže tohle téma momentálně opustila i umírněná levice, která místo toho začíná mluvit o bezpečnosti na venkově. Je jasné, že všichni si to překládají do sousloví „romská kriminalita“.

Proč v Maďarsku selhává levice?

Umírněná levice je bez nápadů, je rozdělená, často se chová zbaběle a nemá přístup do hlavních médií – tedy snad kromě internetu, ale tím pronikne jen k mladým ze středních tříd. A nepředložila alternativu. V parlamentu vede vlažné kampaně ve stylu „děláme pořád to samé, ale tentokrát už líp“ a navíc ji provázejí nechutné korupční skandály. Její slogany, ve kterých chválí demokracii, nefungují, protože demokracie je pro lidi synonymem chudnutí, nerovností, zahraničních vlivů, neférového zacházení v práci, jedním slovem: selhání. Demokracii se dnes lidé smějí a já se musím přiznat, že jim do jisté míry rozumím.

Je výsměch demokracii větší v postkomunistických zemích?

Řekl bych, že místo v postkomunismu žijeme v předkomunistických zemích. Nejen východní Evropa, ale celý svět je po uši v problémech. Kapitalismus ženou dopředu krize, ale staré útěchy nám už nepomáhají. Parlamentní demokracie a svobodný tisk jsou dnes vyprázdněné pojmy, i když ne všude do takové míry jako v Maďarsku. Levicově-liberální recepty, které by chtěly prosadit větší přerozdělení zdrojů pro chudé, jsou podkopávány xenofobií a rasismem. Chudoba roste, ale myšlenka rovnosti je nenáviděná. Levice se vrátila někam do dob před Marxem a v zásadě jenom planě moralizuje. Kritické myšlení pluje prázdným prostorem, staré dělnické hnutí je mrtvé.

Co máte na mysli, když říkáte „předkomunistické země“?

Ještě tu přece žádný komunismus nebyl – nanejvýš trochu rovnostářský státně-kapitalistický systém s několika málo výdobytky, podařilo se mu překonat věci jako tuberkulóza, syfilida, masové hladovění nebo umrznutí. Všichni jsme „předkomunističtí“, i když už třeba žádný komunismus nepřijde. Dnes neexistuje nic kromě kapitalismu, není žádné „mimo“, žádný revoluční jiný svět. V minulosti bylo více socialistických hnutí, které věřily, že vznikne lepší společnost. Ani jedni nakonec neměli pravdu. Žijeme v době „po historii“. Naše drobné snahy sice odhalují rozpory současného systému, máme po ruce úžasné marxistické teorie, ale ne hnutí. Jaká alternativní kultura může přežít, když chybí skutečná alternativa? Pro dnešní problémy se navrhují pokleslá a přežitá řešení, která nefungují. Autoritářské politické trendy a režimy samozřejmě ukazují, že vládne hluboká nespokojenost, ale problémy se díky nim ještě zhoršují. Tohle je situace, které čelíme.

Members of the Jobbik "Hungarian Guard" participate in an inauguration ceremony at Budapest's Heroes Square
Síla Jobbiku spočívá v číré nenávisti vůči Romům a neskrývaném úmyslu vyhnat je ze země

Jaké jsou rozdíly mezi novým a starým fašismem?

Klasická fašistická hnutí tvořili veteráni z první světové války, vojáci navyklí na vůdcovství, poslušnost a mobilizaci. Ale doba masových armád je pryč. Fašismus se objevil v době kolabujícího starého režimu a představoval reakci na socialismus, na radikální proletářské revoluce. Ale celý tenhle kontext s porážkou Německa po druhé světové válce zmizel a s pádem sovětského bloku po roce 1989 se vytratil úplně. Kromě nostalgie po tom nejhorším přetrvala neschopnost pozdního kapitalismu integrovat do společnosti spoustu lidi, kteří jsou nějakým způsobem „odlišní“. Základy moderní doby, jako jsou občanská rovnost nebo záruky osobních svobod, se začínají považovat za přežitek. Proč brát ohledy na „méněcenné“? A nejen ve východní Evropě – podívejte se na protiimigrační politiky takzvaně vyspělých západních vlád. Jednoduše řečeno: chybí nám nějaká síla, díky níž bychom si mohli představit společnost založenou na něčem jiném než na etnických základech a velmi omezených společných zájmech.

Asociální škrty provází řeči o „nepřizpůsobivých“ – politici svádí vinu na chudé. V čím dál drsnějších podmínkách pak sílí xenofobie a neofašismus. Lze to popsat takhle? 

Něco vám řeknu: novým místopředsedou maďarského parlamentu se má stát bývalý neonacistický skinhead Tamás Sneider, který byl několikrát soudně stíhán kvůli násilnostem. Vězení ale unikl. To je celkem vypovídající, ne? Dal bych opravdu přednost levici, jenže v Maďarsku žádná není. Česká republika je západní země, a proto ji u vás ještě máte. U nás jsou liberálové a levičáci zatlačeni společně do kouta ultrapravicí, která říká, že má „přirozenou většinu“.

Na začátku jste říkal, že lidi spojují negativní emoce. Myslíte, že můžou slyšet i na pozitivní?

Samozřejmě, že existují lepší emoce. Nespokojenost můžou vyjadřovat různé „morální paniky“, ale ty nepřetrvají tak jako hnutí založená na společných myšlenkách – na tom, že se lidé setkávají, komunikují spolu a dělají věci společně.

Existuje tedy podle vás světlo na konci tunelu? Nebo je cesta daná a budou sílit sociální problémy a autoritářství?

Jsem ve velkém pokušení odpovědět, že vše bude jen horší. Ale když bych to udělal, znamenalo by to, že bych mohl už jen rezignovat. A to rozhodně nechci. Zlověstné doby byly i dříve. Našim úkolem je udržovat naše malá světla naživu a pokračovat. Odpor proti útlaku a vykořisťování je životně důležitý, dokonce i když jsme jen malé články v řetězu a budeme oprávněně zapomenuti v lepších časech, které můžou, ale také nemusí nastat.

 

G. M. Tamás (nar. 1948) je maďarský filosof, politik a publicista, původem z rumunské Kluže. Kvůli protirežimním politickým názorům emigroval v roce 1978 do Maďarska, kde působil jako profesor filosofie na Budapešťské univerzitě. Od konce osmdesátých let byl hostujícím profesorem na univerzitě v Yale i na dalších anglických a francouzských univerzitách a působil jako dopisovatel mnoha amerických a evropských novin a časopisů. Na konci osmdesátých let podporoval vytvoření maďarského Svazu svobodných demokratů, v letech 1989 až 1994 byl jako člen této strany zvolen do parlamentu. V současnosti působí jako hostující profesor na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Od roku 2002 je místopředsedou maďarské sekce Sdružení pro zdanění finančních transakcí a pro pomoc občanům (ATTAC).

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image