V Kyjevě ještě teď stojí na náměstí stany. Aktivistů je už méně, ale Majdan má zůstat na místě až do nedělních prezidentských voleb. A nebo ještě déle – třeba dva měsíce. V Muzeu umění pokračuje výstava uměleckých předmětů, které prezident Janukovyč shromáždil ve své příměstské rezidenci. Ikony a zlaté nádobí tvoří v kombinaci s jeho portréty v nejrůznější podobách bizarní postmoderní směs. Míříme ale do Doněcku, který je nyní nejen městem horníků, ale také hlavním městem dosud nikým neuznané Doněcké lidové republiky (DNR).
„Zatímco vláda i nadále odmítá jakékoliv jednání s představiteli nových republik, kyjevští politologové s opatrnými nadějemi hovoří o možném rozkolu v řadách nových vládců.“
Doněck nás přivítal skleněnou budovou nákupního centra přímo na vlakovém nádraží. Jako v Praze nebo v Římě. Tohle průmyslové město není nijak šedé. Ve vzduchu nepoletují saze, ale topolové chmýří. Topoly, které prý pomáhají čistit ovzduší od škodlivých látek, jsou tu všude. Doněck ostatně v roce 1970 obdržel od UNESCO ocenění jakožto nejzelenější průmyslové město světa. Kromě hald jsou jeho symbolem růže. Ty kvetou třeba před budovou místní krajského úřadu, který je už od 7. dubna obsazen domobranou DNR. Nekonečné parky, táhnoucí se středem města, těší oko tím, jak pečlivě jsou udržované. Kromě toho jsou všechny okrášleny sochami – kromě pomníků ze sovětských časů tu je vidět i mnoho přírůstků z posledních let. Každý park je pojatý v jiném duchu. Vznikají ovšem i bizarní spojení: socha zakladatele města, anglického podnikatele Johna Hughese stojí jen kousek od kopie obřího kremelského děla, Car-pušky, již zase dělí sotva pár desítek metrů od sochy podsaditého bolševika Artema, který byl v roce 1918 jedním ze zakladatelů Doněcko-krivorožské republiky. Neodmyslitelného Lenina na náměstí bedlivě střeží opilí pankáči, usazení v komunistickém předvolebním stánku.
Mezi parky leží vodní nádrže, rovněž obklopené upravenou zelení. Nad jednou z nich se tyčí dominanta města, fotbalový stadion Donbas Arena pro padesát tisíc diváků – dárek od miliardáře Rinata Achmetova, nejvlivnějšího muže regionu. Nehledě na to, že jen několik desítek kilometrů od města se střílí, parky jsou v páteční podvečer plné lidí a krásné dívky se i po soumraku procházejí po městě, prý plném teroristů a banditů, docela samy a bez patrných obav.
Nikdo nás neposlouchá
Charkovský básník a spisovatel Serhij Žadan vyzývá své spoluobčany, aby „pro záchranu země“ volili stabilitu: kandidáta, jemuž předvolební průzkumy dávají největší šanci na vítězství, a nedopustili konání druhého kola voleb. Sociolog Volodymyr Iščenko ale tvrdí, že odpůrce Majdanu nemůže uspokojit žádný z prezidentských kandidátů. Ti silnější z nich jsou tak či onak s Majdanem spojeni – za favoritem voleb, oligarchou Petrem Porošenkem, následuje někdejší premiérka Julija Tymošenková. Bude tedy ona stabilita, k níž volby povedou, jen potlačením hlasu jedné části země?
V Doněcké a Luhanské oblasti dělají představitelé zdejších nových státních útvarů všechno pro to, aby se zde volby nemohly konat vůbec, protože přece „na cizím území se volby nepořádají“. Aktivista Klyčkovy strany Udar vypráví, že z jejich okrskové volební komise už odstoupilo sedm členů z jedenácti, a ani ti zbývající nedělají nic pro uskutečnění voleb – schází jim třeba i jen seznamy voličů, o urnách ani nemluvě. Pokud se nedohodnou jinak, půjdou se prý v neděli prostě postavit před volební místnost, aby splnili svou občanskou povinnost. Tam, kde urny ještě zůstaly, je ozbrojenci domobrany zabavují a převážejí před obsazenou budovu krajského úřadu, kde je bez většího zájmu občanů rozbíjejí. Lidový gubernátor Luhansku na neděli ohlásil výbuchy ve volebních místnostech. Policie neprojevuje o nic z toho zájem, její příslušníci patří prý z většiny k těm, kteří nové republiky podporují. Doufají snad v mnohem vyšší ruské platy. I kdyby volby na celé Ukrajině proběhly, Doněck bude moct i v příštích letech s jistotou zopakovat své oblíbené „nás nikdo neposlouchá“.
Rozkol ve vlastních řadách
Lidé, které jsme potkali ve vlaku cestou z Kyjeva do Doněcku, nevypadají, že by měli pro své obránce před „kyjevskou juntou“, jak občas vládu nazývají její odpůrci, zvláštní sympatie. „Naši“ – to je pro ně prapor „vlastenců“ z východní Ukrajiny, který vznikl před několika týdny pod názvem Donbas, aby bojoval „za územní celistvost“ Ukrajiny. Během pátku se dozvídáme, že prokyjevský prapor Donbas bojuje jen pár kilometrů od města o vesnici Karlivka. Proč vlastně, to nikdo neví. Proti vlastencům tam bojoval záhadný „prapor Vostok“, tvořený prý bojovníky kavkazského původu. Záběry, kterými domobrana DNR dokumentuje své vítězství, ukazují, že jeden ze tří padlých „vlastenců“ měl na hrudi vytetovanou svastiku.
Na jiném místě, u města Volnovacha, údajně ukrajinské vrtulníky střílely na vlastní vojáky, kteří se teprve vzpamatovávali po útoku jednotek DNR. Kromě náletů vlastního letectva prý armádu ohrožuje i bídné zásobování – jen příslušníci dobrovolnických „vlasteneckých“ jednotek mají odvahu řešit svůj problém zabavováním potravin ve vesnických obchodech s heslem „napište to na Majdan“. A novinář Vachtang Kipiani píše, že armáda musí konečně začít bez váhání likvidovat nejen teroristy, ale i zrádce, kteří jim slouží jako živé štíty.
Ačkoliv v celoukrajinském měřítku patrně nemá oligarcha Petro Porošenko soupeře a jeho vítězství v prvním kole je dosti pravděpodobné, kdo ví, jak se události vyvinou ve východních oblastech. Pokusy o konání voleb můžou vést k násilnostem, které by podobně jako hrůzy 2. května v Oděse mohly způsobit další eskalaci konfliktu. Zatímco vláda i nadále odmítá jakékoliv jednání s představiteli nových republik, kyjevští politologové s opatrnými nadějemi hovoří o možném rozkolu v řadách nových vládců. DNR se navíc poté, co zveřejnila svou ústavu, podle níž je hlavním náboženstvím tohoto státu pravoslaví a práva jedince jsou chráněna od okamžiku početí, stala jaksi nepřitažlivou i pro tu část místních levicových sil, které doufaly, že zdejší hnutí je autentickým hlasem sociálního protestu.
Autor je ukrajinista.