Když včera zemřela jedna z nejslavnějších českých umělkyň Adriena Šimotová, člověk si cynicky dokázal všechny nekrology dopředu vykouzlit před očima. Bylo jasné, že jim musí vévodit slova jako křehkost, autenticita, lidské tělo, pomíjivost. Podobné fráze se ostatně již dlouhá léta opakují v oslavných recenzích jejích četných výstav. Šimotová se skutečně zapsala do povědomí širší veřejnosti jako žena zkoušená životem (dospívání v době druhé světové války, předčasná smrt manžela a syna, nemožnost veřejně působit za minulého režimu), jejíž životní strážně prokázaly autenticitu její existenciálně laděné tvorby. I přes fyzické omezení zůstala aktivní umělkyní až do vysokého věku, což dobře ladí s obrazem romantického umělce, pro něhož je umění alfou i omegou. Byla nepopiratelně svéráznou osobností, která se vyznačovala přímostí a neokázalou moudrostí. Tím vším si vysloužila titul první dámy české umělecké scény.
Na nedávné konferenci k výstavě Někdy k sukni. Umění 90. let padl názor, že opravdu slavné umělkyně už musí mít dávno po menopause. Snad to už neplatí o nejmladších generacích, stojí ale za zamyšlení, že se umělkyně většinou stávají známými až na stará kolena, a pokud byly partnerkami umělců, tak často až po smrti jejich poloviček. Byl to určitě případ dnes světoznámých českých výtvarnic Běly Kolářově a Adrieny Šimotové, jež dlouho dlela ve stínu svého manžela Jiřího Johna (a dnes je tomu naopak). Je otázka, jak by vypadala její kariéra nebýt jeho předčasné smrti. V tomto kontextu je vhodné poznamenat, že Šimotová je jedinou českou umělkyní, která kdy měla samostatnou výstavu v nejprestižnější pražské výstavní instituci – Rudolfinu. A to je skutečně skandální.
Materialita lidského těla
Pro Šimotovou problematika feminismu a diskriminace žen nebyla nikdy nijak zásadní. Prohlašovala, že jako žena nikdy nic podobného nepociťovala. Pro její generaci byl ostatně hlavním nepřítelem komunistický režim, který značně ztěžoval svobodnou tvorbu, nikoliv patriarchát. Existenci specificky ženského umění však uznávala a ráda ho popisovala metaforickým jazykem. Mužům podle ní jde spíše o cíl než o cestu, která k němu vede. Žena vnímá své vlastní stopy, tu šlápne vedle, odbočí, zase se vrátí. Je pro ni méně důležité, zda cíle dosáhne. Obě dvě cesty jsou si však vzájemně rovnocenné.
O tvorbě Šimotové, jejímž ústředním tématem byla materialita lidského těla, kterou ztvárňovala pomocí práce s papírem, jsou již dnes popisovány stohy stránek tiskových zpráv, publikací, katalogů a diplomových prací. Ale umělkyně i svým vlastním životem a postoji přinesla témata, která v domácím prostředí nejsou příliš frekventovaná. Její sláva v pozdním věku ji paradoxně donutila ve veřejném prostoru tematizovat otázku stáří a s ním spojenou nemohoucnost. V poslední etapě totiž tvořila z invalidního vozíčku. Její vnitřní vitalita kontrastovala s neposlušným a nemocemi pokrouceným tělem. Skrze ní jsme mohli více vnímat, že umělec může být i velice starý člověk, že se tvorba vlivem stáří mění, aniž by přestala být zajímavá.
Více než všechna ta ocenění prezidentů, vlád a všelijakých institucí ji nakonec muselo potěšit, když v roce 2009 získala ocenění Umělec má cenu – od kurátorů, kritiků a umělců, kteří ještě nedosáhli třiceti pěti let. Ukázalo se tehdy totiž, že její umění skutečně stále žije, a to i mezi generací o půl století mladší.
Autorka je redaktorka kulturního čtrnáctideníku A2.